Jak dlouho dokážete fungovat bez jídla? Několik hodin? Den? Stanislav Petříček to vydržel neuvěřitelných 33 dní. První díl jeho zajímavého příběhu nyní přináší Liberecká Drbna. Ještě v průběhu následujícího týdne vám přineseme pokračování.
Opravdu jsem 33 dní nejedl a pil pouze čistou vodu. Přestal jsem jíst 3. února v 19. hodin a opět začal jíst 8. března v 19. hodin. Po přečtení těchto řádků věřím, že většina z vás pochopí proč. Tento příběh je o změně mého přístupu k vlastnímu fyzickému tělu, k zodpovědnosti za své zdraví, příběh o vůli, svobodném rozhodování a cestě k nezávislosti.
Rád bych se s vámi o své nově získané zkušenosti podělil. Samozřejmě nevím, kdo z vás něco o půstu ví, ať už prakticky nebo teoreticky. Moje informace byly do 3. února naprosto nulové. Pokud by mi ještě před pár měsíci někdo vyzkoušení půstu navrhl, nepochybně bych si vážně myslel, že se zřejmě zbláznil. Pro mne to byla naprosto nepředstavitelná myšlenka, natož abych ji zrealizoval. Představil bych si to možná tak u mnichů v klášteře, ale u člověka, který chodí normálně každý den do práce, ne. Snad jeden den. Ale proč vůbec držet půst.
Pokusím se zde popsat, jaký jídelníček jsem míval a k čemu mě vychovávali, kdy a proč jsem začal své názory na stravování měnit. V žádném případě se nejedná o nějakou vědeckou nebo lékařskou studii, pouze se snažím popsat své kroky a pocity související s touto osobní zkušeností.
Zpětně jsem na sebe velmi pyšný, že jsem tento proces podstoupil a zvládnul nejíst celých 33 dnů. Zároveň však nikomu z vás, kdo budete tyto řádky číst, v žádném případě nedoporučuji můj postup opakovat. Zvolil jsem si svou vlastní cestu! Sdílím s vámi zkušenost běžného člověka, který chodí do práce jako většina z vás. Skutečný příběh, žádná fikce. Všichni jsme na nějaké cestě, kterou kráčíme!
Nikdy v životě jsem nejedl střídmě, natož abych držel půst. Můj mnohaletý přístup k jídlu byl většinou takový, že pokud jsem se nestihl najíst přes den, o to víc jsem večer „vyluxoval“ ledničku. Naštěstí mi z mého sportovního mládí zůstala široká ramena, a tak mé postupné zakulacování nevypadalo nijak zvlášť nepřirozeně. Měřím 172 centimetrů, v kombinaci s mým přátelským úsměvem a holou hlavou, jsem od svých 18 let nikdy netrpěl komplexem, že bych snad byl extrémně hubený nebo naopak tlustý.
Začnu příběh pěkně od malého kluka. Vychovávala mne babička a dědeček. Neustále jsem slýchával: „Jez! U jídla se nemluví! Dojez to!“. „Běž si přidat maso, v mase je síla.“ „Kdo je u jídla poslední, toho na vojně zabijou“. Úsměvně na tuto frázi pak navazuje má „kariéra“, kdy jsem po základní škole nastoupil na vojenské gymnázium v Praze a následně na vojenskou akademii v Brně. V té době se vše kolem mne točilo kolem sportu, hlavně karate, každodenního tréninkového cvičení. Podle záznamů v mé zdravotní knížce jsem v roce 1993 vážil 72 kg (měl „jen“ svaly).
Po studiu jsem rok neustále měnil a hledal nějakou perspektivní práci, protože po absolvování vysoké školy v roce 1994 jsem z armády odešel. Asi tak po roce jsem začal pracovat ve výrobním závodě Benteler ve Stráži nad Nisou. Od Němců jsem se učil být manažerem a plně jsem se své práci oddal. Večer jsem pak luxoval ledničku, protože jsem přes den nic nejedl. První rok zákonitě přinesl i změnu velikosti mých pracovních oblekových kalhot, které rostly raketovou rychlostí se mnou. Vystřídal jsem velikosti 23, 24, 25, 26 a 27!
Jak jsem manažersky a společensky rostl, tak jsem většinu času trávil ve fabrice nebo na služebních cestách, stravoval jsem se hlavně po restauracích a barech. Po odchodu z Benteleru jsem si udržel stejný životní styl také u mého následného zaměstnavatele Grupo Antolin. V březnu roku 2004 jsem z Grupo Antolin odešel a začal s kolegou budovat malé soukromé firmy. S mým odchodem ze světa mezinárodních firem jsem zásadně omezil návštěvu večerních barů i restaurací, to byla asi jediná změna.
V roce 2005 jsem poprvé na půl roku změnil své stravování, abych zhubl. Zaměřil jsem se na konzumaci potravin doporučených pro mou krevní skupinu a zhubl jsem o 10 kg (z 93 kg na 83 kg). Potom jsem se postupně vrátil ke starému dobrému zvyku: „ Půl prasete a dva řádky brambor.“
Stanislav Petříček po 33 dnech bez jídla
V roce 2010 mi u palce pravé nohy propukla dna, spouštěčem byli někteří moji spolupracovníci (IT :)), kteří mne nesmírně vytočili. Až později mi došlo, o co se jedná. Když to zjednoduším, dna je „tzv. panská nemoc“, jejíž příčinou je vztek a konzumace masa. Páni manažeři, co si budeme vyprávět, řídit lidi, to už se nějaký ten vztek v těle nastřádá. Osobně nepatřím mezi zrovna nejtrpělivější osoby, a pokud k tomu přidám ještě své mimořádně rychlé tempo, kterému většinou ostatní nestačí, tak se ten vztek za ty roky nasčítá! Za týden byla dna pryč, pohoda, zapomenuto.
