Stanislav Petříček: Hrdinů jsou plné hřbitovy!

Od časných chlapeckých let jsem býval konfrontován s realitou života. Vychovávali mě prarodiče – už to. Když jsem šel do první třídy, šel děda do důchodu.

V každé rodině se najde někdo, kdo ne zcela splňuje společenskou představu o morálce a pohybuje se za hranicemi běžného rodinného soužití. Někdo pije, někdo bez konce běhá za děvčaty, často mění práci, neplatí nájem ani alimenty, nemírně sází… U nás to byl můj strýc, řekněme Pepan. Z výše uvedené množiny nectností splňoval většinu.

Dědeček (jeho otec) za něj celý život, jen co si vzpomínám, stále něco rovnal nebo platil. Přesto Pepan skončil na ulici jako bezdomovec a nakonec v domově důchodců, který jsme mu s dědečkem financovali. Pokud vůbec pracoval, měnil i párkrát za rok zaměstnavatele, čemuž pak odpovídal i výměr důchodu. Nakonec byl v tak zuboženém stavu, že vůbec nevěděl kde je, a jak žije. Dědečka nepřežil.

V hlavě mi utkvělo několik slovních obratů, jeho jakési umouněné životní filozofie.
„Těmahle rukama se vždycky uživím,“ přičemž dramaticky rozvíral dlaně.
„Toho bohdá nebude, aby se o Pepana někdo musel starat! To mě raději vemte motykou po hlavě…“
„Já nikomu nic nedám a od nikoho nic nechci.“
„Kdyby mi chtěl někdo nařizovat, co mám dělat… To by bylo facek jak potlesku v Národním divadle!“

Vídal jsem ho nejednou docela na dně, ale vždy se rychle oklepal. Dědeček za něj ty problémy řešil, on ale byl nakonec ten hrdina, co všechno zvládnul sám a vůbec nic se vlastně nestalo. Se soudností a sebereflexí se nikdy, jak se říká, nepotkal.

Jak sám žil, tak se choval ke svému okolí – nevázaně, on říkal „svobodně“. Sám věděl všechno nejlíp. Nést zodpovědnost za cokoli, co způsobil jak dědečkovi, tak mně, to by měl za něco pro slabochy.

Nakonec ale mám sám dobrý pocit, že jsem mu nikdy ani teď nic nevyčítal. Platí na něj ale jako ušité to rčení, že „hrdinů jsou plné hřbitovy“.

Jaké jsem si ze všeho vzal ponaučení? Můžeme pro leckoho udělat pomyšlení, radit mu, směrovat ho k lepšímu, ale nemůžeme za někoho žít jeho život, převzít za něj zodpovědnost. Každý chceme svobodu, ona je ale bez pardonu svázaná s odpovědností. Z té moudrosti, že „bez odpovědnosti se žije lehce, ale málo,“ si Pepan vzal jen to první.

„Slibem neurazíš,“ máme-li problém, slíbíme cokoliv. Nemáme-li soudnost, tak postupem času pomoc zbagatelizuje. Ve svém výsledku jí nebyla vlastně ani třeba.

Nemůžeme pomoci někomu, kdo o to nestojí.  Dědeček za strejdu řešil kvanta jeho starostí, vysvětloval i vyčítal, ale bylo to plýtváním slov.

Pro naše děti je dobrou lekcí setkávat se s problémy už odmalička. Trénují si tak mentální odolnost a učí se přijímat zodpovědnost za své činy. Je nutné konfrontovat své potomky s realitou, aby nabyli soudnosti. Stejně tak není dobré je přeceňovat ani podceňovat, a čím šetřit, to záleží na typu dítěte. Sebevědomému chlapci šetřit s pochvalou, v chování nejistou dívku vždycky povzbudit.

Nic není, nebylo a ani nebude v životě tak jednoduché, jak často slýcháme. V našem, den ze dne složitějším životem, bývá i ten velebený selský rozum stále častěji pastí. Jednoduchý život se šťastným koncem zažívají pouze hrdinové v barvotiskovém filmu.

Pokud nepovedeme své děti  k zodpovědnosti, budou žít „easy life“, jejich problémy se brzy stanou problémy našimi, protože „velké děti – velké starosti“. Budeme se pak bát i umřít. Kdo by se o ty naše mladé – dávno už nemladé - pak postaral!

Co závěrem?

Staré čínské přísloví praví „Nedávat lidem ryby, ale naučit je rybařit“. A jiné, stejně výmluvné, že „Ve stínu stromů, které jsme vysadili, mladí odpočívají“.

Napsal Stanislav Petříček