Stanislav Petříček: Nechtěné děti

Co si pamatuji, míval jsem nutkání zanechat vždy a za všech okolností ve svém okolí dojem, a to při každé příležitosti, dokonce jedno zda pozitivní, nebo negativní. Proč? Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, nejspíše jsem se tak choval proto, aby si mě všichni zapamatovali. Prostě abych podle jejich soudu nebyl nahraditelný a pokud možno trvale zůstal v jejich paměti. Zanechat vždy dojem a třeba své okolí i různě šokovat. Lidé v mé blízkosti jako by byli vytipováni do dvou táborů – ti, co mě obdivovali, a ti, co mě nesnášeli. Mezi oběma tábory docházelo k volnému přeskupování na základě jejich aktuální zkušenosti se mnou. Nemám žádné vlasy a v kombinaci s mým chováním lze říci, že nejsem úplně davový typ. Dalo by se říci, že jsem byl exhibicionista, ale pravda byla jinde. Byl jsem nechtěným dítětem. Odmala jsem měl zažitý vzorec chování, že když se neprojevím, tak si mě nikdo nepovšimne a zůstanu zapomenutý a nepotřebný.

Rozsudek jménem republiky

Náhodná setkání: Drážďany a Zlaté písky

Začněme pěkně popořadě. Tyto příběhy znám z vyprávění a ze čtení soudních spisů. Romantická pojednání o tom, jak děti vzcházejí z pravé lásky mezi mužem a ženou, jsem tam nikde nečetl. Můj příběh začíná v říjnu 1969 ve východním Německu v Drážďanech, v bývalé NDR, kde byla moje budoucí matka na výletě s kamarádkou. Na zpáteční cestě ve vlaku se seznámila s bulharskými bratry, kteří bydleli a studovali u nás v Čechách.  Když odjela příští rok s kamarádkou na dovolenou do bulharských Zlatých písků, překvapivě potkala v hotelu oba bratry znovu. Jeden z nich pracoval v sousedním hotelu jako barman.

Po návratu z dovolené pocítila má budoucí matka bolesti v oblasti břicha. Lékaři dospěli k závěru, že se jedná o poruchy funkce žlučníku. Když se ocitla ve čtvrtém měsíci těhotenství, nedalo se už s nežádoucím stavem nic dělat. Narodil jsem se 29. května 1971.  Můj bulharský otec se k otcovství nehlásil. Jinak ovšem vyzněl soudní výrok.

Dodnes si myslím, že jsem celé rodině převrátil život vzhůru nohama. Postupně se tak začal naplňovat můj osudový úděl.  Mému dědečkovi se rozplynula představa o dokonalé socialistické rodině, babičce jsem zavdal důvod vyvyšovat se nad mou matku a matčině bratrovi k posměchu své sestře. Nemluvě už o sousedech v ulici a známých v zaměstnání. Mámě jsem život změnil totálně.  Všechno, co se stalo, mělo blízko k dnešní banální bulvární story. Otec o mě nikdy neprojevil zájem, nepoznal jsem ho.

Jak se vyrovnat s příchodem na svět, když vás tady nikdo nechce…

Do takové situace jsem se narodil. Pro maličké dítě to nebyly harmonické poměry. V necelých dvou letech mi zničehonic zaskočila slina, začal jsem se dusit a modrat. Zachránila mě sousedka, shodou okolností sálová sestra. Lékařská zpráva konstatovala suše ante finem, blízkost klinické smrti.

Na obzoru se objevily další změny.  Matčin bratr se na Slovensku právě ženil a matka tam potkala nového muže.
Jak se dal ten můj příběh ještě více zamotat?  Osvojením do péče babičky a dědečka.

Po nějakém čase matka utekla před vzniklou rodinnou realitou na Slovensko, za svou novou láskou a provdala se. Na Slovensku jsem neustále stonal. Můj předchozí stav blízký klinické smrti vyvolal u všech obavy, a tak mě strýc odvezl zpátky ze Slovenska do Liberce k prarodičům.  Matka souhlasila s osvojením a z prarodičů se rázem stali rodiče.  Jak je psáno v soudních spisech, v rodině prarodičů je o dítě po všech stránkách dobře postaráno, má vše, co ke svému zdravému vývinu potřebuje, a proto byl nezletilý svěřen do výchovy a výživy svých prarodičů.

Schizofrenní situace - z mámy se stala teta Libuna

Máma za mnou jezdila jednou za rok se svým manželem a po letech i s mými bratry. Taková rodinná dovolená byla velmi schizofrenní pro mámu i pro mé prarodiče.

Čí jsem tedy vlastně byl? Myslím si, že moje máma dodnes žije s pocitem viny, že mě opustila. Racionálně věděla, že o mě bude dobře postaráno. Ale skryté výčitky, že opustila své dítě, potlačit nelze.     

Profesní a soukromá cesta životem

Absolvoval jsem vojenské gymnázium v Praze a vojenskou vysokou školu v Brně. Proč? Dědeček byl voják z povolání a byl mým vzorem. Po absolvování vojenské školy jsem z armády odešel.

