Z horka a exhalací stísněné metropole rovnou do polí a rozlehlých plání Jižní Kambodži. Tahle myšlenka se zrodila někdy v říjnu loňského roku. Myšlenka připojit se k dobrovolné organizaci, pomáhat vzdělávat malé děti, zapojit se vice do kambodžské komunity a finálně otestovat svoje učitelské schopnosti.
Strávil jsem pak několik týdnů hledáním organizace, která by se nejvíce podobala tomu, co byla má představa. Nakonec se rozhoduji pro Hope Agency v malém městečku Ang Tasom na jihozápadě Kambodži. Organizace nejen že nepožaduje přemrštěnou sadu poplatků, jediné, co stojí ve smlouvě, je příspěvek projektu na výstavbu nové budovy školy, ale nabízí i pobyt v malé vesničce v zemi nikoho. Po vyplnění několika dotazníků a formulářů se stávám jedním z členů a ohlašuji svůj příjezd na začátek až půlku prosince.
Zpátky v hotelu se z recepčních snažím vymámit směrodatnou informaci, jak by se nejlépe dalo do Ang Tasom dostat a po neúplně přesvědčivé informaci se mladíkům rozhodnu uvěřit a za pět dolarů kupuji lístek do loterie (některé služby v Kambodže fungují kolikrát na hodně velké důvěře zákazníka vůči provozovateli, díky laxnímu přístupu nevíte, jestli se vás jen někdo nesnaží obalamutit. Ponechávám vše osudu a dnešní den už toho moc na plánu není a díky tíživému horku se stejně jako všichni místní oddávám siestě. Večerní procházka městem ve mě začíná probouzet vetší a vetší chuť se vydat na cestu a maličko popouštím uzdu fantazii a myšlenkami se ocitám v zítřejším ránu. Ze snění mě probírá hlouček “Tuk-Tukaru” s ohranou nabídkou služeb: “Tuk-Tuk, Marihuana, Bum-Bum”, dnes už asi po stopadesáté odmítám a pokračuji ve svém zpomaleném a plouživém tempu dál do menších, užších a špinavějších uliček, hledám dobrodružství, scénu, něco co by se dalo zaznamenat.
Nikde nikdo, je neděle odpoledne a město se před západem slunce tváří líně a unaveně. Lidé posedávají na ulicích a pojídají večeři v nekončící řadě pouličních stánků či jídelen nabízejících stovky různých pokrmů. Najíte se jen procházkou a kocháním se. V jednom ze stánků usedám a připojuji se k nedělnímu hodokvasu. Asijská pouliční kuchyně je světově proslulá a cestovatel, který se o tuto zkušenost připraví, nepozná pravou chuť Asie. I když některé “růžky” nevypadají na pohled vábivě, nabízejí tu nejčerstvější formu potravy. Obchodník a kuchař v jedné osobě - většinou ženského pohlaví – nakoupí jen tolik potravin, které je ten den schopen zpracovat a prodat. Všechno tak doplňuje čerstvé ráno na tržnici.
Málokdy se stane, že se doslechnete o žaludečních potížích z potravin konzumovaných z pouliční jídelny. Jídlo je navíc připraveno v moment, kdy si ho objednáte, většina pokrmů je smažená, šance nákazy je tak snížena na minimum. Pravděpodobněji se vám donese příběh o hodinách strávených v toaletních prostorách po návštěvě předražené restaurace (logicky, klientela není častá a potraviny se tak často stávají dlouhodobým rezidentem ať už chladnice či mrazáku). Po mnoha osobních zkušenostech rozmazlit se na ulici, se nedotkne jen vašeho žaludku, ale i peněženky. Vřele doporučuji, každým dnem se dá objevit nová a nová dobrota, která se do té doby skrývala v zákoutí té nejzapadlejší čtvrti.
