Lezení pro mě není sport, ale životní styl, říká lezecký trenér Filip Karban. Pomáhá lidem s pohybem

Jak byste se popsal čtenářům, kteří o vás ještě neslyšeli?
Jsem lezecký trenér s tím ale, že se zaměřuji spíš na pohyb a techniku, než na klasické věci, které jsou lidem všeobecně známé, jako jsou tréninkové plány a výkonnost. K výkonnosti se s klienty snažím propracovat právě přes techniku. Je pro mne velice důležité, aby se lidé naučili lézt tak, aby se nezranili. Ve výkonnostním hledisku je totiž zranění dost snadné.

Kde aktuálně působíte?
Nejčastěji mě najdete na Makak aréně v Jablonci, jedná se o moji domovskou stěnu a tak trochu srdeční záležitost. Nemám ale problém zajít s klienty i na jiné stěny například v Liberci. 

Měl jste hned jasno, že se budete chtít lezení věnovat i jako trenér?
Ne, to vyplynulo ze situace, postupem času. Původně jsem chtěl být učitel tělesné výchovy a zeměpisu, ale pak jsem zjistil, že daleko lépe se cítím na stěně a když mohu lezení předávat dál lidem.

Kde jste studoval?
Studoval jsem učitelství (tělesná výchova a geografie) na pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. Studium mě naučilo mimo jiné i pár užitečných věcí, které můžu ve svém oboru uplatnit. Fajn záležitostí bylo psaní bakalářské práce, samozřejmě na lezecké téma.

Jak se dalo skloubit studium na VŠ s vaší závodní kariérou?
Já už jsem v té době zase tolik nezávodil a už to bylo pro mě vedlejší. Soustředil jsem se spíš na lezení venku na skalách, což vlastně není už tak přitažlivý pro lidi, ale je to zajímavější pro samotné lezce. Skloubit to šlo, dalo se to. Horší to naopak bylo s pracovním prostředím, než se sportem.

Pomohl vám vystudovaný obor v kariéře?
Určitě ano. Z hlediska tréninkových přístupů a pak zejména tím, že jsme měli ve škole anatomii a fyziologii. Naučil jsem se, jak tělo vypadá uvnitř a jak funguje. To mi pomohlo do oboru ještě více proniknout a pomoci lidem ovládat jejich pohyb.

Lezl někdo z vaší rodiny nebo jste v tomto směru průkopníkem?
Ne, jsem první. Přivedl jsem k tomu akorát svého bráchu.

Lezecký trenér v akci na boulderu

Na svých stránkách uvádíte, že jste měl jako malý strach z výšek a přesto vás fascinovalo lezení, jak je to možné?
Já si myslím, že tenhle problém je spíš jenom o hlavě a dá se s tím naučit pracovat. Strachu z výšek se člověk úplně nezbaví, jen ho utlumí, ale když se zkrátka chce, tak to vždy jde. Lezecký sport byl pro mne výzva a motivace strach překonat.

Jaké jsou největší úspěchy vaší závodní kariéry?
Ze závodní kariéry to jsou menší úspěchy lokálních soutěží, pár výher tam bylo. V pracovní kariéře je to určitě to, že jsem schopný pomoct lidem s určitým problémem a tím se vlastně snažím zlepšit jejich kvalitu života.

Co vás nejvíce baví na práci trenéra a kolik máte svěřenců?
Lezením žiju. Není to pro mě sport, ale životní styl. Takže se to pak promítá i do mé práce. Baví mě, že jsem schopný lidi zbavit zdravotních problémů a bolestí, které mají a nevědí si s nimi rady nebo je naopak zkusit posunout tak, aby začali vnímat svoje tělo a naučili se s ním pracovat i mimo sport, nejenom v oblasti lezení. Svěřenců mám tolik, abych se každému uměl věnovat nejen časově, ale i energeticky. Udržovat pozitivní a příjemné tréninkové prostředí není snadné. Každopádně pro nové zájemce by místo ještě bylo.

Jste také držitelem několika certifikátů a licencí, mimo jiné jste absolvoval stavěčský kurz, baví vás vymýšlet nové trasy a být kreativní?
To je hrozně super, protože do stavění cest se dá promítnout pohyb. Takže když se cesta dobře postaví, lidi ji lezou přesně tak, jak potřebujete. Vy je tím můžete donutit udělat určité pohyby správně. A když mají dobrý pocit z cesty, tak to je pro mě jako stavěče asi úplně nejlepší odměna.

Na vašich stránkách píšete také blogy, máte rád psaní a vzdělávání lidí touto formou?
No... (smích). Psaní mám rád spíše okrajově.

Co říkáte na počínání Adama Ondry, který proslavil české lezení ve světě?
Adam Ondra je anomálie. Ten vlastně jako jeden z mála pochopil, jak pohyb funguje a když se na něj člověk podívá, je to úplně jiné lezení, než co ostatní předvádí na podobné úrovni, světové. Je to opravdu neskutečné.

Jaké jsou vaše cíle do budoucna?
Ideálně se nezranit. Zároveň bych chtěl pokračovat ve své práci, rozvíjet ji dál a ukázat zdravé lezení co největšímu množství lidí.

Trénink pod vedením Filipa Karbana jsem měla tu čest vyzkoušet na vlastní kůži. Naučil mě základy lezecké techniky a sport mi tak přiblížil. Důležité je přilnout ke stěně a šikovně používat prsty na nohou, které pomáhají k lepší stabilitě a síle. Ukázal mi i jiná cvičení mimo horolezeckou stěnu. Například zapojení malíkové hrany pro větší oporu stojné nohy. Poté jsem měla možnost vylézt si dvě lezecké cesty a zjistit, jak je tento sport náročný. Na závěr tréninku jsem si vyzkoušela takzvaný boulder, kterému se Filip také věnuje. Trénink byl ve všech směrech zajímavý a rozhodně stojí za to tento sport vyzkoušet na vlastní kůži.