Covid, válka, změny klimatu. Témata, která vyvolávají velkou emocionální úzkost, říká psycholožka Ivana Veselá

Vraťme se na úplně začátek. Co vás přimělo k tomu jít studovat psychologii?
Přimělo mě k tomu to, že se v mém blízkém okolí objevovali lidé s duševním onemocněním, i kamarádi například v mém věku, kteří onemocněli nějakou vážnou psychiatrickou nemocí. To bylo něco, co mě ke studiu nejvíc přimělo. Jak to vzniká, proč to vzniká a co se s tím vlastně dá dělat. Někdy kolem 16, 17 let jsem začala cvičit jógu a praktikovat různé dechové techniky. V tu dobu mě hodně zajímala hypnóza, transpersonální psychologie a práce s různými úrovněmi vědomí, holotropní dýchání a podobné prastaré způsoby práce s dechem, například védské tradice s přesahem do toho, jak to člověka ovlivňuje. Jak je právě skrze to možné pracovat i s vlastním psychickým stavem nebo dlouhodobějšími psychickými potížemi.

Pak jsem prošla samozřejmě dalším vývojem. U mě cesta vedla vlastně přes zvířata k lidem a u práce s nimi jsem pak už zůstala. Během studia na VŠ jsem se více zajímala o práci s traumatem, jak může i těžká životní zkušenost nasměrovat člověka k růstu a zdraví. To bylo i téma mojí diplomové a rigorózní práce. Poté jsem začala pracovat v manželské a rodinné poradně, kde jsem se zaměřovala i na párovou terapii. Teď se zase spíš zpátky vracím k traumaterapii a práci s tělem v psychoterapii.

Můžete v pár větách představit, čemu konkrétně se v rámci své praxe vlastně věnujete?
Jsem původně terapeut vycvičený v PCA, což je humanistický směr psychoterapie, který se zaměřuje na přítomnost bytí s klientem, navození vztahových podmínek pro změnu, kterými jsou empatické naslouchání, autenticita, přijetí klienta a vytvoření kontaktu s jeho vnitřním prožíváním, a tudíž i silami, které jsou v člověku přirozeně přítomné jako potenciál ke změně. Člověk se může v bezpečném prostoru terapeutického vztahu více propojit sám se sebou, se svojí podstatou, s moudrostí svého těla a pociťovaným smyslem, tedy s tím, co mu jeho tělo i v souvislosti s nějakou situací říká. To se pak krásně propojuje právě s prací s tělem v psychoterapii, pro mě konkrétně s kraniosakrální terapií. Ta pracuje s jemným a předem vyjednaným dotekem, díky kterému se dostáváme do kontaktu stejnými silami bytí v člověku, jenom na ještě hlubší existenciální rovině. Umožňuje, aby se nervový systém reguloval na primární úrovni, a klient se tak cítil ve větším tělesném komfortu a pohodě.

„Páry trápí hlavně chybějící komunikace." 

Nabízíte také párovou terapii. Můžete říct, co páry v současné době nejvíce trápí?
Párová terapie by pro mě měla vést ke schopnosti být v kontaktu jak se sebou, tak v rámci páru. Terapeut by měl vždy pracovat pro ten vztah, takže být tam pro takovou tu třetí entitu, která mezi ně vstupuje. Být takovým třetím aspektem jejich vztahu. Někdy je ale potřeba, aby se ten pár dostal víc do kontaktu sami se sebou, co se děje v nich a aby se propojili s tím, co oni sami cítí, protože často mají tendenci říkat: Opravte mi toho partnera. On je takový, on dělá tohle, my se nemůžeme domluvit.

Takže abych odpověděla na otázku, nejčastěji ke mně páry chodí kvůli tomu, že se ti dva nejsou schopni domluvit, i přesto, že se snaží. Nerozumí si, každý tomu, co ten druhý říká, přikládá třeba jiný význam, komunikace je zdeformovaná. A právě v tomto může terapeut pomoct vyjasňovat, co se v páru děje, a pracovat s významy, které za sdělením jeden i druhý partner má, vnímat a reflektovat ten proces mezi partnery, i jejich specifický příběh. Důležité je, aby terapeut byl nestranný a udržel pocit bezpečí pro oba partnery.

