Skrze mlhu skoro nevidíme na špičky vlastních pohorek, mrazem prokřehlé prsty na nohou necítíme, ty na rukou se snažíme zahřát v kapsách deštěm nasáklých bund. Jediné, co z mlhy vystupuje, jsou neonové nápisy masážních salónů, píše Liberečák Jaroslav Čapek pro Libereckou Drbnu.
Někde za zády by měl být podle instrukcí a mapy kostel, ale ten je tak jako všechno kolem, zahalen do husté bílé mlžné deky, která se rozlila do celého Muong Hoa údolí, nacházejícího se v Hoang Lien v severním Vietnamu. Pohoří je považováno za jihovýchodní předhůří Himalájí a je domovem pro nejvyšší horu nejen Vietnamu, ale zároveň celé Indočíny, Fansipan (3.143m). Místní údolí je pověstné dvěma věcmi - jednou je šest národnostních menšin obývající místní strmé svahy, provozující při tom ‘terasovité zemědělství’, které se považuje za druhou zajímavost, za kterou početné davy turistů z celého světa směrují své kroky do zdejších končin.
Městečko Sa Pa, založené v pozdním 19. století jako horská stanice pro francouzské kolonizátory, poznamenané několika válkami a okupacemi (tou poslední byla čínská v roce 1979 a trvala necelých třicet dní), se znovu probouzí k životu v roce 1993, poté co se vietnamská vláda konečně rozhodne zpřístupnit problémovou hraniční horskou obec mezinárodnímu turismu. Díky vpádům všemožných okupačních vojsk a silnému francouzskému bombardování v roce 1955 nemá krom zrenovovaného kostela co nabídnout. Jedná se spíše o shluk hotelu a administrativních budov kolem nevelikého jezera.
Na dvěstě padesát historických budov lehlo popelem při zmiňovaných náletech v šedesátých letech minulého století. To však cestovnímu průmyslu a rozvoji místního kraje neubližuje. Architektura není to, co ročně přitahuje tisícové davy na okolní příkré svahy. H’mong, Dzao, Tay, Giay a Xa Pho jsou ty nejpočetnější etnické skupiny obhospodařující přilehlá rýžoviště. Kombinace těchto dvou atrakcí nechává turisty zapomenout na krvavou historii místního kraje a po budovách historického rázu nikdo nepátrá. To, co přitahuje turisty do místního kraje, jsou rozlehlá údolí, jejichž stráně jsou lemovány rýžovými terasami, dávající svahům podobu obřích přírodních schodišť, měnících barvu podle patřičného ročního období. V zimě mají hnědou barvu, na jaře se zaplní vodou a při západu slunce se lesknou jako dobře naleštěná zrcadla, v létě jim čerstvé rašící výhonky rýže dodají svěží zelenou barvu a na jeho konci, před příchodem podzimu v období sklizně, dostanou zlatavě žlutou barvu.
Kaskádovité rýžoviště se nachází necelých patnáct minut cesty od neútulného a turisty zaplněného městysu. Za dobrých klimatických podmínek je odsud vidět až do sousední Číny, která je vzdálená asi 35 kilometrů vzdušnou čarou. Pokud dostanete chuť k sousedům nahlédnout, stačí vyřídit potřebné formality a sednout na jeden z pravidelných autobusů, který vás doveze do Kunnmingu (hlavního města jihozápadní čínské provincie Yun’nan) za neuvěřitelně krátkých dvanáct hodin.
Pokud se o vašem záměru strávit nějaký čas na severu Vietnamu zmíníte komukoliv z Vietnamců v jiné části této země, dostane se vám zpátky velice pozitivní odpověď. Většinou se skoro zasněnou tváří začnou vychvalovat tamní krásu. ‘Sa Pa je nádherná’….’Sa Pa je nejhezčí místo ve Vietnamu’…’Sa Pa je naše chlouba’…’Sa Pa je perlou Vietnamu’…nejen tyto, ale i spousty dalších pozitivních recenzí jsem si vyslechl v průběhu plánování mého výletu. Tenkrát jsem bral všechny recenze s rezervou a raději se k nim moc neupínal, dnes můžu s určitostí potvrdit, že jsou pravdivá. Po všech letech strávených v různých končinách Asie vím, že Sa Pa skutečně patří mezi jedno z nejnádhernějších míst, které se na tomto kontinentě dají navštívit. Posuďte sami. Můj původní záměr byl zdržet se pět dní, které se nakonec protáhly na dvacet pět. Sa Pa se tak stala perlou i pro můj cestovatelský deník.
