Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Odporně chladnokrevný útok na civilní obyvatelstvo izraelského jihu připomnělo mezinárodnímu společenství, že na blízkém východě doutná už pětasedmdesát let válka, stejně krvavá, jako ta na Ukrajině. Na tahu je nyní Izrael. A jsou to právě jeho vrcholní představitelé, kteří mají jediní reálnou šanci přinést blízkému východu mír.
Důvody, pro které Hamás provedl poslední spektakulární útoky na Izrael, jsou veskrze dva. Prvním je sbližování některých islámských zemí (zejména sunnitských) s Izraelem. Saúdská Arábie a někteří její spojenci začali s Izraelem hledat status quo, to samozřejmě znepokojuje Palestince, protože pokud by tyto země vybudovaly s Izraelem nějakou formu spolupráce, palestinský problém by byl odsunut jednou provždy na druhou kolej a palestinský národ by se nezávislosti ve vlastním státě nemusel nikdy dočkat.
Druhým důvodem je reakce na chování posledních izraelských vlád. Izrael má v poslední dekádě řadu ryze vnitropolitických problémů, které se týkají ekonomiky nebo sociálních věcí. Relativně nedávno například proběhly celou zemí masivní protesty proti vládní bytové politice. Izraelské vlády se však tyto problémy zpravidla snaží překrýt exemplární tvrdostí na mezinárodní scéně. Sveřepě pokračují ve výstavbě nových městských částí na územích patřících Palestincům a bourají kvůli tomu celé palestinské vesnice. To vyvolává tlak nejen ze strany OSN, která k zastavení osidlování okupovaných měst vyzvala už v několika rezolucích, ale také z Evropské unie a USA.
Když se v březnu 2018 uskutečnila velká palestinská demonstrace, nazvaná „Návrat domů", která si kladla za cíl upozornit na to, že statisíce Palestinců živoří v uprchlických táborech, zatímco Izrael zastavuje další a další palestinskou půdu, rozpoutaly se na hranicích násilné střety. Zatímco Izrael při nich přišel o jednoho padlého a šest zraněných vojáků, na palestinské straně šlo o sto šedesát osm mrtvých a přes sedmnáct tisíc zraněných.
Tím, co přitom hýbalo v posledních letech současným blízkým východem, byl konflikt mezi šíity a sunnity, ve kterém proti sobě stojí Írán a Saúdská Arábie. Vše důležité, co se v regionu odehrává, nese silnou stopu přítomnosti jedné nebo obou regionálních mocností. Vítězná válka proti Islámskému státu, kurdský boj za nezávislost, palestinský konflikt, válka v Jemenu, blokáda Kataru, povstání v Iráku a samozřejmě občanská válka v Sýrii. Všechny tyto konflikty se staly pro obě ambiciózní říše hřištěm, na kterém spolu v zastoupení bojují o blízkovýchodní hegemonii. Pokud však pro Saúdskou Arábii Izrael prakticky není téma, zejména díky politickému sbližování, pragmatičtí íránští ajatolláhové hrají izraelskou kartu zejména ve snaze dostat na svou stranu arabskou veřejnost napříč blízkým východem, aby ji mohli využívat k mocenskému souboji se Saúdy.
Dobře totiž vědí, že jejich velkým spojencem je blízkovýchodní chudoba. Podle Světové banky čtvrtina irácké populace dnes musí vyžít s méně než 2 dolary na den, v Jemenu je to dokonce 37%. Dětský fond UNICEF uvádí, že na Blízkém východě žije čtvrtina všech dětí v hladu, chudobě, bez přístřeší, lékařské péče nebo přístupu k pitné vodě. Téměř polovina všech místních dětí nemá plně vyvinutou imunitu vzhledem k prostředí, ve kterém vyrůstají. A tak zatímco ropná království, jako je Saúdská Arábie, ostentativně plýtvají gigantickými zisky z nerostných zdrojů, jednotlivými zeměmi regionu bloudí sem a tam miliony demotivovaných ubožáků, kteří se stávají ideálním cílem náborových kampaní náboženských organizací, propojených s některou z mnoha regionálních teroristických skupin.
Blízký východ je už mnoho desítek let neuralgickým bodem světové politiky. Střetává se v něm mnoho protichůdných zájmů a na vše dodnes doplácí obyčejní lidé. Izraelci, na jejichž hlavy dopadají rakety z Libanonu nebo palestinských území. Egypťané, kterým armáda ukradla jejich revoluci, zrazení Kurdové i syrská demokratická opozice, hnáni do pouště z jedné strany Erdoganovou a z druhé Asadovou armádou. Iráčané, jejichž stát se drobí na mnoho klanových území, o která spolu soupeří islamisté, Turci a Írán. Chudí zahraniční dělníci v Saúdské Arábii, kteří uprostřed chudoby a dřiny bez konce sledují, jak Saúdská královská rodina ostentativně rozhazuje nepředstavitelné státní jmění. Íránci, jejichž země se po letech tvrdých sankcí topí v hlubokých ekonomických problémech. A v neposlední řadě Palestinci. Národ, kterému dějiny ukradly jeho vlastní stát.
Pokud chceme vidět šťastný a spokojený blízký východ, který hromadně nenakupuje zbraně a na oplátku nevyváží terorismus a uprchlíky, bude muset každý z regionálních hráčů ustoupit. Mezi Palestinou a Izraelem musí být definitivně nastoleny původní hranice z roku 1967 a vytvořeny dva nezávislé státy. Židovský Izrael, který budou ostatní národy regionu uznávat a plně respektovat, a nezávislá Palestina. Samozřejmostí je mnohem důraznější sledování nelegálního obchodu se zbraněmi a jeho postihování ze strany příslušných mezinárodních institucí.
Nesmí se stát, aby byl Izrael nezávislou Palestinou jakkoli ohrožován. Židovskému státu musí být dány pevné záruky celistvosti a svrchovanosti. A to nikoli jen na papíře, ale v reálu. V západních médiích bývá čas od času zmiňována možnost přijetí Izraele do NATO ve chvíli, kdy na blízkém východě dojde k nějakému všeobecnému politickému průlomu. Možná k tak radikálnímu kroku ani nebude muset dojít.
Jisté je, že region si po vší bídě a prodělaném utrpení zaslouží mír a prosperitu. Na tahu je nyní Izrael.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
Domnívám se, že je stále aktuální tento citát: "Pokud Arabové složí zbraně, bude mír. Pokud Židé složí zbraně, budou mrtví. Mír nastane, až Arabové budou víc milovat své děti, než nenávidět Židy."
-- Golda Meir (1898-1978)
