Devět týdnů do startu, devět příběhů, které psaly vývoj nejslavnějšího středoevropského závodu v běhu na lyžích, který se koná u nás na Liberecku. Jizerská 50, 50 let tradice, 50 kilometrů plných dobrodružství, odvahy a zážitků. Co k nim vítěze, obyčejné závodníky, hobíky, ale i rozhodčí a pořadatele vede? To se dozvíte i z našich příběhů, které jsme společně s Jizerskou 50 a její knihou k jubilejnímu 50. ročníku vybrali.

Píše se rok 1974. Do svých patnácti jsem lyžoval jenom na sjezdovkách. Ale teď mi rodiče koupili běžky. A ne ledasjaké. Krásné, světle hnědé Artis Triumph, za 450,- Kčs, tedy za dvojnásobek ceny klasických celodřevěných prkýnek. Tyhle totiž měly bílou umělou skluznici, na běžkách té doby nevídaný zázrak, a umožňovaly ve sjezdech parádní rychlosti. A tak jsem na nich začal zvolna objevovat zimní trasy po zasněžených Jizerkách.

„No samozřejmě, že jsme jeli za ty kluky. Postáli jsme u těch jejich velkých fotografií, zavzpomínali, slza ukápla nad věčným ohněm… Ale když pak stojíte na startu, stejně se ve vás probudí závodník a koukáte, jaké máte soupeře a jestli jste dobře namazali,“ rozpomíná se Eva Novotná, pozdější vítězka šestého a sedmého ročníku Jizerské padesátky, na první ze svých více než třiceti startů. Bylo to rovných osm měsíců poté, co její manžel Zdeněk Novotný zůstal v Peru pod lavinou.

Začátky byly partyzánské, to si moc dobře pamatuju. V roce 1970 jsem začal dělat na občerstvovačce na Jizerce. Během let jsem se stal hospodářem a potom tajemníkem Padesátky.

Jsem pyšný na to, že během „padesátky“ bydlí v mém hotelu vítězové. I pro ně je to srdeční záležitost. Rok co rok připadají na termín závodu narozeniny pětinásobného olympijského vítěze Thomase Alsgaarda, a tak mu vždycky upeču dort a dám na něj svíčky.

Do tragédie pod peruánským Huascaránem zbývaly přesně čtyři měsíce. Psal se rok 1970 a v Jizerských horách se krátce před třetím ročníkem dolaďovaly poslední detaily.

S náznakem nostalgie ve tváři si Josef Rakoncaj, jeden z nejlepších českých horolezců historie, docela přesně vzpomíná na svoji první Jizerskou padesátku v roce 1969; při jejím teprve druhém ročníku, v sedmnácti, dojel v kategorii horolezců na 21. místě. Na dřevěných „favoritkách“, které se musely nejprve celé namazat skarem, aby skluznice nenacucla vodu…

Zrození málokteré legendy bývá tak jasně osvětleno jako vznik Jizerské padesátky. Jasné totiž je, že na jejím počátku byla hádka: Kdyby se v šatně liberecké Lokomotivy nepřeli chlapi o to, kdo má dostatečnou výkonnost, aby se zúčastnil blížícího se závodu krkonošské sedmdesátky, nikdy by Gusta Ginzel, cestovatel a recesista, majitel legendárního Hnojového domu, který se nechal zapálit pro kdejakou blbinu, neprošlapal trasu přes bažiny, kde bys v létě zapadl, a kde předtím nikdy nikdo nejel. Okruh z Bedřichova na Jizeru a zpátky. Takových padesát kilometrů.