Připomeňte si také první a druhý díl Harumanovy cesty
Autobus do Ang Tasom odrazí z přístaviště opožděn jen o 45 minut, a to je znamení dobrého začátku dne. Po třiceti minutách se staví na ranní kávu a já procházím prvním kolem pozornosti. Otázky na tělo se snažím s úsměvem zodpovídat a místní oceňují náklonost, následující kilometry na cestě se tak stávají příjemnějšími a při pohledu z okna na ubíhající krajinu se začínám těšit na nadcházející dny, týdny a měsíce. Cesta doplněna spoustou verbálně-non-verbální komunikace se spolucestujícími uteče rychle. Na rozloučenou dostavám trs banánů a už stojím před autobusem v hluku drožkářů, kteří se o mě perou jak o kus hadru. Vysmeknu se, tahám z kapsy telefon, volám koordinátorovi projektu Martinovi, instrukce zní natolik jednoduše, že můžu odvoz vynechat. Jsem asi dvě stě metrů od kanceláře a vše se dá i s nadměrným zavazadlem zvládnout pěšmo. Celé zabere asi deset minut a já se ocitám před sídlem organizace. Vše proběhlo naprosto hladce, na Kambodžu neskutečně hladce.
Seznamuji se s várkou prvních dobrovolníků a s celým koordinačním týmem. Martin, Charlotte I Jason působí velice sympaticky a uvolněně. Jason je k memu úžasu místňák. Při každém rozhovoru po telefonu jsem si jeho přízvuk posazoval někde vedle Martina, který je z Edinburghu. Od prvních momentů si osvojuji uvolněnou náladu, která tu z každého vyzařuje, a hltám první snůšku instrukcí, jak jinak než nad kambodžskou ledovou kávou. Z hovoru vyplyne, že nejsem v projektu jediný Čech a za nedlouho je mi představena Česká Zuzka. Krom nás dvou je zbytek týmu cistě “ostrovního” osazení, celkem je nás tu 24. Ujímá se mě Martin a drožka nás odváží do Bakodu, vesničky, kde se nachází škola a ubytovna. Sjíždíme z hlavní vyasfaltované silnice na prašnou cestu a tuk-tuk se minutu po minutě noří hlouběji a hlouběji do nitra kambodžských plání. Krajina je palačinkově rovná a jako strážci z ní všude vykukují palmy. Je jich nepřehledně, působí jako komicky roztroušený les, nebo stovky trčících mikrofonů. Opět se mi hlavou prohání obrazy, tentokrát o siluetách při západu slunce.
“Hellloooooooooo” se ozývá z každého koutu, domu, přístřešku, kolemjdoucích, někdy ani není vidět člověka a hlas přichází neznámo odkud. Cesta trvá asi 40 minut, a čím déle jedeme, tím více se silnice podobá oraništi. Projedeme centrem vesničky (v Kambodže jsou vesničky většinou soustředěny kolem centrální tržnice, není tudíž těžké identifikovat, jakou rozlohu má dané místo), podle pěti stánků usuzuji, že dědinka je menší než jsem si představoval a už se ozývá téměř sborové “Hello, what is your name?” “How, are you” Odpověď se nese za pohybu a já začínám rozumět tomu blaženému výrazu ve tvářích všech dobrovolníků, které jsem tu prozatím potkal. Sem tam se některý z nich jen tak mihne cestou, znamení toho, že se blížíme do cíle.
Tohle jsou kluci a už jsou tady delší dobu, oni ti vše vysvětlí, Martin mě vysazuje před nově postaveným domkem a pokračuje dál do školy. Seznamuji se s partičkou prima chlapíků sedících před domem pod přístřeškem vedle domu, připojuji se k čaji a obědu, kluci přidávají další várku informací, tentokráte přímo od lidiček, co jsou v zapojeni každodenní výuce. Během následujících hodin poznám postupně všech dvacet čtyři lidiček. Jmena se mi mísí, hned jak je slyším tak je zapomínám, snažím se pamatovat aspoň tváře. Všechno působí rodinným dojmem. Západní jedinci tu žijí v symbióze s khmerskou komunitou na konci světa v chudém nerozvinutém kraji, kde televize a Hi-Fi věž jsou nejvyšší známkou venkovního světa a vědeckotechnického pokroku. Nikdo nikam nespěchá, nikde se nic zásadního neděje, všude je klid a pohoda.
