Od erotických pomůcek pro ženy až po tramvaje. Dobrý design vás neobtěžuje a slouží, říká návrhářka lanovky na Ještěd Anna Marešová

Jak se vám líbil design původní lanovky na Ještěd?
Líbil se mi. Jednou mi nějaký pan profesor řekl, že na to jak jsem mladá, jsem hodně zpátečnická. Ale já bych to nazvala spíš tak, že mám ráda jednoduché, funkční a praktické věci. V dnešní době, kdy jsou všude nabušené technologie, je někdy obtížné prosadit jednoduchou třeba i mechanickou věc, takže ty stále funkční “staré designy” se mi líbí. Parádní byla třeba stará zubačka ve Štrbském plesu. Pak mě vždycky mrzí, když se to nahradí univerzálním moderním sportovním vozem a ztratí to atmosféru. V zahraničí je spousta krásných příkladů, kdy vznikl velmi moderní design, ale v jednoduchém a čistém designu s nádechem minulosti. To je vždycky radost. Mám například velmi ráda visutou dráhu ve Wuppertalu.

Vím, že je to asi předčasné, ale prozradíte alespoň v náznacích, jak nad designem nové lanovky na Ještěd uvažujete? Kde případně hledáte nebo chcete hledat inspiraci a co je pro vás, jako autorku, která mimo jiné klade velký důraz na udržitelnost, při navrhování podobného typu dopravního prostředku důležité? Přes co zkrátka „nejede vlak“?
Když něco navrhuji, tak je pro mě na prvním místě uživatel. V tomto případě to bude uživatel a prostředí, ve kterém se lanovka nachází.  Je tady krásná krajina a k tomu unikátní  architektura  Ještědu. Zároveň je důležité vzít v úvahu historii lanové dráhy a do moderního designu dostat i prvky z minulosti. Podobně jsme pracovali s návrhem lanovky na pražský Petřín. I tady vnímám lanovou dráhu jako celek - Ještěd, lanovka na Ještěd a i její stanice. Ta cesta začíná už nákupem jízdenky. Takže můj cíl, je takový, aby lanovka byla právě v souladu se všemi těmito aspekty a pro cestující byla jízda příjemným zážitkem. Přiznám se, že to je pro nás velká výzva, na kterou se těším a vím, že je důležité pracovat citlivě.

Výletní tramvaj T3 Coupé pro pražský dopravní podnik. Vizualizace: Anna Marešová Designers

Ve svém portfoliu máte vedle produktových věcí řadu návrhů, které se týkají dopravních prostředků. Za všechny připomeňme třeba návrh výletní tramvaje T3 Coupé pro Prahu nebo lanovku na Petřín. Nejčastěji si vás ale odborná i laická veřejnost spojuje s designem, ale i výrobou originálních erotických a intimních pomůcek pro ženy. Založila jste úspěšnou značku Whoop.de.doo. Kdy poprvé jste si řekla, že tohle je oblast, na níž se chcete zaměřit?
Whoop·de·doo byla moje diplomová práce. Dva roky předtím, jsem dělala návrh tramvaje pro Prahu. Nové tramvaje, které tenkrát přisly do Prahy se mi fakt nelíbily, bylo to velké zklamání a tak jsem místo kritiky chtěla nabídnout jiný pohled na MHD v Praze a jako bakalářku jsem udělala návrh tramvaje. Byl to velmi komplexní projekt a když jsem měla rozhodnout, jaké téma si zvolit pro svou diplomku, věděla jsem, že chci dělat něco menšího, co bude blíž výrobě. Pro designéra je největší radost, když se návrh zrealizuje. Měla jsem vidinu zdravotnických potřeb a v tu dobu mi jeden můj kamarád řekl, že by bylo zajímavé, kdybych se pustila do návrhu erotických pomůcek pro ženy. To téma mi přišlo nosné do té doby designem nepolíbené a překvapivě mi to na škole prošlo. Netušila jsem, že za dva roky založím značku a vydám se vlastní cestou a začnu vyrábět produkty a ještě tou nejobtížnější cestou - v Čechách a bez investora. Každopádně láska ke kolejovým vozidlům mi zůstala. Tak to střídám. Intimita - kolejová vozidla. Oboje má společenský přesah, což mě na tom baví.

