NA ROZTRHÁNÍ: Na hormonální vlně

Takže většinou brzy ráno vstáváme a chovám já, nebo Míra. I přes veškerou snahu ubránit se různým espumisanům, bejbykalmům a biogajům všechny tyhle věci nakupuji. Jenže ono to ne vždycky zabírá. Občas už jsem zoufalá. Nejlíp ze všeho pomáhá prso. „To je zázrak,“ vyjede na mě Míra ironicky, když pláč jako mávnutím proutku utichne s Vincetovým přisátím. Já se rozbrečím. Cítím se v tu chvíli jak idiot, že se ho vůbec snažím uklidnit jiným způsobem. Jenže v hlavě mám tisíc a jeden názorů na kojení a nevím, jak k tomu přistoupit. Sice mi v porodnici říkali, ať kojím, jak si miminko řekne, ale může to být třeba i po hodině? Po půl hodině?

ČTĚTE TAKÉ: Další díly Na roztrhání

Musím říct, že hodně velkou stopu ve mně zanechávají názory předchozích generací. Ze všech stran se to na mě hrne. Kojit po třech hodinách, ne dřív. Taky cosi o předním a zadním mléku. Hodně typický je: „Nech ho taky vybrečet, nebo na tobě bude závislý.“ Ve chvílích takové krize, kdy chce být u mě miminko pořád, by se tím člověk nechal zmást, ale naštěstí si uvědomuji tu nejdůležitější věc. Je to miminko, kterému je pět týdnů, miminko, které bylo devět měsíců u mě v bříšku. Tohle miminko nepřemýšlí nad tím, jak mě obelstít, tohle miminko teď potřebuje mě a nic jiného. Takže pouštím nějaké „režimy“ z hlavy, vytahuji šátek, který mi darovala máma, a když přichází pláč, nosím ho v něm. V tu chvíli mi dochází, jak to bylo kdysi dávno všechno správně. Miminko spokojně spinká a já mám dokonce čas si vyčistit zuby, připravit si snídani, oběd, uklidit...

Než se nám Vinca narodil, byla jsem přesvědčená, že to s našim životem nemůže zas tak zamávat, a tak jsem kolegyním z práce ještě před porodem s jistotou potvrdila nákup dvou lístků na ples, kde se každý rok tradičně scházíme.  Monika jít nechce, tak se nabídla, že pohlídá. „To už bude konec šestinedělí, to bude v pohodě,“ říkala jsem s jistotou.

Do plesu zbývá týden a já koukám na tu roztomilou tvářičku našeho chlapečka, kterého jsem právě uspala. Najednou mě pohltí úzkost. „Přece tady toho drobečka nemůžu nechat samotného,“ honí se mi hlavou, „vždyť mě potřebuje! Co když se v noci vzbudí a já tu nebudu? To mu nemůžu udělat!“ Je to pocit, který zažívám od porodu poprvé a uvědomuji si, že tohle je ta láska, o které všichni mluví. Cítím, jak se mnou mávají hormony. „Míro, já na ten ples jít nemůžu,“ letím za ním a skoro brečím. Ten je na tyhle výkyvy už zvyklý, není to úplně poprvé. „Ale prosím ťa, uvidíš, ako na tom ten deň bude.“ To se mu to řekne.

Jakmile se v hlavě nastartuje hormonální vlna, už to jede. „Lásko,“ načínám stejné téma další den, když je Vinca zase přisátý k prsu, „víš, že už to nikdy nebude jako dřív?“ „Čo myslíš?“ nechápe Míra. Koukám na Vincu, pak zas na Míru. „Vždyť se na to podívej, jsem pro něj nenahraditelná, nemůžu se od něj hnout, to je prso sem, prso tam,“ mám v sobě rozporuplné pocity. Na jednu stranu velká láska, na druhou stranu zoufalý pocit, že jsem na dobu neurčitou „svázaná“. I kdyby mi Míra tisíckrát řekl, že ho v pohodě nakrmí mlékem, které v podvečerech odstříkávám, abych jednou mohla taky někam vyjít, mám pocit, že to udělat nemůžu. „Máš odstříkáno, ne?“ „To mám, ale...“ v hlavě se utváří další zoufalá myšlenka „...náš společenský život je v háji. Vždyť nemůžeme jít nikam spolu, je konec všem pařbám...“

