Odbory křičí „Konec levné práce“. Právem?

Není. Důvody, kterými můžeme vysvětlit fakt, že v Německu, Velké Británii nebo Švýcarsku, mají o poznání vyšší mzdy (samozřejmě ale i vyšší životní náklady), paradoxně nejsou ani tak důležité. Jde totiž o princip. A ten je jednoduchý.

Nikdo nemá právo vměšovat se do svobodné dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a diktovat, jak má vypadat. Podnikatel, který při rozjezdu vlastního byznysu podstupuje obrovská rizika a firmu vydupává z popela, neuvěřitelně obtížné tuzemské byrokracii navzdory, ví nejlépe, za kolik si může dovolit zaměstnance najmout. Nebo za kolik chce zaměstnance najmout. Není mezi tím totiž žádný rozdíl – proč by si podnikatel nemohl svobodně říct, že chce být velmi bohatým člověkem? Co je na tom nemorálního? Vždyť zaměstnanec, který s ním vstupuje do pracovněprávního vztahu, to přeci dělá ze svobodné vůle. Zjevně si vyhodnotil, že je pracovní nabídka pro něho zajímavá, tak ji využil. Nutil jej někdo? Držel mu někdo pistoli u hlavy? Nemyslím si.

Navíc, pokud se někomu nelíbí v zaměstnaneckém poměru, pokud si někdo myslí, že by si zaměstnanci zasloužili vyšší mzdy, může udělat tu (optikou odborářů) „nejjednodušší“ věc na světě. Odejít z práce, založit vlastní firmu, vybudovat z ní úspěšný podnik a v tom hýčkat zaměstnance, jak se mu zlíbí. Vysoká mzda? 6 hodin práce denně? Volné pátky? Prosím, jen do toho! Držím vám pěsti.

Ale vážně: Ten, kdo jde s kůží na trh, je vždycky podnikatel. A proto musí mít podnikatel právo na to určovat pravidla hry, tedy i mzdu, za kterou je ochoten otevřít pracovní pozici. Zaměstnanec má dvě možnosti – akceptovat, či neakceptovat. V případě druhé varianty může založit konkurenční podnik. Toť vše. Příkazové hospodářství, v němž lze najednou všechny zaměstnance nacpat do jednoho pytle, tím pytlem zatřást a vysypat z něj produktivnější zaměstnance, kterým je proto třeba skokově navýšit mzdu, v reálném světě neexistuje.