Práce veterináře je věčné balancování mezi osobním životem a prací

Veterinářku Lýdii Sukovou Čackovou znají její pacienti a majitelé nejen v Libereckém kraji, ale i třeba ve Šluknovském výběžku anebo v děčínské zoologické zahradě.

Čtrnáct let se věnujete práci terénní veterinářky, napadlo vás někdy, že byste napsala knihu?

On to vlastně život píše celé za mě. V podstatě při každém silném zážitku, a hlavně při těch bizarních, mě vždy napadlo, že by to bylo na knížku. Takže tu myšlenku jsem měla v hlavě dlouho, jenomže na to nikdy nebyl čas. A taky chyběl ten správný impuls.

Nepředstavovala jste si třeba, že budete někdy v budoucnu Herriotem v sukni? Ani trošičku?

Popravdě, já jsem se k jeho knihám, i dalším příběhům z veterinárního prostředí, dostala až na vysoké škole. Jako jedna z mála jsem je do té doby neznala. Samozřejmě mě pohltily, ale protože jsem už za sebou měla veterinární střední školu s dost tvrdými zkušenostmi z terénu, postrádala jsem v Herriotových knihách odraz reality. Na mě byly příliš romantické.

V knížce nemají být klasické příběhy, na které jsou čtenáři knih z veterinárního prostředí zvyklí. Co si pod tím máme představit?

Bude to směs příběhů – smutných, dojemných, dramatických, veselých i těch se šťastným koncem a čtenáři se určitě dozvědí o zvířatech i spoustu nového. Snažím se také šetrně, ale věrně, popsat i stinné stránky veteriny. To, co mi v Herriotových knihách chybělo. Věčné balancování mezi osobním životem a prací, frustraci, když se nedaří, dilemata, kdy bojovat o život a kdy už nechat zvíře jít, i o věčně promáčených botách a „životě v autě“. Spousta mých spolužaček šla na vysokou právě s představou romantiky a krásy Herriotových příběhů, ale setkání s realitou pro ně byl pak obrovský šok a veterinární práci opustily. Ráda bych, aby po dočtení knížky lidé věděli, že veterina je krásná práce, ale má i svá ale…

Jde o příběhy pouze z vaší praxe nebo třeba i o příběhy, které máte z doslechu od kolegů?

Všechny do jednoho jsou to příběhy z mé praxe. Mám jich takové množství, že byl opravdu oříšek vybrat pro knížku tu správnou kombinaci.

Je knížka určená spíše dětem, nebo dospělému čtenáři, anebo si najdou to své všichni?

Rozhodně to není čtení pro malé děti, ačkoli některé příběhy by se jim určitě líbit mohly. Spíš bych řekla pro odrostlejší a dospělé. I když můj syn je poslouchá rád, a to mu je pět. Jenomže on je se mnou zvyklý na ledacos a mnoho příběhů z knížky se mnou i prožil.

Spoluautorka Lenka Vrátná byla původně vaší klientkou a seznámily jste se spolu prostřednictvím její klisny Akiry, o kterou jste pečovala. Vybavíte si okamžik či situaci, kdy jste začaly přemýšlet o literární spolupráci?

Přesně si to nepamatuji. Myslím, že jsme se k tomu dostaly u jednoho z ošetření, když jsem jí vyprávěla další ze svých příběhů. Často vyprávěním zážitku krátím čas u ošetření, když se na něco čeká, nebo se snažím odlehčit atmosféru, či ukázat lidem, že může být i hůř. A ona mě zaujatě poslouchala a řekla, že až půjde do důchodu, tak se mnou bude jezdit v autě a celé to sepíšeme. Akiřin odchod to ale urychlil. Po tom, co jsem ji vyprovodila na druhý břeh, jsme stály u auta, měly slzy na krajíčku a obě tak nějak naráz jsme řekly, že bychom se do té knížky chtěly vlastně pustit hned. To byl ten impuls, který to celé rozhýbal.

A co samotné příběhy? Předpokládám, že o Akiře se v knížce dočteme. S jakými dalšími zvířecími osobnostmi se na stránkách knihy setkáme?

Akiřin příběh bude vyprávět v předmluvě Lenka, to nechám na ní. V knížce potkáte třeba klisnu Corsinu, které se smůla lepí na paty, nebo srnku Terezku, která si myslela, že je člověk. Seznámíte se také se štěňaty, co jsem po porodu musela „dopékat“ v troubě, a budete se mnou po Děčíně honit uprchlého makaka nebo uspávat tapíra Tomíka drbáním. V knížce jsou příběhy telátka, alpaky, medvěda, psů a koček a mnoha koní. Jsou to příběhy nejen zvířat, ale i jejich majitelů, protože jsou samozřejmě vzájemně propletené.

Nedílnou součástí příběhů jsou i krásné akvarely, jejichž jste autorkou. Kreslíte dlouho, je to pro vás způsob relaxace, anebo si třeba takto uchováváte vzpomínky na své pacienty?

Kreslení a malbě se věnuji přesně od pěti let. Mám za sebou Lidušku a chvíli jsem dokonce zvažovala, že bych šla na zlatnickou střední školu a až z ní pak na veterinu. Nakonec jsem šla za veterinou rovnou, ale umění mě provází celým životem. Na chvíli se mi kvůli práci vzdálilo a v mém světě zůstala velká díra. Když jsem se před rokem a něco vrátila ke štětci, zafungovalo to jako očistná koupel. Nad obrázky si chodím oddechnout, zavzpomínat, nabít se. A čím silnější pouto s představiteli mě pojí, tím víc obrázky vypráví.

Myslíte, že třeba knihou můžete inspirovat mladé lidi, aby si jako svou budoucí profesi zvolili právě veterinární lékařství?

Popravdě nevím. Veterina je překrásné povolání, ale budu jen ráda, když se třeba můj syn rozhodne pro něco jiného, protože tahle práce s sebou nese hodně obětí. Ráda bych mladé lidi inspirovala, ale ne slepě. Aby se rozhodli s vědomím, že každá mince má dvě strany.

Kdy byste rádi knihu vydali?

Chceme, aby byla knížka na pultech před Vánoci. Třeba jako milý dárek pod stromeček.