V páru je často spousta zranění, která nejsou zahojená, nejsou léčená v rámci toho vztahu, a tudíž vedou k oddálení. Takovým symptomem tohoto oddálení bývá často nevěra. Tato propast se může zvětšovat, až tam přestane být ochota si naslouchat a rozumět tomu, co druhý říká nebo jak se vůbec cítí.

Jak vztahy pod vedením takového terapeuta dopadají? Dá se to nějak globalizovat?
Myslím, že to statisticky nelze asi úplně zhodnotit. Někdy pár může v tom svém příběhu dojít k tomu, že bude nejlepší, když se rozejde, a je to tak v pořádku. Nikdo z nich nemusí vnímat, že by to bylo špatně. Pomoci se dobře rozejít, může být od páru také regulérní zakázkou pro terapeuta. Dost často páry v krizi na tom druhém vidí hlavně to špatné, chyby, které udělal, negativní vlastnosti, mají tendenci tím druhým pohrdat, mluvit o něm špatně. Úspěchem v terapii může být už jen to, začít si toho druhého zase vážit, a mít ve vztahu i opačnou polaritu tedy, za co druhého můžeme ocenit, za co mu můžeme poděkovat, a i když se pak pár rozejde v respektujícím duchu, je to úspěch.

Už to, že k vám přijdou a chtějí vztah řešit, je určitě dobrá cesta? Že svůj vztah rovnou „nezahodí“.
Ano, přesně. Většinou jeden z nich je hlavní iniciátor, ale vždy se ptám na očekávání obou partnerů. Ta mohou být velmi odlišná – ne vždy mají oba partneři stejný záměr. Většinou se ptám, co je v tom vztahu drží, kde jsou ty pevné body a opory, jak pevné jsou základy jejich vztahu, jak spolu vlastně začínali, vyvíjeli se. Jaké to bylo úplně na počátku, jak se do sebe zamilovali nebo spolu začali chodit, jakým vývojem spolu partneři prošli.

Mým cílem určitě není „slepit“ vztah, ale být tam pro ten vztah. Poskytnout páru nástroje k hlubšímu vzájemnému porozumění a otevření se hledání další společné cesty. A pokud dojdou k tomu, že skončila, tak i pomoci se dobře rozejít.

A určitě si u vás páry řeknou třeba i věci, na které doma nenajdou odvahu.
Rozhodně. To je další problém, že současné páry jsou zahlceny prací, přijdou z práce, starají se o děti a na pěstování vztahu nemají čas. To si řada párů, které přijdou, také uvědomí. Ptají se: A kde je ten prostor pro nás – kam jsme zmizeli my dva? Nemáme čas sytit emoční účet našeho vztahu, nemáme čas na sebe. A když už si ten čas udělají, alespoň v rámci terapie, obvykle tam zazní překvapivé věci, které si sami doma neřeknou. Když cítí, že jim někdo naslouchá, mohou dostat odvahu pojmenovat věci opravdověji. A může to být velký a dlouhý proces, tohle odkrývat – se spoustou vrstev.

„Sportovci musí zvládat zvýšený tlak." 

Vím, že jste externě také sportovním psychologem u hokejistů a fotbalistů. Lze nastínit, jaké problémy oni nejčastěji řeší? Jak vlastně funguje psychologie u sportovců?
Sportovci často chtějí něco, co se spíš blíží koučování. Nejčastěji přichází s tím, že už jim to „tak dobře nehraje“ a potřebují se na to podívat. Takže je to vlastně takové zvyšování uvědomění, co vlastně v té hře dělají, co by mohli zlepšit, kam mají nasměrovat svou pozornost, a tím i energii. Často je to i práce se stresem, protože mohou snadnou podlehnout velkému tlaku od trenérů, hráčů nebo touhy dostat se někam výš. Velmi často jde i o psychosomatické potíže, protože tím, jak jsou hodně směřovaní na výkon nebo překonávání sebe sama a málo směřovaní k tomu, aby vnímali svoje tělo, tak velmi často dochází ke zraněním, k úrazům. A tělo jim vyšle jasný signál: Tak takhle ne, tady už dost, už nemůžu.

