Harumanova 199denní pouť za kambodžským sluncem. Díl 1.

I když let trvá jen 45 minut, je nám dopřáno pohoštění, a jak je na místní kraje zvykem, pohoštění je tuze štědré, plné barev a rozmanitosti. Škoda jen, že za tu třičtvtěhodinku se nedá všechno v klidu vychutnat. Totiž, být vegetarián a po předchozích zkušenostech jsem s místní stravou opatrnější a Pad Thai (pražené vaječné nudle se zeleninou a dle vlastní chutě můžete doplnit o vejce, kuřecí maso, vepřové anebo mořské plody) s plody moře odmítám. Na kávu, par zákusků a ovocný salát je 25 min tak akorát, “nudlový” spolucestující mají co dělat a někteří dojídají ještě při přistávání.

Letušky se snaží byt v pohotovosti a sbírat nádobí a odpadky i v průběhu přistávacího manévru, koordinace je v tuto chvíli skoro nemožná a děvčata se tak nekontrolovaně, spolu se vším harampádím, povalují všude.  Nakonec se vše podaří stihnout tak tak že ne s dotekem kol přistávací plochy, minutku před finálním dosednutím.  Managament Bangkok Airways si možná ani neuvědomuje, že není k zákazníkům na této krátké lince jen nadmíru štědrý, ale dokáže jim připravit I náramnou podívanou v podobě artisticky talentovaných/trénovaných letušek, které vás obslouží i vzhůru nohama. Něco čím by možná  NASA nepohrdla. Jeden z mnoha paradoxu Indočíny. Poloostrova možného a nemožného. Zemi plných úžasně přátelských  lidi. Místa usměvavých tváří, místa možného i nemožného, místa plného paradoxů……

Kambodža se probouzí

Phnom Penh International airport! Neděle šestnáctého prosince osm hodin ráno a letištní hala je prázdná, naše poloprázdné letadlo dopravilo pro dnešní ráno první várku cestujících (některé z nich vyzdobené “nudlovými šperky” od Bangkok Airways), nikde nejsou fronty, všude je klid, Kambodža se polehoučku probouzí do nového dne. Já jsem myšlenkami stále v Thajsku a jediné co vnímám, je dvacet dolarů poplatek za víza a z mého blouznění mě probírá až zvuk, který vzdáleně připomíná mé jméno. Ve vzduchu se míhá ruka s mým pasem, zmocním se ho a teď už jen zbývá vyzvednout bagáž a vyrazit do víru místního dění.

Skutečnost, že nejsem v Kambodže poprvé, nepomáhá odlehčit kulturnímu šoku. Když jsem loni v lednu Kambodžu opouštěl po prvním třítýdenním kontaktu a ne úplně pozitivní zkušenosti, nemyslel bych, že mě osud někdy zavane zpět. Tohle všechno zřejmě sehrálo svou roli na mých mlhavých vzpomínkách. Vzpomínkách tak vzdálených, že si nepamatuji téměř nic.

Můj drožkář

Proderu se davem “drožkářů”, taxikářů a moto-taxikářů, zahlédnu chlapíka vystavujícího ceduli s mým jménem – můj “drožkář” vyslaný z předem zamluveného guesthousu (některá ubytovací zařízení v Asii poskytuji odvoz z letiště zdarma, lepe řečeno máte započítán v ceně za noc ). Prohodíme spolu pár slov a v mžiku se řítíme po bulvárech do centra Phnom Penhu.  To, co po cestě vidím kolem, mě nenechává na pochybách o tom, co se tu odehrává - realita každodenního světa rozvojové země.  Prorůstá mnou pocit stísněnosti z lidských osudů a lidské chudoby. Vidím věci, kterých jsem si nikdy předtím nevšímal, všudypřítomný zápach, tlející odpadky podél silnic a nejen tam, špinavé a bosé děti pobíhající kolem křižovatek, žebráci bez končetin posedávající kolem hotelu a silnic, volné pobíhající psi napadající bezdůvodně vše, co nemá čtyři končetiny a kožich. Něco, s čím se v sousedním Thajsku už setkáte jen hodně hodně zřídka. Přelet ze sousedního království do místní post-monarchální “sociálnědemokratické republiky”, je jako opustit zapadni svět a ocitnout se v reálné Asii.

I když jsou první okamžiky šokující, svrbění v žaludku posazuje úsměv na tvář. Odhodlanost pomáhat místním lidem a podílet se na jejich potencionální cestě ven z chudoby usazuje úsměv na mou tvář. Nejsem sám. Místní obyvatele jsou usměvaví od přírody, a kam se otočím, potkávám se s úsměvem, který by oblomil i sebevětšího mrzouta. Přátelskost Kambodžanů (po domácku Khmerů) je občas nevídaná a někdy může končit až šokující okamžitou nákloností (dotyky se tu posuzuji z maličko jiného pohledu než v “západních” zemích, a to že vás na svatbě anebo na oslavě “prožene” kolem místo děvčete chlapec, přestanete po chvíli vnímat jako něco cizího). V náklonosti tu funguje něco jako nepřímá úměra – čím chudší zázemí, tím bohatší srdce! Možná by se toto dalo aplikovat jako nepsané pravidlo.

Po necele půlhodince drkocání drožkou z letiště brzdíme v dolní části Phnom Penhu v takzvané “Turistické čtvrti” a já se hodlám na dva, tři dny maličko rozmazlit, urovnat první pocity, nafotit první série fotografií, pomalu si přivyknout na změnu kultury než se naplno ponořím do náplně tohoto výletu.