Děti, děti, děti……
“Hi, my name is Tala and you’ll take over my class, I’m leaving.”
“Ha, a kdy jako?“
“Můžeš začít dneska od čtyř se mnou, jestli chceš.”
“ Mno, víš, počkej, vždyť je půl třetí a já…já jsem nikdy neučil”….
“To zvládneš, budu tam s tebou a oni jsou sladký, uvidíš. Tak jo tak já tě za půl hodinky vyzvednu jo!?”
“Hmm…..”
Maličko mi popadla brada, sevřel se mi žaludek a maličko se asi i chvěju. Jasně, jsem tu od toho, abych učil, ale že bych do toho měl až takhle rychle vplout, jsem nečekal. Partička kolem stolu mě uklidňuje, a to už mi na rameno klepe Tala a s úsměvem mě doprovází do školy. Deset minut chůze je opět okořeněno “helloingem” a seznamováním s každým malým špuntem, který se kolem prožene na kole. Úsměvy, úsměvy, úsměvy a úsměvy. Další nával euforie z něčeho, co jste předtím nezažili, něčeho, co je příjemně nové po dlouhé době napětí a nejistoty. Přístup dětí kolem nás mě maličko uvolňuje a spíš se začínám těšit na to, co přijde. Vstupem na školní pozemek se ze všech hloučků upírá pozornost na novou tvář a v mžiku jsme oba zavaleni davem špuntů, který pulzuje a nabírá na rozměrech….a znovu…”heeellllooooo, how are you? What is your name?”….
“Vidíš, já ti to říkala, že jsou sladký?”
“Už je miluješ vid?”
“Je to prima, jen…”
“Tohle se prostě nedá nemilovat!”
“Jen jsem chtěl říct, že je to na mě všechno hrozně rychlý!!”
“Tamhle jsou tužky a tady kdybys prosim tě mohl vzít tyhle knížky, budeme dneska jenom seznamovat a kreslit……”
Super, tak já teda nevím, ale čím blíž jsme dveřím, tím míň nervózní začínám byt. “Good afternoon, teacher”….Jaryn, Jaryn,Jaryn...
“Hello, sit down, this is my friend Jaryn and he is here with me today……”
Lup, v mžiku jsem součástí třídy a děti se začínají otrkávat a já se jen musím smát. Jsem spíš v roli pozorovatele a nejotrlejší mi sem tam uštědří štípanec anebo se mě na něco ptají..zkouší, co vydržím a asi i jak moc jsem přátelský. Jsou milí, opravdu, jeden víc než druhý a vážně začínám propadat davovému nadšení a ještě než skončí hodina, jsem součástí třídy ověšen dětmi od hlavy až k patě, naplno pohlcen atmosférou. Hodina končí a třida se přemísťuje ke studni, kde se dohlíží na to, aby si mrňousové pořádně vyčistili zuby. Ústní hygiena je zde hodně zanedbávaná a více méně čistění zubů v anglické škole je jediná část dne, kdy tak děti činí. Rodiče na hygienu dětí moc nedohlíží (ústní), každoroční problém se suchem neumožňuje takový luxus jako plýtvaní vodou na čistění zubů a zubní kartáček s pastou je kolikrát investice, kterou si rodina stejně nemůže dovolit. Rodiče nikdy čistění zubů nepřivykli, dětem nemá zkušenost kdo předávat, je na nás, pokusit se o “osvětu”.
napsal Jaroslav Čapek
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
