pondělí 28. listopadu 2022 René

Íránem jsme se prosmály, jinak bychom se zbláznily, říkají kamarádky o své cestě ve dvou

Když jsem se Natálií Kleiberovou a Adélou Procházkovou potkala v kavárně, čekala jsem od jejich vyprávění o výpravě do Íránu něco jako zprávu o stavu země před revolucí. Po dvou hodinách jsem ale odcházela v šoku z toho, co všechno tam zažily, viděly a hlavně z toho, že se tomu teď dovedou smát. Ale jak samy říkají: „Kdybychom se tam nesmály, zblázníme se.“

Írán, vysněná země

Kamarádky se potkaly v prvním ročníku na vysoké škole. Tři roky se pak ale neviděly a narazily na sebe náhodou na konci června v hospodě, kde se daly na pár minut do řeči. „Pak jsme si napsaly a o dva týdny později jsme měly letenky do Íránu,“ vypráví Adéla.

Proč zrovna Írán, ptám se. Byla to Adélina vysněná destinace. Před tím byla totiž na Erasmu v Turecku a chtěla se podívat do další muslimské země. „Umocnilo to tam moje přesvědčení, že ne každý muslim je terorista.“

„Než jsme odjeli, všichni mi říkali, že Írán je výborná země. Ale byli to jen chlapi. Že tam je plno pohostinných lidí, že jsou přátelští a vždycky pomohou. Takže jsem tam odjížděla plná očekávání,“ popisuje Adéla. Jejich rodiny nadšené nebyly, ale to cestovatelky nezastavilo.

Odlétaly letos 28. srpna, ještě se dvěma kamarády. Ti ale jeli hlavně za přírodou, chtěli vystoupat na nejvyšší horu Damávand. I proto se pak čtveřice rozdělila.

V mešitách půjčují do sandálů ponožky

Na povinné zahalení byly připraveny. „V taškách jsme měly šátky, legíny, tričko a šaty a ty jsme si oblékly už v letadle po přistání. Musí to být volné přes zadek. Oni mají pod šaty kalhoty klidně dvoje.“

„Přišlo mi, že ty legíny byly dost málo. Koukaly se na nás skrz prsty,“ podotýká Natálie. Šaty jsou po zápěstí, kalhoty ke kotníkům. Ve městě stačilo mít žabky nebo sandály, v mešitě pak vyfasovaly erární ponožky. V horách však byla situace uvolněnější.

Ve vedru 38 stupňů to ve všech vrstvách bylo dost náročné. „Člověka vyčerpává to, jak je pořád oblečený, zahalený, pořád honí šátek na hlavě. Oni to mají z neklouzavého materiálu, my jsme doma splašily nějaké hedvábné po babičce.“

I když Natálie a Adéla čekaly slibovanou pohostinnost a pomoc, okradli je hned první den. Tedy Natálii, otloukánka výletu. V Teheránu se ubytovali v hostelu, měli ve městě zůstat jeden den, pak jeli do hor. Potřebovali sehnat bomby na vaření, koupit sim karty a vyměnit peníze.

V kulturním centru potkali rodinu, právníka se třemi dívkami, z nichž jedna studovala angličtinu a jako jediná se s nimi domluvila. Pozvali je, ať celý den stráví s nimi, taxíkem je vzali i do ulice, kde peníze mění. Přesně jak slibovali ostatní, radovaly se.

Adéla potřebovala vyměnit asi 280 eur, Natálie ten stejný obnos v dolarech. „Přišli tam dva obrovští chlápci s černými culíky, potetovaní, měli černé brýle. Netušily jsme, jaký je kurs, kolik nám vymění, jestli nám vyměnili správně.“ Všichni mluvili persky a holky, nevěděly, co se děje.

Adéle dali 80 milionů riálů. „Dostala jsem obrovský pakl, ani jsem nevěděla, jak to spočítat. Cpala jsem to do peněženky, obalu na pas, do batohu, přitom jsem stáli na ulici a jedna z dívek říkala, schovej si to, oni tady kradou.“

Jenže Natálie za své peníze dostala podstatně menší kupičku. Právník jí pak řekl, že dostala 30 milionů, ať mu pak připomene, aby jí zbylých 50 dal.

