Úterý, 10. září 2013, 10:58
Život ve vesnici je velice primitivní všemi směry, čistění zubů tak není jediná věc, která bývá zanedbávaná. Sto procent příjmů vesničanů pochází ze zemědělství. Je to jediný způsob obživy a příjmů, není neobvyklé, že v době sklizně děti přestanou chodit do školy, protože rodiče potřebují každou pomocnou ruku.
Nedá se s tímhle zatím moc dělat, technika je drahá, traktory a kombajny jsou pouze věčným klukovským snem, veškeré zemědělské práce tu zastává lidský element s výpomocí dobytka. Rýže se většinou musí sklidit co nejrychleji kvůli nikdy nekončícímu horku. Nikdo si nemůže dovolit nechat úrodu ladem, žaludky by to hodně v monzunové sezóně pocítily. Sklizeň je tu dvakrát do roka v době sucha a přes monzunové období se pěstují jine zemědělské plodiny, jako je koření a bylinky, těsně před jejím započetím a po skončení se urodí tropické ovoce (banány, manga, mangostany atd.). Každé takové období trvá dva až tři týdny a kolikrát se stane, ze děti do školy vůbec nepřijdou, potkáváte je pouze brzo ráno za úsvitu, anebo večer za soumraku, to když odchází na pole, nebo se z něj vrací. Pochopitelně to ovlivňuje vzděláni dětí, ale díky chudobě zatím není jiné řešení. V početnějších rodinách většinou děvčata bývají šťastnější a bývá jim dopřána pravidelná docházka, při vší smůle dřinu odskáčou chlapci.
Hope Agency pochopitelně není jediným institutem, kde mají khmerské děti možnost vzděláváni. Naše škola je odpoledne-večerní záležitost, dopoledne děti dochází do “komunální” školy, kde se vyučují běžné předměty jako matematika a mateřský jazyk Khmerština, buddhismus a historie. Komunální škola začíná v sedm hodin ráno a končí v půl dvanácté, kdy je čas na to se rychle přemístit domů, pomoc rodičům s obědem a přesun na výuku Angličtiny. Od druhé odpolední začínají první hodiny Angličtiny a Hope Agency usíná v půl sedmé večer. V Indočíně se smráká kolem šesté večer rodiče vidí své ratolesti po setmění rádi doma. Pro nás tak pracovní část dne končí, na řadě je společná večeře a volný večer. Každý ho tráví po svém.
Čtení, hry, internet (jsme jediní kdo si ve vísce tuto vymoženost dopřává) žíznivější se odebírají do místního kulturního zařízení užít si s místními karaoke při par plechovkách piva či skleničkách rýžového vína. Zábavy přece jen není moc a pro nečtenáře by se pobyt zde mohl stát maličko zdlouhavým. Nečtenáři jsou obvykle vybaveni laptopem, nebo ipadem, sledují filmy, nebo hrají hry. Večerní procházky jsou ve vesnici nemožné kvůli psům. Ti pečlivě po setmění střeží domy a kdokoliv, kdo se jen snaží projít kolem je atakován smečkou zubatých šelem, které ještě odpoledne byly kamarádi.
Pes, anebo kočka nenese v Asii tak velký význam jako u nás v západním světě. Není to mazlíček, ke kterému by se někdo snažil přilnout, mazlení nevidíte a do domu se pes či kočka rozhodně neodváží vstoupit. To se většinou jen odrazí pořádným výpraskem. Zatoulaný “domácí mazlíček” stejně tak jako nemocný nemá většinou dlouhou životnost. Jeho cesta končí pod nožem řezníka a na talíři některé z domácností. Psí maso je považováno za delikatesu a má vysokou hodnotu – za kilogram psího masa na trhu zaplatíte 20 amerických dolarů. Skutečnost, která je spoustě z nás v západním světě proti srsti, musíte vsak přihlédnout k faktu, že to, co je pro nás nepostradatelnou součásti domácnosti a citová záležitost, má tady jen hospodářský význam. Psi a kočky jsou ne ozdobou, ale nástrojem a stejně tak jako slepice či kráva po ukončení své produktivnosti putuje na talíř, nejinak je tomu s mazlíčky. Jiný kraj jiný mrav, postupem času vám na tom nepřijde nic divného.