Pokud se budeme bavit o dospělých klientech, s jakými obtížemi k vám chodí vůbec nejčastěji? Změnil se nějak výrazněji psychický stav a to, co s klienty řešíte, v průběhu vaší kariéry?
Dospělí klienti nejčastěji chodí s úzkostně depresivními symptomy. A případně s tím, že se to pak projevuje v těle – psychosomaticky, různými bolestmi, když tu situaci dlouho neřešili a byli sami od sebe odpojení. Jeden z častých druhů úzkosti je právě známkou toho, že se člověk ztratil sám v sobě. Že ztratil spojení se svým vnímáním, se svými pocity a potřebami. Častěji ke mně chodí ženy v mladším a středním věku.

Čím to je, že k vám chodí více žen?
Myslím, že pro ženy je přirozenou strategií, jak se vyrovnávat se zátěží právě sdílení. Řekla bych, že je to tak i trochu evolučně dané. Ženy mívají větší tendenci k sebereflexi, k tomu mluvit o svých pocitech a problémech. Pro muže to obvykle zase až tak přirozené nebývá, mívají spíš jiné vyrovnávací strategie s náročnými životními situacemi. Mluvení o pocitech častěji vnímají jako slabost nebo zranitelnost, a to se od muže, který má ve společnosti podávat výkon, příliš nečeká. Ale zase chci zdůraznit, že je to individuální, jsou muži se silnou ženskou částí a naopak. Mám radost, že s postupem času i mužů v terapii přibývá a více už společností prosakuje to, že když si o pomoc v psychické oblasti řekne muž, není to slabost, ale naopak projev síly. Nejen u mužů.

Jsou ženy v komunikaci otevřenější ve srovnání s muži? Třeba když k vám přijdou na první, druhé sezení?
I to je samozřejmě individuální a záleží také na osobnostním nastavení každého člověka, jestli je spíš introvert, nebo extrovert. Důležitou roli v tomhle hraje i něco jako vzájemná „chemie“, která se začne rozvíjet mezi terapeutem a klientem, tedy, jak si s dotyčným sedneme, a jestli může ze strany klienta vzniknout důvěra k dalšímu, hlubšímu otevření se a sebezkoumání. I klient si terapeuta často více či méně vědomě zkouší, jestli jeho systém unese to, s čím do terapie přichází.

„Na jakou vysokou školu se přihlásit?"

Pracujete jako psycholog na gymnáziu. S jakými problémy se u těchto studentů nejčastěji setkáváte?
Nejvíce s poruchami vyvolanými stresem, které se pojí s testovými situacemi a vysokou zátěží, ale často je to i ve spojení s tím, co se děje v rodině. V porovnání s jinými školami jsou tady na studenty kladeny určitě vyšší nároky. S tím může souviset vznik úzkostných a depresivních poruch, panických atak, sebepoškozování, poruch příjmu potravy, atd. Toto všechno je oblast spíš psychopatologie. Běžně ale také chodí studenti s tím, že řeší nějaké vztahy, ať už kamarádské, rodinné nebo partnerské. A často také přijdou studenti s tím, že potřebují zefektivnit metody učení, které podpoří jejich individuální učební styl. Hledáme spolu tu nejlepší cestu. Ale chodí i na diagnostiku kariérového poradenství, když jsou nerozhodní a neví, kam na vysokou školu. Pomáhám studentům najít si jejich vlastní cestu.

Řeším také mladší studenty třeba na osmiletém gymnáziu, pro které může být náročnější adaptace na jiný typ školy. Někdy to bývá delší proces a často pomůže i komunikace s rodiči, protože tlak od rodiny na studenta může být opravdu velký. A pak je důležité pracovat s celým rodinným systémem. Někdy je pro dítě lepší, že sociálně, emočně, dozraje na jiné střední škole. Má po škole čas na své koníčky, kamarády. Na gymnáziu je to opravdu hodně o další přípravě ještě po škole. I pro rodiče to pak může být velmi těžké rozhodování, jestli na té škole dítě nechat, nebo udělat krok ke změně.