Na penězích mají v Íránu napsáno riály, lidé už pak ale placení řeší jen v tomanech. „Toman je zase něco jiného, ale cenu vám řeknou v nich a vy si to pak musíte přepočítat."

„Zní to, že jsme úplné naivky, což jsme asi i byly, ale ve chvíli, kdy jste na rušné ulici a máte v ruce osmdesát míčů, vůbec ničemu nerozumíte, nevíte, co se děje, to je jinej svět. Nás ani nenapadlo říct si o peníze zpět. Vypadal důvěryhodně a mile,“ povzdechla si Adéla. Od muže ale nakonec Natálie po dlouhém vyjednávání dostala jen deset milionů. Doteď se nemohou dopočítat, za co si tolik peněz účtoval, vzal je na oběd, do taxíku, koupil jim vstupenku, což by ale tolik rozhodně nestálo. 

„Mě neošahal nikdo tolik, jako v Íránu"

Poté všichni čtyři odjeli za město, vystoupat na horu Alam-Kuh, což byla fyzická příprava na horu nejvyšší. „Výlet v horách byl náročný, trochu jsme to přepískly. Moc jsme se neaklimatizovaly a byly jsme úplně vyřízené. První den jsme šly víc než dva tisíce metrů převýšení s plnou zátěží. Říkaly jsme si, že na to, že jsme letěly až sem, toho kromě hor vlastně moc neuvidíme.“

V tu chvíli padlo rozhodnutí, že se dívky od kluků odpojí a uvidí se znovu až před odletem. Společně se ale ještě podívali ke Kaspickému moři. „Na pláži jsme si koupily meloun, jedly jsme a všimly jsme takové plechové krabice. Měla třímetrové zdi a tam a ven chodily jen ženy.“ Aha, pláž pro ženy, řekly si a vydaly se tam.

„Tam k nám přiskočila paní v čádoru, říkala něco persky. Nebyla úplně přátelská a začala nás ošmatávat. To byla důkladná prohlídka všeho. Ptala se, jestli máme mobily nebo kamery.“

Co se týče osobních kontrol, jsou v zemi opravdu poctiví. „Mě neošahal nikdo tolik, jako v Íránu. Zajížděli i mezi nohy, prsa,“ popisuje Adéla. 

Uzavřená pláž měla asi sto na sto metrů a zasahovala okolo dvaceti metrů do vody. Ohraničoval ji provaz, za který se nesmělo „Jste zvyklá, že musíte být pořád zahalená, ale tam byli najednou všichni nazí. Stály jsme a styděly se. Vzaly jsme si kalhotky, ani jedna jsme se necítily jít tam nahá,“ vzpomíná Natálie.

„Naložily jsme se do vody a najednou se u nás zjevilo devět Íránek v různých letech. Byly hrozně nadšené a gestikulovaly, ať se zvedneme, že si nás chtějí prohlédnout. A pak mi nějaká žena sáhla na zadek,“ směje se Adéla.

Na našem místě seděl nějaký kluk a akorát dojídal naši poslední sušenku"

I z cestování byly kamarádky dost nesvé. Přesunovat se původně chtěly autobusy, ty jsou ale jen na hlavních spojích. Musely si proto hlavně brát taxíky a stopovat.

Když už chtěly jet vlakem, bylo vyprodáno. V autobuse, když nějaký byl, zase šlo o život. Potřebovaly se dostat do města Širaz, který byl tisíc kilometrů daleko. Z vlakového nádraží, kde nepochodily, je doslova odtáhl mladík z Afghánistánu, který slíbil, že jim pomůže dostat se na autobus.

„Říkaly jsme si, že jsme mezi lidmi a když tak prostě utečeme. Asi čtyřikrát jsme v metru přestoupili. Nakonec nás opravdu dovedl na nádraží, kde nás ale asi znovu okradli, protože normálně stojí autobusy asi sedm set riálů a my jsme to měly za dva a půl milionu.“

Nakoupily si jídlo, konečně si sedly a... Asi po padesáti kilometrech autobusu ve stodvacetikilometrové rychlosti upadlo kolo. „Ve finále jsme čekaly dvě a půl hodiny na opravu, pořád jsme poposedávaly, cvičily, chodily venku. Dvě ženy, co s námi jely, tam dvě hodiny stály bez pohnutí a výrazu, jako kdyby nebyly lidi."