“Dneska jsem tu s vámi naposledy a od nového roku už tu s vámi bude jen Jaryn!” Tala oznamuje svůj poslední den, sama si organizuje poslední rozlučkovou hodinu, na mě zbývá opět role žáčka. Strávil jsem pod jejím dohledem tři hodiny a má pátá hodina s Hope Falcons (třídy mají pro snazší orientaci jmena většinou charakterizující její složení, mé ratolesti se celkem trefně jmenují Hope Falcons) už bude jen na mých bedrech. Nervozita se dostaví až později, teď na to nemyslím, všichni si ještě užíváme poslední chvíle s paní učitelkou. Ta rozdává dárečky a hrajeme různé hry. Tala se loučí, děti pevně věří, že se ještě někdy vrátí, mě nezbývá než posbírat síly a začít se připravovat na nadcházející roli pana učitele.
Připomeňte si předchozí díl Harumanova putování
O víkendech většina z dobrovolníků opouští Bakod a vydává se poznávat krásy země. Zůstávají jen ti, kteří chtějí maličko ušetřit rozpočet, anebo mají zdravotní potíže, či si prostě jen potřebují oddechnout. Není to odsud daleko na pláže do Sihanoukville, toto místo je tak nejčastějším spotem, další oblíbenou destinací je hlavní město Phnom Penh vzdálené dvě hodiny, anebo Kampot (vyhlášený pro plantáže černého pepře, který putuje na police vyhlášených světových kuchyní. Má totiž speciální sílu a chuť a vaječné omeletě s kampotským černým pepřem zakápnutou čerstvou limetovou šťávou jen těžko odoláte), vzdálený také necelé dvě hodiny a díky své podhorské poloze nabízí příjemnou možnost se na pár dní ochladit a uniknout ze sluncem vyprahlých planí. Když se chcete vydat do jiných odlehlejších části Kambodži – populární Siem Reap a chrámy Angkoru), je potřeba vzít si pár dní volna navíc a naplánovat výlet v závislosti na místní dopravě. S přihlédnutím na ně úplně dokonale vytvořenou infrastrukturu se občas podaří překonat pouze jednu vzdálenost za den a do vzdálenějších míst musíte pokračovat další den a stejně tak je to na cestu zpět.
Tento víkend je pro spoustu lidi posledním, s přicházejícím novým rokem se vydávají zpět domů strávit sváteční chvíle s rodinou a přáteli, po novém roce se obličeje obmění dorazí nové tváře s čerstvými silami.
Pro nás, skupinku trávící novy rok v Kambodži, to celé znamená dva týdny volna, na které se pochopitelně všichni těšíme, plány se různí, a tak se formují různé skupinky. Jedna se chystá strávit vánoce a nový rok v Thajsku, druhá se vydává do Siem Reap a číslo tři jehož se stávám součásti má namířeno na ostrov do Koh Kong a následně do Sihanoukville. Trávíme spolu úžasné dva týdny, náš přátelský vztah se prohloubí, a po návratu do projektu nás Jason každého pověří nějakou funkcí, po hromadném odjezdu ostatních je potřeba přerozdělit si role a zastat funkce, co zůstaly volné. Podaří se mi úspěšně odmítnout pár nabídek a ponechávám si pouze roli pana učitele, pod podmínkou, že začnu učit ještě jednu třídu. Hm, další výzva a hned od zítra odpoledne.
Pondělí ráno, rok 2013 a mé první kroky do učebny sám o sobě. První minuty jsou hodně nejisté, třes v rukou mění mé písmo na tabuli v nečitelnou směsici znaků, pot mi stéká do očí, hlas se mi chvěje a sám sobě se musím při každém otočení zády do třídy uculovat. Pokaždé, když udělám chybu, dělám si z toho srandu a děti to berou také s humorem. To mi pomáhá se uvolnit, zanedlouho se dostavám do rytmu a to, co se teď ve třídě odehrává, by se dalo nazvat výukou. Prvních šedesát minut je odučeno, nemám úplně pozitivní pocity a chvěju se před nadcházející druhou hodinou o to víc, protože třídu neznám a nevím, co mužů očekávat. Druha třida se jmenuje Ravens a je smíchaná s daleko větší směsice žáků, jak věkově, tak jazykově. Úroveň se hodně liší a třída se jeví jako hodně neaktivní. No snad se to časem změní. Proplouvám i druhou hodinou a postupně si začínám budovat sebevědomí. Další dny už je výuka plynulejší a přípravy už nezabírají tolik času. Občas se naskytne dobrá rada od kolegy, a ta pracovní tempo ještě víc urychlí.
