Čtení na víkend: Jak se do lesa „welfare state“, tak se z lesa „imigrant“

A to bez ohledu na fakt, že až čas ukáže, jestli budou statisíce (či miliony?) imigrantů snících o životě v Německu nebo severských zemích pro Evropu problém fiskální (sociální programy veřejných rozpočtů), kulturní (střet odlišných kulturních zvyků), náboženský (střet odlišných náboženství, respektive první setkání silně nábožensky orientovaných jedinců s v Evropě běžným ateismem), ekonomický (rozšíření stínové ekonomiky, změna struktury na trhu práce), bezpečnostní (rozšíření svaté války) nebo „jen“ hrozba toho, že jediným problémem jsou náklady plynoucí z obav z něčeho, co není nebezpečné, jak s hlasitě říkají příznivci imigrantů.

Příčinou současného stavu jsou tři skutečnosti:

1. Volba nohama: K cíleným přesunům lidí za lepším životem v dalekých lokalitách dochází prokazatelně po tisíce let, pravděpodobně to však bude ještě déle. Jedná se o základní aplikaci tzv. „volby nohama“, kterou rozpracoval ekonom Charles Tiebout. Je možné ji vnímat dvěma způsoby. V rámci dané lokality je mají lidé tendenci sdružovat se do komunit, v nichž jedinci sdílí podobné hodnoty, proto ve velkých městech vznikají čtvrti národnostních menšin (př. Little Italy v New Yorku). Druhým způsobem je vnímání volby nohou jako přesun jedince (či skupiny jedinců) do oblasti, v nichž chtějí z nějakého důvodu žít. Přesně to se nyní děje.
2. Welfare state: Tím důvodem je samozřejmě kvalita života, kterou v podstatě každému jedinci nacházejícímu se na libovolném místě Evropské unie garantuje tzv. welfare state (stát blahobytu, sociální stát). Tento koncept, původně stojící na utopistických myšlenkách zajištění blaha pro všechny, byl do praxe aplikován v 19. století jako záchranná pojistka přežití pro jedince, kteří se o sebe ze závažných důvodů nedokázali postarat – válečné veterány, vážně nemocné jedince, starobní důchodce (Německo, Dánsko, Nový Zéland, Austrálie). Postupem času se sociální stát v Evropě zejména vlivem zintenzivňujícího se vztahu volič-politik vyvinul do tzv. sociálně-demokratického typu s výhodami, o kterých si mohou nechat obyvatelé na většině míst ostatních světadílů jenom zdát.
3. Informace: Jakmile byla v roce 1967 propojena síť ARPANET (pojem internet se uchytil až v roce 1987), bylo jasné, že svět nebude jako dřív. Technologický pokrok a rozvoj sociálních sítí mají spoustu negativ, zejména s objektivitou informací a jejich ověřováním, ale transakční náklady na přenos informací byly sníženy na kladnou nulu. Díky tomu se jako kaskáda šíří informace o možnostech „volit nohama do welfare state“ i mezi lidmi, kteří se při předcházejících krizích způsobených hladomorem, diktátorskými režimy, občanskými válkami či náboženským pronásledováním o existenci lepších míst k životu nemohli vlivem vysokých transakčních nákladů dozvědět. Pro drtivou většinu jedinců, kteří informace měli, nebyla emigrace zajímavá, ekonomicky nebo jinak. 

Je zřejmé, že současná imigrační vlna do Evropy stojí na výše uvedených základech. Ačkoliv se političtí lídři osmadvacítky neshodnou na přesné definici problému, který imigranční vlna představuje nebo bude představovat, shodují se, že je třeba systematicky řešit. Toto řešení je ovšem nutné směřovat k příčinám problému.

Začněme postupně. Volbu nohama zakázat nelze. Lidský druh je totiž jediným známým tvorem, který dokáže racionálně analyzovat i zdánlivě nepravděpodobné, velmi rizikové či z pohledu druhých zcela nesmyslné jednání. Když má zvíře žízeň a zpozoruje nádobu s vodou, jde přímou cestou ke zdroji nasycení potřeb a napije se. Když je ve stejné situaci člověk, dokáže nutkání potlačit, třeba tak, že se vysvlékne do naha, pětkrát za hlasitého zpěvu obejde nádobu s vodou, pak vyluští křížovku a pak se napije. Proč by to dělal? Třeba proto, aby upoutal vaši pozornost mezitím, co vás jeho komplic bude okrádat. Seznají-li jedinci v libovolném místě na světě jako racionální přesun do Evropy, je nemožné tomuto přílivu 100% zamezit, jelikož k němu může docházet i velmi nepravděpodobnými, rizikovými až iracionálními cestami.

Technologie vypnout nedokážeme. Žijeme v informačním věku vyznačujícím se možností levně a rychle sdílet jakékoliv informace, a to tak živelně, že nad informačními toky nelze převzít kontrola. Jediné, o co se můžeme snažit, je zjevně nesmyslné informace („Německo rozdává domy a desetitisíce eur každému místo pozdravu.“, „Obyvatelé EU se pro 50 eur na chodníku ani neohýbají.“) uvádět na pravou míru a doufat, že této naší pravdě někdo bude chtít uvěřit („Udělal jste to?“ – „Ne.“ – „Jasně, přesně tohle by řekl někdo, kdo to udělal.“). 

Bystrý čtenář si všiml, že jsem v posloupnosti příčin současné krize přeskočil stát blahobytu. Záměrně. Protože právě tuto příčinu vidím jako hlavní důvod současné situace. Doba, kdy v Evropě lidé umírali na ulici hlady nebo nedokázali uživit svůj národ jinak než loupežnými přepadeními cizích území je naštěstí pryč. Schválně, kolikrát v životě jste zažili opravdový hlad? Tím nemyslím hladík mezi obědovým dezertem a odpolední sváčou, ale skutečný hlad, kdy nemáte co do úst a doufáte v zázrak, který vám pomůže nezemřít? V Evropě byly vybudovány vyspělé ekonomiky, které všem, kdo chtějí a mohou, poskytují dostatek příležitostí vzdělat se, najít si práci, nebo si si najít zákazníka a založit si podnikání, a prožít kvalitní život s nepřetržitým přístupem k lékařské péči. Pro ty, co nemohou výše uvedené ekonomické aktivity podstupovat, nechť existuje sociální systém. Problém bobtnajícího evropského státu blahobytu však je, že v honbě za voličskými hlasy začal poskytovat sociální pomoc nejen těm, kdo nemohou, ale i těm, kteří zkrátka nechtějí. Právě tohle je problém současné Evropy i současné krize, jelikož cílem imigrantů není Evropa, ale evropský welfare state.

Napsal Aleš Rod