Za návrh vibrátoru pro vlastní značku Whoop·de·doo získala v roce 2016 přestižní ocenění RED DOT Adward. Foto: Jan Přibylský

Část veřejnosti, s čímž se potýká nejspíš každý tvůrce, považuje design za něco jako „zbytečné krásno“. Tedy něco, co nepotřebuje a vnímá spíše tak, že je to věc zbytná, za níž není třeba utrácet peníze. To se nepochybně bude týkat i lanovky na Ještěd. Určitě se s tím setkáváte? Jak na takovou kritiku reagujete?
Já to jako kritiku nevnímám. Docela to chápu. U nás v Česku je design prezentovaný jako něco luxusního a elitářského. Snažím se vysvětlovat, že dobrý design, je ten, co vás neobtěžuje, slouží a dobře vypadá. Když se třeba podíváte na staré tramvaje T3 to je na tu dobu, a i dnes špičkový a nadčasový design. Musel nad tím někdo, v tomto případě František Kardaus, hodně přemýšlet a pro mě jsou to doteď nejlepší tramvaje. I to jak pracoval citlivě s hmotou. Představte si, že tramvaje T3 jsou širší než ty nejnovější, co jezdí v Praze a přitom působí krásně subtilně narozdíl od nových tramvají 15T. Často, když něco vypadá jednoduše až banálně, je to sakra dřina toho dosáhnout. Takže když pak někdo řekne, to je tak jednoduchý, co na tom ta holka dělala, je to pro mě vlastně pochvala.

Nakolik může designér ovlivnit finální podobu kabiny lanovky, jejíž základní konstrukce a vzhled je limitující řadou technických pravidel a omezení. Přeci jen, jedná se o dopravní prostředek, vyráběný podle jasně daných parametrů a nepochybně podléhá mnoha bezpečnostním omezením?
Design vnímám jako užitný a technický obor. Takže já jsem za ty mantinely ráda. Víte, že máte technický rámec a musíte se do něj vejít. Zároveň mě baví tyhle mantinely posouvat. Takže i na malém prostoru je vždycky místo pro design. Třeba i na tak malém produktu jako je menstruační kalíšek. Tam jsme si hráli s materiálem, tloušťkou stěny, tvarem, povrchem, no bylo toho dost a díky tomu ten produkt funguje a i dobře vypadá.

Někdy se může na první pohled zdát, že se nedá změnit nic, ale proto je pro mě důležité být s konstruktéry v úzkém kontaktu a vědět, co si můžu dovolit a co už ne a vést s nimi dialog a ptát se jich, vysvětlit jim záměr a na druhou stranu pochopit jejich potřeby.

Dříve to bylo běžné, teď mám někdy pocit, že se pošle obrázek do výroby a poraďte si. Proto mám ráda, když už při navrhování vím, že produkt, který právě kreslím, je vyrobitelný.

Menstruační kalíšek. Foto: Archiv Anna Marešová Designers

V jednom z rozhovorů jste uvedla, pokud to lze takto „volně interpretovat“, že muži designéři podle vás umí navrhovat auta lépe, než vy. A že vás vlastně design aut příliš neláká. Nicméně tramvaje a lanovky vás svým způsobem „přitahují“. Proč?
Mám ráda věci s dlouhou životností a to veřejná doprava je. Nebaví mě trendy a výstřelky. V tomhle jsem hodně konzervativní. Chci, aby se lidé v dopravním prostředku cítili dobře, logicky se v něm pohybovali, měli se kde držet a zároveň je důležité, aby byl z materiálů, které se dobře udržují. Mohou to být zdánlivé detaily, ale v praxi to udělá hodně. Například vhodně zvolený povrch a barva podlahy. Tím, že MHD denně využívám, tak to mám “nakoukané” a troufám si říci, že to je moje parketa. Navrhovat nová auta bych asi neuměla a ani mě to neláká. Zmínila jsem, že jsou designéři, kteří se věnují jenom tomu, a jak umí kreslit je paráda. Ale automotive je právě o té krátkodobosti a trendu a to se rozchází s mým nastavením.