Ráno se probouzím s čistší hlavou. Vincent se vzbudil jen dvakrát. „Co blbneš, vždyť tak hezky spí, že kdybychom chtěli jít na večeři, není problém, když ho pohlídá někdo jiný. A vždycky stihnu hned doběhnout domů, mám to kousek,“ mluvím si pro sebe, když si čistím zuby. Cítím, jak mě začíná bolet prso, které se mi při delší noční pauze nalilo. Zatím to moc neřeším, ale v průběhu dne se to ani při kojení nezlepšuje. Vytahuji z mrazáku tvaroh, dávám ho na plínku a přikládám k bolavému prsu. Radši dřív, než bude pozdě. Vařím i řepíkový čaj, abych obklady střídala. Pro jistotu ho i vypiju. Pro jistotu vypiju i heřmánkový.

„A kde tě to přesně bolí?“ ptá se Martina, když ji píšu, že přišel na řadu tvaroh. „Já si teď musela propíchávat bradavku, protože se mi ucpal mlékovod, udělala se mi v bradavce taková bílá tečka.“ Orosím se, jen to čtu. „Zatím to mám jen po boku zatvrdlý, takže dávám obklady, masíruji a častěji přikládám k bolavému prsu,“ píšu jí postup najetý ze stránky laktační poradkyně. Jenže to netrvá dlouho a bílou tečku v bradavce nacházím i já. Na nic nečekám, beru si sterilní jehlu a jdu na to. „Zas tak strašný to nebylo,“ vydechnu a zapojuji odsávačku, kterou chci bolavému prsu ulevit. I další dny dobrovolně podstupuji sebepoškozování častějším přikládáním ke kojení k bolavému prsu. Je to teda lahoda, ale vyplácí se to. Tři dny a je po všem. Jsem šťastná, že se to nerozjelo v zánět.

Ples se nezadržitelně blíží a já mám (po několika nocích ála to je jako všechno co z vás holky dostanu?) odstříkané a zamrazené dva plné kelímky, kdyby se náhodou vzbudil, než přijdu. Hlava už vychladla a já opět najela na vlnu pozitivity. „V pohodě ho v osm uspím a vzbudí se až ve dvě, jak to má doteď,“ jsem pevně přesvědčená, když se už s předstihem v šest večer maluji. Monča je před osmou nastoupená a já ještě uspávám. Jde to dobře, Vinca vytuhl. Raději čekám ještě půlhodinku, kdyby se vzbudil, ale všechno se daří jak má a my něco málo před půl devátou odcházíme.

„Všechno je dobrý?“ píšu hned od dveří sálu Monče. „Jasně, klidně se bav,“ odepisuje naše milá chůva a já se snažím užít si večer, jenže není to moc snadné. Sice dáme nějaké ty tanečky, pobavíme se s holkami, ale dá se říct, že se těším, až budu doma u svého děťátka. „Takhle se stávají z pařmenek matky,“ říkám si v jednu ráno u nealko mojita a pomaličku naznačuji Mírovi, že je čas jít domů. „Miláčku, už mi skoro praskají prsa, zavolám taxíka.“ Vidím, jak se snaží se být vzorným otcem, a tak mě, i přesto, že je dobře naladěn, doprovází. Jsem šťastná, že mě v tom nenechává. „Lásko, ja ešte domov ísť nechcem,“ říká, když otvírám dveře taxíku. Vybral si správnou dobu. „Myslela jsem si to,“ zabouchnu za sebou dveře a přichází další hormonální vlna.