Úřad pro ochranu osobních údajů – učebnicový příklad pro teorii byrokracie

Problém, který se vyskytuje v podstatě ve všech vyspělých zemích světa, spočívá v rozdílného postavení mezi politiky a úředníky. Voliči rádi povrchně řeší bulvární aférky politiků, ovšem na vlivné úředníky zcela zapomínají. Schválně – kolik vysokých úředníků z ministerstev znáte od pohledu nebo jménem? Přitom když volby udělají ve vládních a poslaneckých lavicích pořádný vítr, úředníků se rozhodnutí voličů přímo nedotýká. Ačkoliv po volbách řada z nich musí uvolnit místo jiným (a přesunout se jinam), není výjimkou, že ve svých úřadech prožijí i několik desítek let. A není proto divu, že nad politiky, na jejichž mandátech ještě nestihl zaschnout inkoust, vládnou značnou informační převahou. A díky ní si dokáží prosadit prakticky cokoliv.

Začněme od začátku. K tomu, abyste mohli vytvořit nový úřad, nejdříve potřebujete vytvořit problém. Proč? Ten je totiž nejlepším důvodem pro vygenerování nové agendy. Od problému je totiž už jen kousíček k rozdmýchání veřejné debaty a zvolání nutnosti jeho řešení, ideálně s použitím magické formulky „ve veřejném zájmu“. Jakmile totiž začnou politici někde cítit voličský potenciál, máte jako potenciální byrokrat vyhráno – politici si myšlenku vezmou za vlastní a začnou s ní nakládat, jak nejlépe umí. Pak vznikají komise, z komisí oddělení, z odděleních speciální odbory a z odborů následně třeba celý úřad. 

Jakmile ovšem úřad „zapadne“ do veřejného prostoru, je navždy velmi obtížné jej zrušit. Voliči nemají o reálné agendě úřadu žádné informace, politici jich mají jen o něco málo více. Nejlepší informační postavení mají suverénně právě úředníci. Ti tak díky své informační asymetrii mohou politiky snadno přesvědčit o tom, že agenda úřadu je v pořádku. Ba co víc, že je nutné ji kultivovat a rozšiřovat. Na existující regulaci se tak nabalují další a další opatření a úřad bobtná a bobtná. Nějaký ten politický trafikant s teplým místečkem a hezkým platem se zde pohodlně ztratí. 

Jako typický příklad pro učebnice o teorii byrokracie může posloužit český Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ). Tomuto úřadu, založenému v roce 2000, se podařilo projít všemi výše uvedenými fázemi. Na přelomu tisíciletí se s rozmachem internetu a všudypřítomným strachem z jeho neznámých zákoutí (vzpomeňme na šílenství jménem Y2K) podařilo identifikovat problém – více bezpečí a ochrany osobních údajů. O této problematice se následně strhla velká debata, jejíž vyústěním byl Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a také založení speciální instituce. V červnu roku 2000 vznikl Úřad pro ochranu osobních údajů. Jeho úředníci od té doby velmi pečlivě identifikují další a další výzvy, vytvářejí nové agendy a žonglují s čísly o vyřízených telefonátech nebo provedených kontrolách, byť se relativně často jedná o naprosto absurdní kauzy – pokuty pro maloobchodníky upozorňující na tváře zlodějů, kteří kradli v jejich obchodech; videozáznamy z jednání zastupitelstva, na kterém se řešily krádeže veřejných prostředků odejitými politiky, kteří logicky neudělili k přenosu souhlas; pokuta pro ministerstvo vnitra, které schraňovalo DNA nebezpečných zločinců bez jejich souhlasu; instalace kamer k ochraně vlastního majetku, které by mohly někoho natočit; atd. A Úřad na ochranu osobních údajů utěšeně bobtná. V prvním „kompletním“ roce fungování (2001) ÚOOÚ z peněz daňových poplatníků odčerpal 46 milionů Kč. V minulém roce bylo ve státním rozpočtu na činnost tohoto úřadu vyhrazeno již přes 150 milionů Kč. Na konci roku 2000 měl úřad 37 zaměstnanců, na konci loňského roku jich již bylo 99.

Dostat se do ÚOOÚ je přitom velmi lukrativní záležitost. Šéf úřadu (předseda) je jmenován na návrh politické strany na fixní dobu 5 let, vysocí úředníci (tzv. inspektoři) jsou do funkcí umisťovány taktéž politicky, a to dokonce na 10 let. Během tohoto období mají absolutní klid. Nezbytná erudice, povinnosti, minimální hranice splněných úkolů nejsou definovány, stejně jako přísná kontrola reálně vykonaných činností a utracených prostředků. Platy předsedy ani inspektorů si přitom nezadají s příjmem nejlépe placených politiků v zemi. Právě proto se o ÚOOÚ v politických kuloárech často mluví jako vysněné „trafice všech trafik“.

Kdepak. Dokud se o činnost podobných úřadů nebudou víc zajímat média a voliči, nic nezmění. Současný vývoj, bohužel, růstu byrokracie mimořádně přeje a změny jsou v nedohlednu. Vytvořit nový státní úřad a pohodlně v něm fungovat je totiž mnohem snazší, než vytvořit firmu a tu řídit v konkurenčním prostředí a pod otěží rostoucí regulace a byrokratické zátěže. Proto se nedivme, že mladí lidé ani v USA, natož v České republice, již nechtějí být druhým Billem Gatesem či Stevem Jobsem, ale profesně se uchytit na ministerstvu nebo v jiné státní instituci.

Napsal Aleš Rod, Malostranská Drbna