Royal Guesthouse na 184 ulici (Phnom Penh a stejně tak i ostatní kambodžská města jsou vystavena do “síťového modelu” po vzoru měst amerických, což může nováčkovi občas pocuchat hlavu, ale znovu vše je jen otázka času než si zvyknete na to, jak se v bludišti pohybovat.)
Neoplývá čistotou a luxusem, dostávám pokoj, do kterého ústí ventilace z kuchyně na spodním patře, ale za čtyři a půl amerického dolaru nehodlám namítat nic.
Skládám batožinu, po x-té přeorganizovávám věci z „plné polní” na “malou polní” a vyrážím do ulic. Natěšen, fotoaparát nažhaven, doplnění energie na cestu prima chlazeným mango-banánovým mléčným koktejlem a jde se na zahřívací kolo do ulic. Po par skotačivých komunikacích s “dětmi ulice” přicházím do míst kolem Královského Paláce. Atmosféra kolem nenechavá na pochybách, že se tu děje něco neobvyklého. Palác a ostatní přilehlé památky se blyští jak Mnichov o vánočních trzích a všude jsou davy věřících, vůně sandálového dřeva z všude pokuřujících vonných tyčinek, doslova tisíce hořících svíček, stovky prodejců s všemožným harampádím, jídlem a pitím. Proplétám se davy lidi, všude je zvláštní ticho, moc se nemluví a z klášterů se rozléhá odříkávání manter. Být přítomen něčemu jako Budhistická mše mi pokaždé navodí příjemné pocity z něčeho, co jste předtím nezažil – páteří projíždí svrbění, do očí vjíždí jiskry, pocity hodně podobné stavu omámeni anebo lehké extáze – něco naplněné mystickou atmosférou plnou soustředění a plynulých momentu.
Jak omámen se proplétám davem a snažím se získat alespoň něco informací o místním dění. Odpovědí se mi dostává od poutníka (mnicha – ti v Asii většinou disponují dobrou jazykovou vybaveností). Šestnáctého října zemřela významná postava kambodžské historie, Král Norodom Sihanouk. S respektem ke všem tradicím tak celá země drží desetitýdenní smutek až do prvního února nového roku (dále také tradice přikazují omezení veřejné zábavy, nesmí se hrát hlasitá muzika a celkové veselí je potlačováno na minimum, což vysvětluje tu tichou, místy až ponurou náladu). Šest měsíců smutku za krále doprovázených nespočetným číslem smutečních obřadů a ceremonii.
Ani jedno oko civilního obyvatelstva nemá právo shlédnout jediné z odehrávaného. Celé dva a půl měsíce jsou zvýšená bezpečnostní opatření, přístup ke královskému paláci je veřejnosti umožněn pouze ve vyhrazené hodiny, což bývá většinou a logicky v dobách, kdy se zrovna neodehrává jedna z mnoha modliteb. Můžu se tedy povazovat za šťastného, pomalu se prodírám davem, “debatuji” převážně s místními a užívám si předem nepoznanou atmosféru až do doby než mě nohy odvedou od královského paláce zpátky do hotelových lobby. Usedám, přerovnávám myšlenky nad miskou úžasného “Amoku” (tradiční Khmerské curry připravené z různých druhů zeleniny, kokosového mléka – téměř totožné se zeleným thajským curry) a těším se na spánek a nadcházející ráno.
Budík zvoní ve 4.30, a jak malý školák uhánějící první den do školy už stojím, ještě za tmy, před hotelem a mám namířeno k řece, přivítat slunce a nový den. K řece to není daleko, zhruba tak patnáct minut a přicházím akorát na čas, kdy se slunce pomaličku prodírá zpoza horizontu a ukazuje své první paprsky. Mam tak akorát čas na to najit pěkné místo a připravit všechno na focení. Vše nastaveno akorát v moment, kdy obloha začíná nabírat fialovo-oranžově-červeno-žlutý nádech, naplněný všemi barvami východu slunce. To má enormní velikost a dominantně se tetelí na každém snímku. Půl hodinka a světlo je to tam, balím a šourám se nejisto kam.
Tělo velí zpátky do postele, hlava kuje plány na procházku. Poslouchám hlas rozumu, ignoruji přetažené tělo, po cestě rychle slupnu něco ovoce, abych utěšil tělo a aniž bych chtěl, tak nějak podvědomě jsem se dosoukal až před královský palác (v tenhle moment mě sem přitáhlo moto jednoho nejmenovaného fotografa, který hlásá: “Pokud najdeš místo, které nabízí příležitost pro dobré fotografie, vracej se zpátky a využij ho na maximum.”)
Jak se tu tak rozkoukávám, v dálce na jedné z příjezdových silnic k paláci zahlédnu oranžové tečky, které se vteřinu po vteřině rozmnožují. Je neděle ráno a v paláci se připravuje jeden z dalších smutečních obřadů, kterého se účastní na pět set mnichů z okolí celého Phnom Penhu. S hromadících teček se postupně stane asi tak čtvrt kilometru dlouhý oranžový had lidských těl. Malicko s propadlou bradou mi dochází, že jsem měl vlastně štěstí a vedral se do bezpečnostní zóny dřív než ji policie a armáda začala uzavírat. Necítím se úplně sebevědomě, přece jen když se tak otáčím kolem, jsem možná jediný, kdo nemá na krku VIP visačku. Očividně to nikomu nevadí, nikdo to nepovažuje za divné, všichni mě považují za součást týmu žurnalistů, což mně po chvilce vymaže z hlavy veškerou nejistotu a vžívám se do role pana novináře. Jak tak debatuji s různými návštěvníky, oranžový had přerůstá do rozměrů anakondy, jejíž tělo nemá konce. Všude je oranžovo a jako předešlého večera, klid a ponurá atmosféra.
Nikomu nevadí moje pohyby a mě se tak naskýtá šance nafotit snímky, které jsem měl v hlavě po hodně dlouhou dobu. Mám dostatek času si všechno dobře promyslet a snímky podle potřeby přefocovat, nikdo nikam nespěchá, nikomu nevadím, všichni jsou ochotni pózovat. V jednu chvíli dostanu nápad na snímek a vmíchám se po čtyřech mezi dvoustup mnichu a fotím zezadu jejich nohy a ani to nikomu nepřijde divné. Naopak, koutkem oka vidím, jak se někteří z fotografů nechávají inspirovat a můj útok na “achyla” opakuji. Kolem desáté se začíná jako již tradičně dělat nesnesitelné horko, čas na to se uchýlit někam do stínu a začít se připravovat na nadcházející přesun do cílové destinace Ang Tasom.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
