Kdo neumí splácet, neměl by mít dluhy

Když půjčka splácí půjčku a kreditní karta je prostředkem pravidelného „ucpávání děr“ v rodinném rozpočtu, jde dluhový kolotoč zastavit jen velmi stěží. „Finanční instituce si často stěžují na nízkou úroveň finanční gramotnosti českých spotřebitelů, je to ale dost pokrytecké, když samy investují miliony do reklamy, která slogany ‚vše na splátky‘ vytváří dojem, že kdo nedluží, jako by nežil,“ uvádí Miloš Borovička, právní poradce dTestu, a pokračuje: „Zákon tedy na poskytovatele úvěrů přenáší část odpovědnosti za to, že úvěr nebude pro samotného dlužníka nebezpečný a ten ho bude schopen splácet.“ Dostatečné, přiměřené a spolehlivé informace mají úvěráři získávat od samotných zájemců, a pokud z nich vzejdou pochybnosti o spotřebitelových schopnostech dostát závazkům z plánované smlouvy, nesmějí úvěr poskytnout.

Porušení povinností prověřovat úvěruschopnost může mít několik následků. Jedním z nich je pokuta od České národní banky až do výše 20 milionů korun. „Pro spotřebitele je ale důležitější, že smlouva uzavřená na základě nesprávně posouzené schopnosti splácet bude neplatná. Dlužník tak nemusí platit úroky a pokuty,“ říká Borovička a dodává: „Samozřejmě musí vrátit zapůjčenou jistinu.“ Nová úprava odstraňuje problém, kdy spotřebitel musel vrátit vše hned najednou, což šlo často vyřešit pouze další půjčkou a problémy se jen oddalovaly. Jistinu nově musí dlužník vrátit přiměřeně jeho možnostem a budou-li pochybnosti o tom, jaké možnosti vlastně spotřebitel má, rozhodne o způsobu a výši splácení soud.

Právní úprava nemá motivovat spotřebitele, aby zpochybňovali každou smlouvu. Je ostatně jejich povinností poskytovat úplné a správné informace a v případě, kdy poskytovatele vysloveně uvedou v omyl, mohou být odpovědní za trestný čin úvěrového podvodu. „Sankce mají vést především k prevenci a obezřetnosti poskytovatelů, aby nepůjčovali úplně každému. Insolvenční řízení, sociální problémy a podobně se dotýkají i dalších, ne jen těch, kteří nezodpovědně půjčují,“ připomíná Borovička a uzavírá: „Bylo by ideální, kdyby každý spotřebitel uměl sám posoudit, co je pro něho výhodné a co ne. V dnešní době jsou ale finanční produkty natolik komplexní, že na jejich posouzení často obyčejný selský rozum nestačí.“ S novým zákonem o spotřebitelském úvěru se budou muset právní a marketingová oddělení poskytovatelů úvěrů více zaměřit na odpovědné a etické podnikání namísto využívání neznalosti a asymetrií mezi schopnostmi průměrného člověka a profesionálních týmů obchodníků.