Hledal jsem jinou životní cestu. Několikrát jsem se ocitl ve slepé ulici, ale nakonec jsem začal pracovat u mezinárodních firem, které dodávají sériové díly do automobilek. Oženil jsem se, stal jsem se několikanásobným otcem, rozvedl jsem se, začal podnikat, poznal novou ženu a stal se otcem počtvrté.

Navyklé vzorce chování zakořeněné v citech a emocích

Celý můj život se mi neustále opakovaly podobné příběhy. Bojoval jsem o své místo ve společnosti, kam patřím. Vyrůstal jsem posunutý o jednu generaci. Já šel do první třídy a děda do důchodu. Babička byla v invalidním důchodu. Když jsme jeli na návštěvu, tak tématem hovoru bývaly operace nebo ještě lépe pohřby. Studium na vojenských školách mě emocionálně vzdalovalo ženskému světu. Byl jsem na svůj věk přemoudřelý, extrémně racionální a ve všem jsem hledal logiku.

Komplikace versus jednoduchost

Vše, co jsem od příchodu na svět zažíval, bylo složité a komplikované. Vše co jsem pak celý život dělal, nemohlo být tudíž lehké a jednoduché, naopak komplikace nad komplikaci!

Nejčastěji se mi opakovala situace, když si mě někdo oblíbil, a tak mě někdo automaticky nesnášel. Kolikrát jsem nestačil říct ani dobrý den, a kostky byly vrženy.

Opakem je má racionalita

Logická rozhodnutí, plánování, realizace a orientace v profesním životě.  Jsem pracovitý a zodpovědný člověk. Nebojím se dělat změny a riskuji. Pokud jsem si jist, že jsem na cestě, která pro mě není správnou, tak tu cestu opustím.  Odešel jsem z trvalého pracovního poměru, jistého pracovního místa s velmi rozumným výdělkem, protože jsem věděl, že mi tato ani jiná podobná pozice neumožní další osobní růst. Naplnil jsem tak starou pragmatiku, sám řiď svůj člun!  Být pánem svého času, zlepšit efektivitu, zvýšit kompetentnost a prožívat větší radost z úspěchu.

Rozvod

Po sedmi letech navenek opticky rozumného vztahu jsme se rozešli.  Naše potřeby a vzájemná očekávání se dostávaly do stále větších rozporů a neuměli jsme je a pak už ani nechtěli řešit.  Dnes si myslím, mohu mluvit jen za sebe, že to bylo správné rozhodnutí pro nás pro oba i pro naše tři děti.

Proč jsem v manželství neuspěl?

Do vztahu jsem vstupoval, pro tu výraznou potřebu konečně někam patřit a postarat se o svou rodinu. Nebyl jsem ale emocionálně a citově na vztah připraven. Neměl jsem se to od koho naučit. Prarodiče nejsou schopni plnohodnotně nahradit rodiče a biologičtí rodiče mě nevychovávali.

Jak jsem se se svou minulostí vyrovnal?

Racionálně jednoduše. Nikdy jsem to neměl nikomu za zlé a logicky jsem se s tím vyrovnal. Pro můj osobnostní rozvoj a smýšlení byla výhodou výchova prarodiči. Byl jsem jedináček v péči „starších rozumných rodičů“, ale emoce a city racionálně ukočírovat a zkrotit nelze. Zásadní obrat nastal až nyní, kdy jsem za 73 dní zhubl o 28 kilogramů. Neztratil jsem jenom tuky, ale úplně cítím, jak jsem se uvnitř změnil. Vyčistil jsem své emoce a city.

Popíšu vám svou vnitřní proměnu, jak ji v sobě pociťuji

Závist je asi tématem číslo jedna mého osobního vyznání, nelze nejspíš pří absenci nejzákladnějších hodnot nezávidět. Závist je nejdestruktivnější potřebou – nejdříve zdevastuje vaše nitro, a pak se vydá po okolí, jak poznali už všichni ukřivdění. Nezáviďte lidem jejich místo na světě, když vy sám nikam nepatříte. Nelze se divit, že nemáte rádi sám sebe. Zvyknete si věřit jenom sobě, jste na sebe pyšní a nikoho zdánlivě nepotřebujete - vystačíte si sám. V případě komplikací, velmi rychle najdete viníka a agresivně, až surově se mstíte. Vašim největším nepřítelem jste vy sami sobě, každá vlastní chyba vede k další sebedestrukci, případně vnitřní agresivitě. Strach vlastního ega si další chyby nemůže dovolit.

Co kdyby mě zase druzí opustili…

Celková očista trvala 73 dní, z toho jsem 33 dní nic nejedl a pil jen vodu.

Z mého těla odešlo velké množství nežádoucích emocí a pocitů z oblasti hrudníku (srdce), z oblasti ledvin a hlavy. Pokud vás zajímají detaily, naleznete je v mých minulých textech na blogu nebo na facebooku – Stanislav Petříček nebo facebookové stránce Ing. Stanislav Petříček.

Tato cesta mi, po bezmála 43 letech, dala skutečný pocit, že sem OPRAVDU PATŘÍM.  
To není málo, naopak je to víc, než jsem očekával.

Napsal Stanislav Petříček