(NE)OBYČEJNÍ: Káťa a Pája, holky z Liberce, co skončily v práci, sedly na kola a objíždějí svět
Káťa i Pája jsou obyčejné holky, Liberečandy. Vlastně tak obyčejné zase nejsou. Dokázaly si totiž splnit sen. Vzdaly se pohodlí, stálé práce a teplé postele. Místo toho cestují na kole po celém světě.
Každému asi bleskne hlavou věta: „Tohle si normální člověk nemůže přece dovolit!“ Ať z časových nebo třeba finančních důvodů. Ale jak holky samy říkají, ani ony nevyhrály ve sportce a nikdo je nesponzoruje. Na tuhle cestu kolem světa si našetřily ze sedmnácti výplat. Pak daly výpověď a vyrazily.
Káťa pracovala jako mzdová účetní a personalistka a přiznává, že každodenní stereotyp nebyl tím pravým. „Potřebovala jsem něco zažít, vidět a poznat. Něco mi chybělo,“ vzpomíná. Pája byla pro změnu fyzioterapeutkou v nemocnici. Cestování ji prý fascinovalo už od dětství. „Milovala jsem cestování, od Willyho Foga po Leoše Šimánka. A pak se někde zrodil nápad cestovat na kole, jako levnější varianta. Po první cestě Liberec - Vídeň a zpět jsem tomuto způsobu cestování propadla.“
A tak se holky domluvily, že pověsí práci na hřebík a vyrazí. O destinacích rozhodlo píchání prstem do mapy. „Koupily jsme si mapu a ukazovaly, kam se chceme podívat. Všechno jsme propojily a trasa byla na světě,“ popisuje Pája.
Namakané sportovkyně s fyzičkou jak hrom? Ani náhodou
Jak holky přiznávají, před cestou nijak zvlášť netrénovaly. Káťa si užívala tradiční česká kalorická jídla a „obalovala se tukem“, Pája kolo používala jako dopravní prostředek do práce. Před cestou uznaly, že běžná kola jim nestačí. Proto si nechaly vyrobit speciální ocelová. „Ocel lépe tlumí vibrace, a kdyby, nedej bože, praskl rám, dá se jednoduše svařit, což se nedá říct o hliníku, ze kterého se v dnešní době dělá většina kol,“ říká Pája.
Dvě holky, samy, bez ubytování, bez podrobných informací o místě kam jedou. Kde na to vzaly kuráž? Projely už Německo, Dánsko, Norsko, Švédsko, Island, Bajkal, Japonsko, Thajsko i Austrálii a zatím se prý necítily nijak zvlášť ohroženě. „Z některých lidí jsem neměla příliš dobrý pocit, ale zatím jsem se necítila nijak ohroženě. To už byli horší potulní psi v Thajsku, kterých tam byly mraky, měli prašivinu a děsně se jim líbila má lýtka,“ vysvětluje Káťa s úsměvem. Podobně to vidí i Pája.
Ať jedou, kam jedou, nezatěžují se zbytečným biflováním reálií. Kouknou na víza, zajímavá místa, případně jestli se dá přespat na letišti... A jedou. Podrobné informace prý akorát zabírají čas. Přednost dávají radám od místních.
Plán cesty, kudy holky chtějí sjet svět
Dva roky prázdnin, pohody i dřiny
V květnu budou holky na cestách už dva roky. V pedálech mají už více než 24 000 kilometrů. Vyměnily několik řetězů, brzdových špalků, zažily skvělé okamžiky a sáhly si na dno. Objevily své slabé i silné stránky. Díky tomu si ale taky prý uvědomily, jak dobře se mají lidé v Čechách a na druhou stranu vidí, co všechno by se mohlo zlepšit.
Holky si ale ani z nepříjemných zážitků nic nedělají. Pája to komentuje slovy: „Shodly jsme se na tom, že vlastně právě ty nejhorší zážitky, kdy jsme si sáhly na dno, jsou zpětně ty nejlepší, protože nás posílily a posunuly dál. Když nám došla voda a síly uprostřed hor a přidalo se k tomu sněžení nebo když jsme několik hodin jely v šíleném protivětru 7 kilometrů v hodině, takové chvíle si budeme pamatovat navždy.“
Jako drsný zážitek připomíná Káťa cestu přes poušť, kdy voda v lahvích byla skoro vařící a navíc chytala plastový odér. Nikde žádný stín ani civilizace. To ale střídaly krásné okamžiky, třeba pohled na volně žijící klokany, pelikány nebo třeba soby na severu.
Jiný kraj, jiný mrav. I to si holky otestovaly
V Asii navštěvovaly pouliční restaurace, v Japonsku mají prý v obchodech vše připravené rovnou k jídlu. Jinde si vařily. Ke snídani mají vločky nebo kaši, přes den ovoce, oříšky, pečivo nebo sušenky. Večer připravuje Káťa rýži a fazole. Nedávno přišla i s dalšími recepty jako třeba těstoviny s rajčatovým pestem nebo rýže s čočkou. Jak říká, je to furt stejná kejda, ale ve stanu je dýchatelněji.
Každá země se liší, reliéfem i kulturou. A že jsou lidé různí, to zjistily i Káťa s Pájou. Rozdíl je prý v přístupu k ostatním i k přírodě. Neskutečně milí jsou podle nich Japonci. „I když to může být jen tak na oko, protože v Japonsku je nepřístupné dát najevo negativní emoce. Ale především mají spoustu pravidel, která když jim narušíte, tak je vyvedete z míry. Stačí odmítnout igelitku v obchodě, do které vám automaticky balí zakoupené potraviny, byť se jedná o jedinou láhev s pitím, a prodavačka najednou neví, co dělat,“ popisuje Pája. Holkám sice někdy zůstávala hlava stát nad hygienickými návyky v zemích jihovýchodní Asie i to ale zvládly. V Austrálii pro změnu obdivovaly všeobecný klid.
Ze všech zemí jim zatím nejvíc učarovalo Norsko. A proč? Je tam nádherná příroda, tak čistá voda, že se dá pít z kdejakého potoka, totální svoboda v kempování i kvalitní potraviny. Prý ale ani Austrálie není k zahození. Zdejší lidé jsou ohromně vstřícní, rádi s čímkoliv pomohou, a navíc je tu různorodá krajina.
Na závěr jsem Káťu a Páju poprosila o krátký vzkaz pro lidi, kteří mají podobné sny, ale zatím nenašli odvahu je realizovat. Pája jim vzkazuje: „Než jsme vyjely, tak jsem měla obavy, jestli to zvládnu, jestli mě to bude bavit nebo jestli se mi nebude stýskat, ale na všechno fungovala věta, vždycky a odkudkoliv se můžeš vrátit domů.“ A Káťa k tomu dodává: „Nebojte se strachu z neznáma a opuštění jistot. Ty zážitky z poznání za to rozhodně stojí a ty vzpomínky, které díky tomu získáte, vám nikdo nevezme!“
