Poprvé bez horolezců: Příběhy Evy Novotné a Milady Raslové
„No samozřejmě, že jsme jeli za ty kluky. Postáli jsme u těch jejich velkých fotografií, zavzpomínali, slza ukápla nad věčným ohněm… Ale když pak stojíte na startu, stejně se ve vás probudí závodník a koukáte, jaké máte soupeře a jestli jste dobře namazali,“ rozpomíná se Eva Novotná, pozdější vítězka šestého a sedmého ročníku Jizerské padesátky, na první ze svých více než třiceti startů. Bylo to rovných osm měsíců poté, co její manžel Zdeněk Novotný zůstal v Peru pod lavinou.
S ním tam zahynul i Jiří Rasl, duch expedice, obětavý organizátor s výbornými nápady a jazykovou výbavou, spíš sjezdař než běžec na lyžích. A ačkoli o sobě jeho vdova Milada Raslová tvrdí, že „není žádná velká běhna“, střihla si „dámské závody“ Jizerské padesátky také více než třicetkrát: „První ročník jsem neběžela, měla jsem ještě velmi malé děti, ale pak už jsem jela pokaždé. Považovala jsem to za svou povinnost. Kromě mě a Evy pak běhávala taky Jára Černá, dnes už Holinová, vdova po horolezeckém reprezentantovi Milanu Černém, velká dříčka. A párkrát stál na startu i David Náhlovský, syn Milana Náhlovského, dalšího reprezentanta, který umřel pod Huascaránem.“
Čtvrtý ročník závodu byl prvním a významným v mnoha aspektech. Nešlo jen o to, že spousta závodníků startovala v slzách, ve vzpomínce na svoje táty, bratry, kamarády ze skalních stěn kolem Liberce, kteří 31. května 1970 zůstali pod lavinou v peruánských Andách. Mnozí z nich závod spoluzakládali, takže není divu, že se Jizerská padesátka od tohoto ročníku stává Memoriálem expedice Peru 1970. „Již nikdy se neproběhnou po krásných Jizerkách. Nebudou se kochat pohledem z Královky a supět při stoupání pod Jizerou, kličkovat v bažinách, ulehčeně oddychovat za sedlem Holubníku,“ psalo se ve vzpomínce na patnáct zesnulých horolezců v pozvánce na IV. ročník závodu. A taky „Jsou tu ale jiní, kteří jedou dále, a ti si vždycky vzpomenou, že zde chybějí kamarádi.“
A skutečně tu byli jiní. Potřeba uctít českou horolezeckou elitu způsobila, že z 245 závodníků roku 1970 se následující rok skokově stalo 797 závodníků, z toho rovných 80 žen. Z regionálního měření sil je rázem klání československé běžecké špičky a různorodých osobností ze světa horolezectví i jiných sportů. Poprvé přijíždějí na trať cizinci, konkrétně východní Němci z Drážďan a Görlitz, a J50 je náhle mezinárodní.
A poprvé si účastníci mohou nechat na památku svá startovní čísla. „Já ta svoje dávala vnoučatům a taky svým žákyním, když jsem je chtěla odměnit za nějaký výjimečný sportovní výkon,“ usmívá se Milada Raslová, učitelka tělocviku na zdravotní škole. „Vzpomínám, jak jsme v těch prvních ročnících mívali mizerné vybavení a bývala nám pěkná zima. Jednou jsme běželi na Smědavu, trať byla jedno mejdlo, a maskot padesátky Gustav Ginzel stál v kopci: ,Rychle to sundej! Namazal mi žlutým holmenkolem a zachránil mě. Dodnes je pro mě holmenkol nejlepší vosk na světě.“
Další příběh přineseme opět ve středu, a to 31. ledna na našich stránkách. A pokud byste si chtěli přečíst více příběhů, knihu Jizerská 50: Závod plný příběhů, můžete zakoupit v knihkupectví nebo na webu jiz50.cz. Graficky knihu připravovalo Dynamo design v čele s Liborem Jelínkem. Autorsky ji zpracovali Milan Tesař, Václav Cibula, Jiří Fejgl, Kateřina Kadlecová a Petr Volf.
