Jeho malby zná určitě každý Liberečák. Co Liberečák, graffiti sprejera Uplne Mimo přesahují hranice Liberce. Tvoření má už za ty roky v malíku, graffiti a pouliční umění ho ale fascinovalo už od mládí.

Spatřit svět z ptačí perspektivy patří mezi nejneuvěřitelnější zážitky. A mnoho lidí takovým pohledům propadne. Stejně tak i Jana Vorbachová z Jablonce nad Nisou, která ve svých teprve osmnácti letech zvládla uletět na jeden zátah skoro 120 kiláků.

Káťa i Pája jsou obyčejné holky, Liberečandy. Vlastně tak obyčejné zase nejsou. Dokázaly si totiž splnit sen. Vzdaly se pohodlí, stálé práce a teplé postele. Místo toho cestují na kole po celém světě.

Jakub Vamberský už odmalička věděl, že by jednou chtěl dělat něco kolem počítačových her. Jako jeden z mála si svůj dětský sen splnil a před pár lety začal pracovat ve vyhlášené brněnské firmě, která se zabývá vývojem mobilních her. Zdálo se, že osud ke Kubovi nemohl být vstřícnější, ta největší cesta ho ale ještě čekala.

Když potkáte Honzu na ulici, uvidíte mladého muže, rozeného sympaťáka. Trochu zarostlého, usměvavého, příjemného a se sportovní postavou. Prostě člověk, do kterého byste určitě netipli, že má vzácné onemocnění v podobě cystické fibrózy (CF).

Vít Hradil je rodilý Olomoučák, už dlouhou dobu ale pravidelně cestuje za prací na různá místa v republice i do zahraničí. Společným jmenovatelem jeho práce je film – Vít se totiž živí jako režisér, kameraman či střihač. Jak se ke své práci dostal a ačkoli je neustále kvůli práci mimo Olomouc, co ho táhne zpátky do svého rodného města?

Stát se modelkou je sen mnoha malých holek, asi jako u kluků být popelářem. No a někdy to vyjde. Jako třeba Kláře Nechanické, která ani letos nechyběla na přehlídce Made in Jablonec. Chůze po mole ale její hlavní životní náplní není.

Revizor. Nenáviděný většinou cestujících, postrach pro neplatiče jízdenek. Povolání vyžadující pevné nervy a hromadu odvahy, zvláště pak u ženy. Denně musí čelit nadávkám, někdy i útokům.

Jen velmi těžko dokážeme chápat, co se v hlavě lidí s poruchou příjmu potravy odehrává, a co je dohání k tomu, aby nechali své tělo vyhladovět. S anorexií se potýkala před pár lety i tehdy čtrnáctiletá Terezka Pencová. Ona svůj boj s nemocí, která často končí i smrtí, vyhrála a byla ochotná redakci Liberecké Drbny vyprávět svůj příběh.

Najít zaměstnání, které člověka baví, je opravdu štěstí. Jiřímu Koženému se to povedlo. Vždy chtěl být strojvedoucím a nyní již několik let řídí vlaky po celém Libereckém kraji.