Jako v době kamenné se živí pětatřicetiletý Petr Zítka z Jindřichovic pod Smrkem na Liberecku. Štípáním kamene vyrábí pazourkové nože, hroty, čepele a další artefakty. V Česku je zřejmě jediným profesionálním štípačem kamene.
"Působím někde na pomezí akademické sféry a hobby štípání. Jednak vedu kurzy pro studenty archeologie na univerzitách, kdy vyučuji technologii štípání, aby studenti pochopili proces štípané industrie a mohli znalosti aplikovat při analýzách a výzkumech. Vedle toho dělám kurzy i pro zájemce z řad veřejnosti," uvedl.
O archeologii se zajímá od dětství, umění vyrábět kamenné hroty a čepele se učil před zhruba deseti lety při pobytu ve Velké Británii u mistra "flintknappera" Johna Lorda. "V Česku mimo akademickou sféru nikdo techniku štípání neučil," podotkl Zítka. Hodně schopných mistrů v tomto oboru podle něj žije v Anglii, Francii a Skandinávii. Základům štípání je možné se naučit za jediný kurz, ke zvládnutí základních technik je ale potřeba několik let. "Pak je to cesta ještě na mnoho dalších let spočívající ve zdokonalování technik. Je jich spousta, všechny zvládnuté nemám," řekl Zítka.
Výroba štípaných kamenných nástrojů je nejstarším archeologicky doloženým řemeslem, jehož kořeny sahají více než dva miliony let do minulosti. Znalost tohoto umění však v Evropě upadla v zapomnění během doby bronzové, před 3000 až 4000 lety, kdy lidé začali více spoléhat na kovová ostří. Podle Zítka jde o komplexní řemeslo, které zahrnuje spoustu metod, technik a pravidel. "Používá se v něm celá řada nástrojů, od jednoduchých kamenných otloukačů, kdy se rozbíjí kámen o kámen, přes otloukače z parohů losů a sobů až po retušéry z parohů, kostí nebo mědi na opracování kamene za pomoci tlaku," zmínil.
Ke štípání lze použít jakoukoli horninu, která se lasturnatě láme. "Po úderu se tlaková vlna v materiálu šíří předvídatelným způsobem a dojde k odlomení ostrého úštěpu," vysvětlil Zítka. V prehistorii se nejčastěji používaly amorfní horniny složené z oxidu křemičitého jako pazourek, rohovec a obsidián. Takové používá i jindřichovický štípač, vhodný je podle něj například i křemenec.
Štípání vyžaduje přesnost, zručnost, trpělivost i soustředěnost. "Při chybném úderu může přijít i několikahodinová práce vniveč. Nelze nic vzít zpět. Když uděláte chybu, musíte se spokojit s menším artefaktem," řekl Zítka. Týdně štípáním kamene ve vesnici nedaleko polských hranic stráví až 30 hodin. Vytvoření jednoho artefaktu mu zabere řádově desítky minut až hodiny, za rok zpracuje kolem tuny kamene.
Hotové výrobky nabízí na svém webu nebo je vytváří na objednávky univerzit, archeoparků či muzeí. Například při výstavách jeho repliky doplňují autentické originály. Velký zájem je o křesací kameny do historických pušek. "Za rok vyrobím tisíce křesacích kamenů, stovky hrotů, stovky nožů," upřesnil Zítka. Štípáním kamene se podle něj v Česku zabývají i další. Řada schopných je mezi archeology, další desítky až stovky jsou mezi skauty nebo nadšenci obdivujícími život indiánů.
Zdroj: ČTK
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