Pracujete také s třídními kolektivy. Jaký je hlavní problém, který s nimi řešíte? Jak pohlížíte na šikanu? Někdy se může zdát, že se toto slovo nadužívá. Nebo se mýlím?
S třídním kolektivem pracuji, když mě o to požádá třídní učitel, který většinou jako první vidí, že se něco děje. Obvykle pak dělám sociometrii, standardizovaný dotazník, který se používá v těchto případech, aby se změřilo klima ve třídě a měli jsme se od čeho odrazit. Stejně je to pak ale z mého pohledu spíš o dlouhodobějším poskytnutí prostoru té třídě ke sdílení, povídání si, aby ti studenti dostali možnost říct, co se mezi nimi vlastně děje. Aby měli prostor říct si: Tohle mě naštvalo, tohle se mi nelíbí, nebo naopak: Tohle nám společně funguje skvěle. A přesně proto si myslím, že jsou důležité třídnické hodiny. Jsou samozřejmě věci, které by měl udělat třídní učitel, jako je právě dobré nastavení hranic. V určitých fázích problémového kolektivu je však už na místě, když se připojí do procesu i školní psycholog jako někdo, kdo není součástí kolektivu a může poskytnout nadhled a práci s procesem ve třídě.

Obecně se na školách hodně přesunulo téma šikany do internetového a virtuálního prostoru. I od kolegů na základních školách slýchám, že více než fyzickou šikanu řeší různé formy a úrovně kyberšikany. Tou může být například výskyt nadávek, urážek nebo šíření nelichotivých fotek na sociálních sítích či v třídních skupinách, ať už vůči jednotlivci, nebo skupince. Přece jenom, ve virtuálním prostoru se některé věci napíšou snáz. Často žákům ani nedojde, že mohou někoho zranit a jak velké dopady na psychiku někoho jiného to může mít. Když se ptáte na nadužívání tohoto slova, tak samozřejmě záleží na jeho definici. Ne vždy pod tím označením všichni vnímají tu pravou podstatu.

„Někdo má pro jistotu sbalené kufry."

Máme za sebou náročné roky. Máme za sebou covidovou pandemii, probíhající válku na Ukrajině. Jak tyto dvě zásadní události 21. století zahýbaly s lidskou psychikou?
Velmi. Covidová pandemie, válečný a poválečný stav a klimatické změny. To jsou tři témata, která vyvolávají velkou emocionální úzkost. U lidí, kteří mají větší dispozici být úzkostní, toto velmi dobře nasedá na citlivý nervový systém, který není úplně v rovnováze. Informace, které nás bombardují ze všech stran, nepřispívají k nějakému pocitu životní pohody a komfortu člověka a mají tendenci aktivovat nervovou soustavu, která je tak permanentně připravená na útok, boj, útěk. Jsou i klienti, kteří mi říkají, že mají sbalené kufry. Jsou nonstop připravení na to, že budou třeba utíkat ze svých domovů i u nás. Pak je to o hledání bezpečí, a to nejen v rámci terapie, ale i v rámci vlastního života. Tyto události zahýbaly nejen s dospělými, ale samozřejmě ve velkém i dětmi.

Těm se v době distanční výuky a karantén jakoby vytratil řád a smysl života. A stále ještě doznívá i u dětí i u adolescentů pocit prázdnoty, hledání, jakým směrem jít v životě, kde hledat jeho smysl. Je to téma, které adolescenti řeší v tomto období obecně, avšak témata jako válka a klima je ještě znásobily. Co třeba smysl ještě dává, když třeba planeta může být za pár let či desetiletí zničená.

„Absence řádu se podepsala hlavně na dětských duších." 

Vy sama tedy po výše zmíněných událostech máte nárůst klientů.
Ano, jednoznačně. Velký nárůst je hlavně u dětské klientely. Velký problém je i to, že je akutní nedostatek dětských psychiatrů a dětských klinických psychologů. K tomu je nedostatek školních psychologů, na které přitom peníze nyní jsou díky operačnímu programu Jan Ámos Komenský. Je to velký problém, protože řada těchto událostí se na dětských duších velmi podepsala.

