KOMENTÁŘ: 21. srpen 1968: Den, kdy se všechno po... kazilo

Režim vlády komunistické strany, zcela podřízené sovětskému diktátu, totiž zanechal ve společnosti hluboko zakořeněné dědictví. Absenci skutečné elity, jejíž menší část emigrovala a větší část skončila v komunistických lágrech nebo na okraji společnosti na pracovních pozicích neadekvátních vzdělání nebo zkušenostem, skutečně nemohla nahradit uměle vytvořená papalášská garnitura.

Střední třída, která je v demokracii hybnou silou změn a největší přidanou ekonomiky v podobě kriticky myslících, sebevědomých jedinců, se proměnila ve skupinu netečných, ustrašených osob, které se snažily komunistickou šeď v prvé řadě přežít, v druhé řadě si ji zpříjemnit, jak jen se zrovna dalo. Naprosto šílená doba!

Je proto s podivem, že kolik lidí má v novodobých dějinách naší země takový znalostní deficit. Připadá mi, že jich je pořád víc! Ztracená generace č. 1, která prožila válku a poválečný marast, dostala v únoru 1948 ránu, respektive v srpnu 1968 ránu z milosti. Té bohužel nepomohlo nic.

Ztracená generace č. 2, která prožila většinu produktivního života za ostnatým drátem, nedokázala po roce 1989 dost dobře ocenit bezprecedentní nástup svobody, s nímž šel ruku v ruce bezprecedentní nástup osobní odpovědnosti – a na něj tato skupina nebyla připravena.

Ztracená generace č. 3, kterou potkala sametová revoluce na začátku produktivního života, si sice užívá politické a ekonomické svobody plnými doušky jakožto něčeho samozřejmého, ale přesto (nebo možná právě proto) si tuto svobodu asociuje hlavně s divokými privatizačními 90. léty, nadáváním na slabé politiky (ale kde bychom v raných 90. letech ty silné vzali?) nebo pošetilým porovnáváním absolutní výše platů (nikoliv relativní kupní síly nebo produktivity práce) se západoevropskými zeměmi.

Co s tím dál? No, bude to těžké. Tři ztracené generace disponují volebními hlasy, které se samozřejmě nebojí použít. Jejich selektivní paměť přitom pomalu ale jistě vytlačuje reálnou bídu a hrůznost každodenního komunistického balastu, který oni či jejich rodiče museli prožívat. A prázdná místa v jejich paměti zaplňují útržky z propagandistických socialistických pořadů, seriálů a filmů, na které se dennodenně díváme v televizích napříč spektrem a které zrůdný režim vykreslují jako idylické časy smějících se lidí na humorných estrádách, hospod plných levného piva a poctivého jídla (sic!), či „oddychových“ komedií plných „neškodných“ příhod, v nichž stačilo žoviálně šoupnout flaštičku šnapsu vrátnému státního podniku a návěs ukradených cihel už si to míří na chatu na Sázavě nebo podplatit bodrého řezníka, aby schoval na víkendový oběd lepší maso.

Haha. Ha. Bohužel, ani oblíbené novodobé hořké komedie datované do dob komunismu, jako třeba Pelíšky nebo Pupendo, chybějící základní znalosti dějepisu nenahradí – jejich hlavní sdělení totiž paradoxně překrývají sekvence humorných dialogů či herecké výkony jednotlivých postav.

Klíčovou roli tak musí začít hrát vzdělávací systém. Od toho jej ze svých daní platíme. Absence výkladu moderních dějin v osnovách základních a středních škol je totiž jedním z největších nedostatků tuzemského vzdělávání. S řadou absolventů, kteří jím prošli dříve i později než já, jsem se shodl na podobné zkušenosti – na základních i středních školách opakovaně zaznívají mnohá fakta v dávné historie, ale poválečné dějiny se téměř vůbec nevyučují.

Na školách bychom proto evidentně měli omezit záplavu memorování dat o pravěku a starověku, měli bychom se o dost méně soustředit na reálie středověkých bitev a můžeme si třeba i přiznat, že ani popisy architektonických rozdílů mezi barokem a gotikou nejsou pro každodenní život zas tak podstatné. Pak bude ve výuce dost času na to věnovat se pořádně výkladu o komunistickém převratu, osudům politicky nepohodlných lidí, sovětským kleštím ze srpna 1968 a následné normalizaci nebo třeba tomu, jak ošidný může být výklad sousloví „chránit hranice“. 

Jen tak zamezíme tomu, že si sami vytvoříme ztracenou generaci č. 4, které bude jedno úplně všechno.