Jako přišpendlený k místu by se dal popsat můj pobyt v tomto kraji. Místní strmé stráně, třítisícové velikány všude, kam se podíváte a kolem dokola vás lidé v pestrobarevných krojích.
Místní hory se vyznačují svými příkrými svahy a většina jejich vrcholu je nedostupná. Trekovat se tak dá pouze po jejich úbočích. Pokud se tak rozhodnete učinit, za průvodce si většinou zvolíte jednu z průvodkyň, která bude patřit k jedné z výše zmiňovaných národnostních menšin. Disponující jazykovou vybaveností, vás za malý poplatek provedou místním údolím, představí místním tradicím, a pokud se rozhodnete okusit nelehký život místních obyvatel, vaše upocené a utrmácené tělo se večer složí na postel v jedné z minoritních domácností. Před tím než vyčerpáním padnete na lůžko, je více než pravděpodobné, že nejprve posedíte u ohně v rodinném kruhu, ochutnáte domácí kuchyni a následně vše spláchnete sklenkou rýžového vína.
Pro kterou z národnostních menšin se rozhodnete, je jen na vás, je však nepsaným pravidlem, že pobyty v domácnostech jsou pod taktovkou nejsilnějšího etnika H’mong. Ti se svými dvaapadesáti procenty patří mezi nejpočetnější skupinu. Jsou nápadně rozeznatelní od zbývajících skupin. Oblékají se do tmavých indigem barvených krojů s nápadným krajkovým zdobením červené, zelené, modré, žluté a bílé barvy. Díky početní převaze, těží H’mong z turistického průmyslu nejvíc. Většina turistů odhodlaných vyzkoušet si pár dní tradičního života skončí s největší pravděpodobností v jedné z H’mong domácností.
Ostatní národnosti, jako jsou Red Dao a nebo Tay, většinou nedisponují jazykovou vybaveností anebo jim kulturní tradice nepovoluji si ‘vodit’ do domu koho se zrovna zachce. To neznamená, že by zde nebyla možnost si vyzkoušet pobyt i u ostatních etnik. Já osobně jsem se rozhodl na mém měsíčním pobytu vyzkoušet postupně čtyři odlišné etnické domácnosti. Pokud se zrovna nerozhodnete pro Black H’mong a budete mít choutky na méně početné etnikum, bude vám trvat o maličko déle najít spřízněnou duši, která se vás ujme ať už na jednu noc, nebo případně na dobu delší. Nic není nemožné a trpělivým jedincům čekání určitě přinese růže.
Zvyky a tradice jsou si hodně podobné, a pokud vystřídáte různá etnika, nabídne se vám možnost si pěkně po očku vychutnávat tradice a srovnávat, v čem se liší. Po několika dnech si určitě začnete všímat nepatrných rozdílů a odlišných zvyklostí. Začnete rozlišovat nejen mezi tradičními kroji, ale i v odlišnosti jídelníčku, denního programu, nebo třeba odlišné architektonické prvky u staveb.
Můj pobyt mezi čtyřmi etnickými skupinami se nakonec protáhl na necelý měsíc a region Sa Pa jsem opouštěl naplněn pozitivní náladou a zkušeností. Málokomu se díky byrokratickým záležitostem poštěstí strávit čtyři týdny na horských svazích severního Vietnamu. Pokud jste z těch šťastnějších a můžete si dovolit bloudit po severovietnamských svazích déle než jeden týden, určitě nebudete litovat.
Všechno něco stojí a ani přespávání u místních lidi není zadarmo. Neděste se, nikdo vás tu nebude sdírat z kůže. Jakmile jednou opustíte na turisty cenově orientovanou Sa Pu, ocitnete se v nízkorozpočtovém ráji. Těm, kteří cestují po delší dobu jako třeba já, se hodí každý ušetřený dong anebo dolar. Noc v průměrném hotelu v Sa Pe vás vyjde na něco kolem dvaceti amerických dolarů (cca čtyři sta korun) a cena většinou zahrnuje pouze snídani, po zbytek dne se budete stravovat ze svého, po připočítání výdajů za doprovodné programy se kolikrát může cena za jeden den strávený v tomto regionu dostat až na neuvěřitelných padesát dolarů za den.
