Stanislav Petříček: Co je důležité pro mě, nemusí být důležité pro mé děti

Jsem otec čtyř dětí. To není na dnešní poměry zrovna málo. Němečtí kolegové říkají vcelku oprávněně: „Jedno dítě rovná se jedno Porsche“. Mým nejstarším dětem, dvojčatům klukům, je 15 let. V jejich výchově se řídím heslem „štěstí přeje připraveným“, a tak jsem začal už před několika lety přemýšlet nad jejich vzděláním, lépe řečeno nad jejich profesní budoucností. Je dobré zeptat se na názor lidí, kteří řešili stejnou otázku přede mnou a jsou ochotni se o svá rozhodnutí, ať už byla dobrá nebo špatná, podělit. Vynechávám lidi, kteří dávají podobným otázkám volný průběh a nepřemýšlí dopředu. Raději se zaměřuji na ty, kdo plánují, zvažují možné varianty, kombinují a jsou ochotni pro správnou volbu i riskovat.

Přemýšlím-li nad budoucnosti svých dětí, mám za důležité  sám sebe se nejdřív zeptat: „Pro koho to děláš? Pro sebe, nebo pro své děti?“ Dáte mi jistě zapravdu, že potkáváme i rodiče, kteří si chtějí na svých dětech vynahradit, co sami nedokázali.

Pokud pro sebe, znamená to, že chceme děti k sobě připoutat nebo se snažíme, jak bylo právě řečeno, aby „si za nás splnily“ naše neuskutečněné sny. Pleteme si vlastní ambice se zájmem či dokonce tužbou vlastních potomků. Jeden z kolegů mi vyprávěl, jak syn jeho sestry vystudoval Harvard, po škole se nějaký čas živil jako businessman, ale nakonec si otevřel restauraci. Splnil přání rodičů, vystudoval sice prestižní univerzitu, ale k jeho osobní spokojenosti to nevedlo.

Je-li odpovědí, že to děláme pro své děti, pak to znamená, že bychom měli respektovat jejich dispozice, reálné schopnosti a na základě těchto informací směrovat jejich vzdělání. Je to současně cesta, která děti osamostatní. Vede je navíc ke svobodě, osobní zodpovědnosti a dává vyšší pravděpodobnost - nikdy 100% záruky - že budou ve své budoucí profesi úspěšní či dokonce šťastní. Nemělo by to být přirozeným prvním zájmem rodičů?

Svůj úkol vidím ve vysvětlování možností, přibližování a rozšiřování obzoru dětí.  Pokud si zvolí cestu ne ze své vlastní vůle a zodpovědnosti, s velkou pravděpodobností stejně daleko nedojdou.

Kde začít? Předně bych určitě doporučil, aby si děti nechaly udělat dispoziční test, na jehož základě lze většinou velmi spolehlivě určit, kterému směru by se měly rozhodně vyhnout a naopak (rozhodně ne např. sociálně právní školu, ale třeba pěstitelsko-chovatelskou). Dnes už existuje mnoho vzdělávacích institucí, které jdou touhle cestou, využívají dispoziční diagnostiku, psychologické testy, apod. Osobně využívám i doporučení koučů a alternativních poraden na dobré odborné úrovni.

Děti i rodiče se tak lépe obeznámí s problematikou volby a mohou se pak snadněji rozhodnout. O profesním úspěchu, bude-li naše dítě ředitelem, majitelem firmy, úředníkem nebo jiným specialistou apod., rozhoduje kromě dispozic také vůle, vzdělání a v neposlední řadě OCHOTA RISKOVAT.

V případě, že z výsledku dispozičních testů vyplynou dvě vhodná profesní zaměření, volme to, které bude s největší pravděpodobností více poptáváno. A doufejme, že během těch řekněme pěti let nebude v sledované profesi trh nasycen. Je-li výsledek dispozičního testu jednoznačný, respektujme ho.

Existují jistě i výjimky, ale většinou se setkávám s následujícími konečnými resumé: Vzdělanější lidé pracují jako ředitelé knihoven, galerií, jako univerzitní pedagogové, v laboratořích či jiní specialisté. Zatímco lidé s dosaženým nižším vzděláním, avšak ochotni riskovat, nastoupí zpravidla na posty výkonných ředitelů, zakládají firmy či stávají se jejich vedoucími…

Je na vině systém českého vzdělávání? Nemohu se ubránit dojmu, že naše školství vychovává hlavně poslušné zaměstnance. Což je určitě výhodné pro státní podniky a nadnárodní firmy. Méně to ale prospívá našim dětem a vlastně i republice. Je na čase takový výchovný cíl změnit. Snáze potom budou vznikat menší firmy s počtem padesáti až dvou set zaměstnanců. Což odpovídá respektované světové prognóze, trendu pro příštích dvacet let. 

Jaká je poptávka na reálném trhu práce? Pohybuji se v prostředí automobilového průmyslu, kde aktuálně všichni řešíme nedostatek techniků. V nadsázce řečeno ze škol vycházejí šiky manažerů a designérů (pravidlem nevalné úrovně), poptávka ale zřetelně zní: schopní technici se znalostí jazyků. Nejdříve musíte přece dané práci rozumět na úrovni, tvořit, naučit se rychle se rozhodovat, stejně tak uvážlivě přijímat rozhodnutí, a pak se můžete stát i manažerem. Za našimi západními hranicemi může funkci manažera vykonávat člověk s odbornou úrovní a odpovídajícími osobnostními a charakterovým vlastnostmi (od manažera se tam vyžaduje i schopnost vést své podřízené k celkovému růstu).

Bez vší jemnosti varuji: Pozor na sliby škol, že po jejím absolvování si najde vaše dítě práci vždycky. Při výběru školy se proto ptám první otázkou: „Kde jsou zaměstnáni absolventi vaší školy?“ Máme tu rozpoznatelně dva světy: svět akademický a svět trhu reálné práce, oba fungují nezávisle na sobě. Akademický svět žije nejčastěji ze státních či evropských dotací určovaných počtem studentů. Vystudovaný obor se ovšem nemusí setkat s reálnou potřebou trhu práce. Jako rodiče bychom měli tuto skutečnost opravdu zvažovat a nebýt lehkomyslní či dokonce naivní. Jinak se může stát, že si špatnou volbu školy budeme později vyčítat a naše dítě po pár letech praxe v oboru zjistí, že ve škole pouze ztrácelo čas. Nemělo by být cílem vzdělávacích zařízení připravovat děti především pro reálný život? A je tomu skutečně tak? Nesledují často rodiče sami jiná hlediska? Nejde jim o společenskou prestiž profese, nejlépe podloženou vysokoškolským titulem?

A nakonec velice pragmatické doporučení. Prázdninové brigády mladých jsou výbornou příležitostí, díky které si děti mohou otestovat reálný svět práce. Ideální je brigádně pracovat v oboru co nejbližšímu zaměření studia. A není žádným tajemstvím, že zkušené přijímací komise mnohých fakult si všímají při pohovorech nebo v curriculum vitae právě těchto „maličkostí“.
Nic proti McDonaldu, ale architektovi by slušela brigáda v projekční kanceláři. Nejde přece jen o přivýdělek na pivo, nové oblečení či telefon. Brigádou v oboru získávají studenti tolik potřebnou praxi. A mnozí praktikanti pak po absolvování školy nastupují do firem, jejichž prostředí a výrobní zaměření si ujasnili právě na brigádě.

Napsal Stanislav Petříček