Právo na sjezdovce – kdy máme nárok na náhradu škody?
Zima je v plném proudu a řada z nás vyráží užít si zimní radovánky v lyžařských areálech. Lyžování je oblíbeným, i když někdy nebezpečným sportem. Úrazy na sjezdovkách nejsou ojedinělé. Právo proto proniká i na zasněžené svahy čím dál častěji.
Koupíme-li si lístek a projdeme turniketem, stáváme se účastníkem přepravy. Zabezpečení plynulého a bezpečného chodu je především na provozovateli. „Ten je odpovědný za újmu, která se při přepravě stane, bez ohledu na to, zda za ni může, nebo ne. Lanovka musí splňovat řadu bezpečnostních předpisů, obsluha musí být připravena kdykoliv pomoci a zasáhnout,“ vysvětluje Lukáš Zelený, vedoucí právního oddělení dTestu. A dodává: „I tak je třeba být opatrný, poslouchat pokyny obsluhy a řídit se podle ukazatelů a piktogramů. Nevhodné chování lyžaře může způsobit vykázání z přepravy, ale i snížení náhrady újmy, pokud by se něco stalo.“
Dochází ale i k těžko předvídatelným věcem. Utržený unašeč vleku může někoho zranit, o kotvu si můžeme poškodit oblečení. Má-li škoda původ v povaze provozu lanovky, máme nárok na náhradu. Bezpečný musí být i nástup a opuštění prostoru lanovky. Soudy řešily případy, kdy se malý lyžař zranil o zpáteční lano kvůli nedostatečným pokynům obsluhy, či případ zlomeniny bederního obratle lyžařky, která spadla kvůli zledovatělému výstupu a nedostatečnému zabezpečení kolem stanice. „Soudy většinou docházejí k závěru, že pokud lyžař neporušuje přepravní předpisy nebo se nechová v rozporu s pokyny, pak za újmu odpovídá provozovatel vleku či lanovky,“ konstatuje Lukáš Zelený.
Dostaneme-li se úspěšně nahoru, chceme také dolů. Z hlediska práva neplatí na českých sjezdovkách žádné dopravní předpisy a cesta z kopce není zákony regulována. Existují ale pravidla mezinárodní lyžařské federace, která se pro posouzení správné jízdy používají i u soudů, přestože nejsou formálně závazná. V zahraničí, především v Německu a Rakousku, jsou podobná pravidla součástí místních zákonů. Kdo jezdí pravidelně na hory, nebude jimi překvapen, kombinují totiž bezpečnost, zdravý rozum a principy slušnosti.
Na sjezdovce běžně vznikají určité zdroje nebezpečných situací, se kterými musíme počítat. Proti běžným zdrojům rizika nemusí být lyžařský areál zabezpečen, a pokud se nám v jejich důsledku něco stane, je to náš problém, měli jsme si dávat pozor. Mezi typické zdroje nebezpečí, které na druhou stranu dělají z lyžování zábavu, patří hrany terénu a jeho nerovnosti, stromy, rozježděný terén, proměnlivá či omezená výška sněhu, informační tabule, sněhové bariéry od úpravy či zasněžení, ohraničení sjezdovky či opravné práce.
Oproti tomu existuje výčet atypických nebezpečí, která musejí provozovatelé lyžařských areálů zabezpečit, aby zamezili možnému střetu lyžařů s nimi a snížili rizika úrazů a škod. Podpěry lan a pevná sněžná děla by měly být zabezpečeny matracemi, jiné překážky plůtky, srázy či nebezpečné odkloněné svahy sítěmi. Neznamená to ale, že v případě chybného zabezpečení je při každém úrazu vina na provozovateli areálu, i zde je to především lyžař, kdo svou jízdu musí přizpůsobit terénu a svým schopnostem. Chyby provozovatele a nárok na odškodné tak může snižovat spoluzavinění lyžaře, který nejel tak opatrně, jak by se od něho obecně očekávalo.
