Šílené počasí, záhul i na přejezdech. Jeden z nejtěžších Dakarů, hlásí po čtvrtém místě liberecký závodník David Pabiška

Odjel jste 14. Dakar kariéry, před závodem jste čekal peklo na zemi. Potvrdilo se to?
Určitě, alespoň co se týče komplexnosti celého závodu. Co se týče rychlostních zkoušek, zažil jsem i těžší Dakary, ale tento Dakar v Saudské Arábii byl neúprosný v tom, že rychlostní zkouška třeba nebyla tak náročná, i když náročnost určuje tempo závodníka, ale když si rozvrhnete síly, tak očekáváte, že třeba na přejezdech si takříkajíc oráchnete. Tady se to ale nestalo. Dostávali jsme zahulit i na přejezdech, což nebývá zvykem. Počasí tam navíc bylo opravdu šílené. Z globálu byl tenhle Dakar jeden z nejtěžších a určitě nejtěžší v Saudské Arábii.

Dojel jste čtvrtý, před závodem jste říkal, že do top 5 budete spokojený. Jste tedy spokojený?
Jsem spokojený. Třída Malle Moto (bez asistence) byla osazená profesionály. Když se člověk podívá na výsledky, tak zírá, co ty kluci dokáží zajet. Ve společnosti těchto lidí se mi samozřejmě hodně líbilo. Kdyby tam nebyli, asi bych tak nadšený nebyl, ani kdybych to vyhrál. Beru to po sportovní stránce a pokud mám kolem sebe velkou konkurenci, cítím se mnohem lépe. Opět se mi potvrdilo, že třída Malle Moto nejsou žádní amatéři.

Jezdíte třídu Malle Moto, tedy bez asistence. To znamená, že si motorku opravujete a připravujete sám. Jak náročné to je?
Náročné to je hlavně v tom, že musíte zvolit správné tempo, i když hlava vám často nedovolí trochu zpomalit. Zpomaluje se totiž tehdy, když jsou nějaké problémy, a to nechcete. Musíte ale myslet na to, že když se vrátíte do bivaku, musíte mít ještě sílu na servis motorky a ten není úplně malý. Motorky jsou velké, najedou za den spousty kilometrů a hodně věcí se musí udělat preventivně bez toho, že by se motorce něco stalo. No a když se motorce něco stane, tím se připravíte o spoustu hodin navíc.

Musíte tedy jízdu víc uzpůsobit tomu, co vás čeká mezi rychlostními zkouškami?
O jízdě musíte mnohem víc přemýšlet. Když třeba někde riskujete přejezdem duny, jestli to skočit, nebo neskočit. Nebo jestli na cestě jet víc vlevo či vpravo, aby vás to nenakoplo a abyste to, jak se říká, rozebral na prvoka. Všechno si musíte dát dohromady, abyste se zase mohl připravit na další den. Pokud to nemáte v hlavě srovnané, za tři čtyři dny vás to semele.

Bavili jsme se o tom s kolegou a ten říkal, že kategorii bez asistence jezdí největší blázni. Vidíte to podobně?
Úplně si to nemyslím, i když vím, že se o to nás říká (smích). Tím že jezdím od mala a mám zkušenosti, tak mi to nepřijde. Když to tak řeknu, sedím na tom od rána do večera celý den. A čím víc na motorce sedíte, tím méně se pak potřebujete připravovat na samotný Dakar. Takže mi to vlastně přijde normální. Když si to ale představím z pohledu fanouška, vlastně se nedivím, že se to říká, protože je toho opravdu hodně. Platí ale přísloví, že čím víc člověk zaseje, tím víc sklidí.

Berete kategorii Malle Moto i jako větší dobrodružství?
To asi úplně ne. Pořád je to pro mě sportovní výkon, a ne výlet na Kokořín, jak s oblibou říkám. Je to stále sport, na který se musíte připravit. Beru to možná spíš jako návrat ke kořenům, kdy si člověk na starých ročnících Dakarů mnohdy zkrátka musel umět poradit sám.

Dakar jezdíte od roku 2007, přes Afriku, jižní Ameriku až po Saudskou Arábii. Jak moc se za ty roky změnil?
Změnil se poměrně hodně. Už jen pro to, že už to není soukromý podnik, ale závod mistrovství světa. Dokonce to vypadá, že by třída Malle moto mohla skončit. Zase ale vylezla třída veteránů, kterou jsem jel, ale nestydím se za to (smích). Co se týká samotných zemí, Saudská Arábie se podle mě více přiblížila Africe. Jižní Amerika byla náročnější, ale pro mě lepší na jízdu. Jezdilo se tam rychleji po WRC cestách. Na druhou stranu tam ale v poušti Atacama mají úplně jemný písek fesh-fesh a ten tempo hodně zpomaloval a bylo to hodně náročně. Ten v Saudské Arábii nemají. Tam ale zase přibyla voda a déšť a to bylo hodně masakrózní.

Dakar letos zasáhla tragédie Aleše Lopraise, kdy po nehodě s jeho kamionem v nemocnici zemřel fanoušek. Dostala se ta informace v závodě k vám?
Vůbec, dozvěděl jsem se to až strašně dlouho poté. Je to tragédie, pro nás závodníky je to samozřejmě těžké. Co vím, tak ten fanoušek snad zemřel až na infarkt v nemocnici, mohl mít nějaké zdravotní problémy. Řekl bych, že na Aleše to bylo moc přísné a hodně se to rozmázlo. Ale vůbec jsem o tom nevěděl, pak jsem je koukal, co se stalo.

Když to vezmete ze svého hlediska, kontakt s fanoušky na Dakaru je asi hodně rizikový?
Lidé stojí na špičkách dun a my máme jet předepsaným azimutem. Kontrolujete azimut a najednou v tom směru je na duně dvacet třicet lidí, což často opravdu bývá. A teď se jim musíte vyhýbat. My na motorkách navíc máme nejlepší přehled ze všech závodních posádek. Kamiony i auta mají přehled zmenšený a nedokážou eliminovat někoho, jestli leží za dunou s foťákem. Fanoušci absolutně netuší, že řidič může mít takový problém.

Loni jste vůbec poprvé po těžkém pádu nedojel. Věděl jste hned, že se vrátíte, nebo jste si říkal, že už je to konec?
Nikdy se nevzdávám a bojuji do posledního dechu. Zachránil mě můj generální partner Panattoni, který v půlce sezony přišel a projevil zájem mě podpořit. To byl pro mě impuls, že se můžu vrátit, protože peníze budou. Samozřejmě u Dakaru jde vždy hlavně o peníze, když je neseženete, tak se tam nedostanete. Od začátku jsem ale věděl, že se chci vrátit, i když jsem opouštěl Jantar team a musel jsem udělat spoustu věcí, abych se osamostatnil a teď si zpětně říkám, že nechápu, jak se mi to povedlo. Ale všechno dobře dopadlo a i generální partner je nadšený.

Chystáte se tedy na další ročník?
Vzhledem k tomu, že se mi Dakar nyní povedl a přivezl jsem dobrý výsledek, tak doufám, že se mi to podaří. Zatím to ale nic neznamená, nevím, jestli mě vyhodí ze třídy Malle Moto, protože jsem skončil do 40. místa v absolutní pořadí. Byl jsem 36. a to je pro mě mnohem větší uspokojení než čtvrté místo v Malle Motu. Uvidíme, určitě budu chtít a snad se mi podaří to uválčit.