Zastavme se ještě chvíli u dětí. Jak moc je rozdílná práce s dětmi a práce s dospělými?
Zásadní je rozhodnutí, jestli pracovat s dítětem individuálně, nebo jestli pracovat s celým rodinným systémem. To je celkem klíčové. Ne vždy je celá rodina ochotná na tématu pracovat, často totiž symptomy vyplývají z rodinného prostředí a dítě bývá nejzranitelnější článek, který nese určité symptomy celého rodinného systému. Bývá to pak začarovaný kruh a je důležité zjistit, odkud to začít rozmotávat.

Dá se říct, kolik týdnů / měsíců / let k vám klienti průměrně chodí?
Někteří klienti přijdou jednou a mají pocit, že jim to pomohlo. A tento pocit máme všichni zúčastnění. A je to úplně v pořádku, taková jednorázová konzultace. Někdy jsou to dvě tři setkání, která stačí k tomu člověka správně nasměrovat, najít tu správnou strategii. A někdy je to práce opravdu na dlouho, což bývá u těžších osobnostních poruch. A je důležité, aby i klient věděl, že to, s čím se potýká, je určené na dlouhodobou terapii. Tam to velmi často souvisí s nějakými ranými traumaty, třeba už i prenatálními, porodními nebo v raném dětství, kdy je zásadně narušená vztahová vazba s pečující osobou. Proto je právě tak důležitý bezpečný terapeutický vztah, kde klient může zažít korektivní vztahovou zkušenost. Tu ale nezíská hned, to je něco, co trvá delší dobu.

Ve svém oboru pracujete 16 let. Máte klienta, nebo klienty, kteří k vám chodí od samého počátku dodnes?
Mám, i když třeba nějakou dobu nechodili, že vynechali. Ozvou se mi znovu třeba za tři čtyři roky s tím, že by se zase rádi sešli a zpracovali nějaké nové téma, které jim život nebo třeba nový partner přinesl.

„Zásadní je sebereflexe." 

Nosíte si takzvaně práci domů? Jak vy sama relaxujete?
To je, myslím, velmi důležitá otázka, protože každý psycholog nebo terapeut má svoje způsoby, jak relaxovat, jak dělat vlastní psychohygienu. Být sama v pohodě je pro moji práci zásadní. V momentě, kdy je nějaký náročnější klient a osloví to nějakým způsobem i nějaká moje témata, tak je důležitá sebereflexe, abych si to sama v ten moment uvědomila. Sebereflexe je totiž jeden z nejdůležitějších terapeutických nástrojů, které máme. I já mám svého supervizora nebo kolegy, se kterými mohu probrat, co se pro mě v tom vztahu klient - terapeut vlastně děje. Kolega mi může dát zpětnou vazbu z pohledu někoho, kdo v tom není ponořený a vidí to z odstupu, má nadhled.

Pravidelně chodím na supervize a také na vlastní kraniosakrální terapii, odkud mohu sama načerpat energii. Důležitý je pro mě i kontakt s přírodou, relaxuji jak na zahradě, tak třeba v lese, ve vodě, dostávám se tak víc do kontaktu se silami, které nás obklopují a jsou naší součástí. Stále si ráda zacvičím jógu a medituji.

Vzhledem k vašemu příjmení by bylo dobré skončit vesele. Tak tedy - co vám, myslím profesně, dělá největší radost?
Určitě to, když vidím, že člověk přijde s nějakými potížemi a postupně je schopný se daleko více zaměřit do oblasti zdraví. Na to, co v jeho životě vlastně funguje, a když v sobě objeví zdroje a potenciál. To mi dělá obrovskou radost, protože je v tom cítit velká síla. Že člověk vlastně neskutečně „vyroste“. Je krásné, když v člověku najednou začnu cítit život. To se děje jak v klasické terapii, tak i v kraniosakrální terapii. Když cítíte tu živost, ten kontakt se silami, které všichni máme v sobě, a které nás utvářely. A když s tímto vstupuji do kontaktu, tak mě to obrovsky nabíjí.