V roce 2011 jsem si při pravidelném nákupu džín uvědomil, že potřebuji opět větší velikost než posledně. Když jsem stoupl na váhu, zjistil jsem, že se ručička podivně blíží k 100 kilogramům.
Přesto mne tento fakt nenakopnul k žádným velkým činům, resp. změnám. Koupil jsem si jen boxovací pytel. Dobře, ale opět mne začaly bolet nohy. Nešlo o dnu, ale bolesti dně podobné. Vždy jen po dobu několika dnů. Poté jsem pociťoval bolesti střídavě. Jednou na ruce, jindy zase někde na zádech, které vystřídalo pro změnu zápěstí a na dalších místech těla. A tak stále pořád dokola.
Jednou jsem šel prezentovat internetové obchody nějakému terapeutovi zabývajícímu se tejpováním. Řešili jsme společně, jak má co fungovat a při té příležitosti mi zatejpoval bolavou nohu a trochu mi ji předtím promasíroval kloubem svého ukazováčku (rajcovní zkušenost). Zlepšilo se to, a tak jsem k panu Mgr. Richardu Jislovi začal docházet na fyzioterapii pravidelně. Podstupoval jsem celotělové masáže, jehličky, tejpování, baňky, elektriku…
Postupně jsem začal chápat, že mé tělo je pokryto „tukovým tvrdým brněním“, které pečlivě schovává nějaké zbytky svalů a možná ještě něco dalšího? Začal jsem si uvědomovat, že se ke svému fyzickému tělu chovám jako k naprosté SAMOZŘEJMOSTI a ono to asi tak samozřejmé nebude. Ne nadarmo se zpívá v jedné písničce „ nic netrvá věčně, ani… „. Vzpomněl jsem si na domov důchodců, kam jsem pravidelně docházel za babičkou a dědečkem. Jak je většina seniorů fyzicky paralyzovaná a žije de facto na prášcích, kterých s blížící se smrtí, stále přibývá. Uvědomil jsem si, že pokud se sebou nezačnu něco dělat, tak budu za pár let v podobné situaci a za 30, 40 let skončím ve stejném, možná modernějším domově důchodců, ale se stejným osudem.
Začal jsem tedy trochu pošilhávat po způsobu stravování mé ženy, ale vegetariánská a veganská kuchyně mne příliš neoslovily a hlavně mne ani dostatečně nenasytily. Můj závěr zněl: „Tak možná v období velkého hladu nebo jako předkrm“. Nicméně nějakou změnu jsem přijal.
Přestal jsem jíst kuřecí maso, protože jsem dospěl k závěru, že kuře, které vyroste ve tmě nebo pod zářivkou, na malém prostoru, za tři nebo čtyři týdny, nemůže mít žádnou přidanou hodnotu pro lidského konzumenta. Pak jsem přestal jíst i vepřové maso. Začal jsem zařazovat do jídelníčku více ryby, které mi chutnaly. Nadále však mou nejoblíbenější restaurací zůstalo Brazilské Ambiente v Praze. Kdo ji zná, zřejmě mi rozumí :) Váha se mi stabilizovala na 96 kilogramech. A čas plynul dál.
Na konci roku 2012 mě začala bolet záda v kříži. Postupně jsem začal chápat, že problém nejsou svaly, ale příčina této bolesti bude někde mezi ledvinami a močovým měchýřem. Trvalo to skoro tři měsíce a docela mě to vyděsilo. Jedl jsem ibuprofen a akorát mě navíc bolelo břicho. Pro jistotu jsem se objednal na sono ledvin, které ukázalo negativní nález. To je dobrá zpráva, tak co to teda tak bolí? Srovnaly mě jehličky a masáže.
Je mi přes 40 let a už začínají zdravotní komplikace a omezení. Začal jsem pravidelně 2 x ročně jezdit na relaxaci do slovenských a maďarských lázní.
V té době už mne občas napadlo, že bych měl začít sportovat. Třeba běh? Párkrát jsem to zkusil, ale když já přece jenom více preferuji ten „gaučing“. Stejně mě z běhání bolely nohy, anebo nějaká jiná část těla. Takže tudy cesta nevedla. Vzpomněl jsem si na bojová umění z mého vojenského mládí. Na sumo bych musel naopak ještě trochu přibrat a karate je fyzicky hodně náročné. Jakékoliv cvičení jsem vyzkoušel (kliky, leh-sedy apod.), vždy se do týdne, projevily fyzické komplikace.
Napadlo mne tai chi, resp. čchi kung. Jedná se o práci s energií, s léčebnými účinky. Opět slovo dalo slovo a začal jsem toto téma řešit s panem Mgr. Richardem Jislem, který má dlouholeté osobní zkušenosti a praxi s čchi kungem. Zeptal jsem se, zda je složité mě čchi kung naučit. „Složité to určitě není, ale já vás to naučit nemohu. Musíte si koupit instrukce přímo od čínského Mistra Ou, který žije v USA. Je zakázané předávat znalosti čchi kung dalším lidem bez instruktorské licence, kterou zatím nemám“. A tak jsem si v září 2013 nejdříve přes e-shop v USA koupil knihu a následně také instrukce na pangu shengong (jedna ze škol čchi kungu) a začal denně cvičit.
Na mém facebooku naleznete i spoustu fotografií nejen z průběhu půstu. Zajímá vás víc? Sledujte profil Ing. Stanislav Petříček, kde můžete dát To se mi líbí nebo mě požádejte o přátelství na osobním profilu Stanislav Petříček.
Napsal Stanislav Petříček
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