„Po hodině a půl jsem dostala žízeň. A na našem místě seděl nějaký kluk a akorát dojídal naši poslední sušenku. Sežral nám úplně všechno. Pak se prostě zvedl a odešel. A před námi asi třináct hodin cesty," vzpomíná Natálie.

Plastika nosu je jediná možnost, jak se zkrášlit

Z cest mají dost zajímavých poznatků.  „Přišlo mi, že tam nikdy neviděli turistu. Byli jsme tam jak zjevení. Všichni se ohlíželi, pořád se na nás dívali.“ Lidé si je také neustále bez ptaní fotili, pořizovali s nimi selfie, žádali je o telefonní čísla a Instagram. Když jim číslo nefungovalo, zlobili se. Jeden muž, kterého si stopli, je celou dobu natáčel, dokonce si i vytáhl stativ. Vše pak dal na Instagram.

Jako ženy se tam cítily zvláštně, zeptaly se proto jedné průvodkyně, proč to tak je. „Řekla, že je to projevení respektu k ženám, což nám ale nepřišlo. I jak nás obírali, i to, že se s námi bavili jen muži. A také se víckrát stalo, že se mnou muž mluvil, ale jen otvíral pusu a nešel z něj žádný hlas," vysvětluje Natálie.

Ženy i muži také překvapivě často podstupují plastiku nosu. „Jak z nich nic jiného nekouká, tak myslím, že plastika nosu je jediná možnost, jak se zkrášlit. Každý den jsme potkali tak patnáct lidí se zalepeným nosem a pak to bylo i vidět. A kolikrát mi přišlo, že mají i botoxy. Měly i silné líčení. Přišlo mi, že je to takový společenský status."

Celé dobrodružství se snažily brát s nadsázkou. „My jsme se pořád smály. Íránem jsme se totálně prosmály, jinak bychom se zbláznily. A tam se na ulici nesměje nikdo, ženy jsou bez výrazu, mají kamenné tváře. V autobuse se s námi začal bavit kluk a řekl, my se tady moc nesmějeme, my to nemáme rádi. Tak už se tolik nesmějte." Zbytek cesty pak emoce musely dusit.

„Mohl to být velký průser, ale nakonec jsme se z toho vykecali"

Nejhorší zážitek ale přišel ještě později, při stopování. To už s nimi jel švýcarský turista Alessio, který se připojil. „Stopli jsme si malý náklaďáček s korbou. Řidič řekl, že si máme sednout k němu, takže na místech pro dva jsme seděli ve čtyřech a brutálně jsme se tlačili. Řadící páku jsem měla mezi nohama a ze začátku jsme se tomu smáli," začala vyprávět Natálie.

Muž najednou odbočil mimo cestu. Skončili jsme na polňačce v industriální zóně a dojeli k betonové vile obestavěné třímetrovou zdí. „Tam bychom se pomoci nedovolaly." Z domu vyšlo několik dalších mužů, zvali je dál. „Alesia jako hrozbu nebrali. Mohl to být velký průser, ale nakonec jsme se z toho vykecali."

Jeden z mužů totiž od vily odjížděl a zeptal se, co mají za problém. Nakonec jim dovolil, ať si nastoupí. O záchranu v pravý čas se ale nejednalo. 

Chyba ale byla, že nastoupili zase ve stejném pořadí a vedle řidiče seděla Natálie. „Jeli jsme asi půl hodiny a on toho využil a začal nás osahávat. Měla jsem řadící páku mezi nohama a nemohla jsem dělat nic. Strčila jsem tam ruku, ale on mi začal sahat na nohu, na záda, až na Adélu, pořád nás tiskl."

Nemohly nic dělat, bály se, že se nabourá. Nakonec ho všichni tři donutili, ať jim zastaví v Teheránu u metra a s úlevou vystoupili.

Hodnocení článku je 60 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Adéla Procházková, Natálie Kleiberová

Štítky Rozhovor, cestování, írán

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.