Za svou práci jsme vy a váš tým ze studia Anna Marešová Designers získali mimo jiné už dvakrát prestižní ocenění pro designéry – Red Dot Design Award. A sice v roce 2016 za návrh erotického vibrátoru pro svou značku Whoop.de.doo a o tři roky později za zmíněnou tramvaj T3 Coupé. Které z nich považujete za důležitější?
Nemám to tak, že jedno z těch dvou ocenění je důležitější. Obě mě fakt moc těší. Red Dot Design Award není čistě cena za design, ale i za provedení návrhu. Tím, že u Whoop·de·doo řeším kompletní výrobu, tak mě samozřejmě potěšilo, že jsem se zařadila mezi světové velké značky. A u T3 Coupé, to byla radost i proto, že tramvaj se vyráběla v Opravnách tramvají DPP hl.m Prahy a tak jsem viděla, že to potěšilo všechny techniky a konstruktéry, kteří se na ní podíleli. A i když byli za začátku vůči T3 Coupé skeptičtí, viděla jsem, že jsou nakonec na svou práci pyšní.

Jaké nejhorší překážky a omezení musíte při své práci designérky překovávat? Co je pro vás nejvíc takzvaně limitující? Stalo se někdy, že jste nějakou zakázku třeba kvůli náročnosti nebo, řekněme, složitosti, klienta nakonec odmítla a nedokončila?
Každý nový návrh je pro mě výzva. A před každým novým návrhem jsem vždycky znovu na startovní čáře, ale jsem odhodlaná do těch projektů jít naplno. Pár zakázek jsem odmítla, ale kvůli tomu, že mi nedávaly vůbec smysl.

Co je pro mě limitující, je spíš čas. Tím, že mám svou firmu, tak mám spousty provozních povinností, které mají prioritu a nemohu je odložit.

Nová lanovka na Petřín by se měla na trati objevit do dvou let. Vizualizace: Anna Marešová Designers

U návrhu lanovky na Petřín, která by se měla v provozu objevit v roce 2026, jste si pohrála s takovým kuriózním technickým detailem, kdy na sebe vozy jedoucí proti sobě budou „mrkat“. Respektive, jedna z kabin zabliká, zatímco druhá se rozsvítí červeně. Uvažujete o podobném, ale přitom velmi funkčním řešení i při promýšlení, jak by mohla vypadat a se svým okolím „komunikovat“ také kabina lanovky na Ještěd? I když v tomto případě se nebudou potkávat dvě kabiny proti sobě?
Já osobně nejsem příznivcem tzv. věcí “navíc”. Podle zadání jsme  měli do návrhu dostat i emoci spojenou s Petřínem, kopcem lásky. Já jsem nejdřív říkala, že to je blbost, že se máme věnovat designu a né emocím. Ale kolega Tomáš Chludil mi tenkrát řekl, že bychom měli zkusit něco vymyslet. Nakonec jsem souhlasila a tak dlouho jsme se o tom bavili, až nás napadl tenhle forek, když se dva vozy uprostřed kopce potkají, jedna na tu druhou mrkne a ta zčervená. A pak jedou dál a není tam nic navíc. A to jsem věděla, že tam bude sedět a paradoxně se jedná o jednu z těch nejjednodušších technických věcí, které s výrobcem řešíme. U Ještědu zatím nic takového neplánujeme, ale “komunikovat” se svým okolím musí, myslím po té vizuální stránce.

Jaký je váš životní designérský sen? Jakou věc byste si přála navrhovat a co vás naopak vůbec neláká?
Pro mě je vždycky největší radost, když se produkt dobře vyrobí či zrealizuje. Takže můj sen je kvalitní a dotažená výroba a realizace. Kdo něco tvoří či vyrábí mi dá jistě za pravdu.