Tomu se dá snadno zabránit. Samozřejmě, že se vstupní branou musíte tak jako tak protáhnout, tomu nezabráníte, ale dá se z ní po jednom až dvou dnech pěkně nalevno vybruslit. Jako ideální se jeví dorazit do Sa Py na jeden až dva první dny, najmout si skútr za pět dolarů na den (cca 100 korun) a začít brouzdat po místních dírami posetých silnicích na vlastní pěst. Orientace v regionu je jednoduchá a po několika dnech si zapamatujete kudy a kam a skútr vám dodá dostatek flexibility na to se vydat třeba na výlet až na čínsko - vietnamskou hranici.
Svá kola budete s největší pravděpodobností směřovat do přilehlých vesniček, kde se dá domluvit již zmiňovaný ‘homestay’ (pobyt v domácnosti). Nebojte se vystrčit lokty a usmlouvat nižší cenu. Členové místních minoritních skupin mají obchodnický talent a pochopitelně vám budou nasazovat cenu. S největší pravděpodobností začnete někde kolem třiceti dolarů za den a noc pobytu. Nepřistupujte na takhle vysokou cenu, je extrémně přehnaná. Bez obav můžete začít smlouvat někde kolem osmi dolaru za noc, s trochou neústupnosti se pak, k radosti na obou stranách dohodnete na deseti až dvanácti dolarech za den a noc. Cena většinou zahrnuje spánek, teplou sprchu, průvodcovanou vycházku po horách a stravu třikrát denně (a to v plně lokálním a autentickém stylu) - snídaně, oběd a večeře. Pokud budete platit tu vyšší z variant (12USD), budete mít v ceně i občerstvení na toulkách po místních svazích a rýžovištích a třeba i zastávku v některé z dalších domácností.
Odpoutejte se od útulnosti hotelových pokojů a komfortu, které hotelová zařízení nabízejí, a nebojte se vydat do divočiny místního kraje. Na rozdíl od organizovaných programů, které svedou turisty jen na předem připravená místa, která nejenže kolikrát neukazují autentičnost prostředí, ale jsou spíše pastí na vaši peněženku. Rukodělné výrobky jsou předražené, lidé, kteří vám je prodávají nebo demonstrují jejich výrobu, jsou většinou z řad majoritní populace a hodnota informace dosažená touto cestou není úplně hodnotná. Doslova se podíváte pouze na pozlátko zakrývající tu pravou nefalšovanou tvář života minoritních skupin.
Jeden den strávený v jednom z minoritních domů vydá za deset takových v opečovávání provozovatelů turistických poboček a kanceláří. Ochutnáte autentickou stravu a jíst budete vždy s ostatními členy rodiny, tudíž sdílíte naprosto totožnou stravu, co místní servírují na stůl sami sobě od nepaměti každý den, stanete se svědky výchovy dětí, výroby tradičních oděvů, dozvíte se o přírodě a jejich kulturním vyžití, na vlastní oči se přesvědčíte, jak těžké někdy může být přežit v nehostinném horském regionu. Pokud do Sa Pa dorazíte na sklonku léta v období mezi koncem srpna a začátku září, s největší pravděpodobností dostanete do ruky srp a vyzkoušíte si, jak je to se sklizní rýže. Dozvíte se, že místní tradice velí dívkám stát se ženou již v šestnácti letech a ve věku osmnáct pak hrdou matkou někdy až třech potomků.
Nejen tyto, ale i spousty dalších aktivit venkovského života se vám stanou každodenní náplní itineráře a je jen na vás, jak dlouho se rozhodnete zůstat mimo vlastní komfortní zónu. Zkuste to a odměňte se ranní procházkou po zamlžených rýžových terasách v doprovodu vodních buvolů a všude přítomných skotačících dětech.
Napsal Jaroslav Čapek
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