Na sto padesát dětí ze všech okolních koutů tu připadá dvacet dobrovolníků. Ti se starají o osm tříd, v každé je 15-25 studentů. Výuka, jak už jsem nastínil, probíhá mezi druhou odpolední a poslední hodina začíná v půl šesté. Děti se liší věkově, nejmladším je 6, nejstarším 22. Mladší se účastní hodin v brzkém odpoledni, ti starší pak přichází později. U starších není tak veliký problém se domů vracet za tmy, mohou se maličko pozdržet. Poslední hodina tak končí již za tmy (Indočína má celoroční rovnodennost - 12 hodin světla, 12 hodin tmy) a tým dobrovolníků se schází v “zasedačce” na poradu a společnou večeři.
Projekt byl založen před třemi lety Ranchou Jason Hanem (je tedy pan director i když to je to poslední, jak by si přál být oslovován) a pomaličku se rozrůstá. Peníze na chod projektu putují částečně z provinčního fondu města Takeo, vetší část nákladů však hradí příspěvky dobrovolníků a sponzoři také z řad ať již současných nebo bývalých dobrovolníků. Ty Jason najímá přes anglickou agenturu Original Volunteers, organizace vybírá administrativní poplatek od každého zapsaného člověka a část peněz pak také putuje do projektoveho rozpoctu. Financovani probiha ze vsech moznych zdroju (nejde o zadnou zavratnou sumu, stale však dostačující na místní podmínky), občas jich není věru nazbyt. Stavba nových budov školního objektu se tak kolikrát protahuje, stojí se a čeká na nahodilou finanční injekci z venčí. I přes občasné finanční potíže se počet studentů rozrůstá, o Angličtinu je zájem a pevné jádro koordinátorů projektu se snaží jak může, aby vše fungovalo tak, jak má v doslova bojových podmínkách. Vynakládané úsilí je víc než obdivuhodné a zasluhuje veškerou úctu, úctu jejich odevzdanosti a lidskosti.
Za tři roky se podařilo vybudovat dvě budovy školy (druhá je momentálně v progresu) rozpracovat placenou školu v Ang Tasom a počátkem nového roku pak zahájit její provoz, vybudovat funkční síť mezi Anglií a Kambodžou a v neposlední řadě rozrůst řady dychtivých studentů. Na kambodžské podmínky víc než slušný kus odvedené práce, na kterém je radost podílet se.
Každý se snaží aspoň maličko pomoci, když už ne finančně, přiloží ruce k dílu na stavbě, základní pomocné práce zvládne každý, štětku a barvu dostávají i nejmladší ze studentů, když je potřeba vymalovat, může se zapojit i student. Fungujeme tu jako tým, jako jeden člověk, žádné rozdíly, všichni za jednoho. Děti nás víceméně berou jako kamarády (na hodinách to pak zvláště ti mladší zneužívají, což připravuje jen další radostné momenty), vzájemná spolupráce se pak stává příjemně stráveným časem.
Po třech týdnech tady se naplno stanete členem jedné velké rodiny. Naplno splynete s ne úplně svižným tempem kambodžského venkova a den po dni se učíte něčemu novému, přiučíte se nové zkušenosti. Pohyb po okolí vyžaduje přiučit se aspoň základům Khmerštiny, což není věc snadná, ale opět, lidé jsou milí a trpěliví a tolerují skutečnost, že naučit se „děkuji“ kolikrát zabere dva týdny. Pokud se tak povede, vše se setká s nadšením a respektem z řad domácího publika. Tři týdny stačí na zaběhnutí se do rytmu, rozkoukaní se, víkendové cestovaní a spřátelení se se všemi svými žáky. Od nich se dostává necekaného respektu doprovázeného občasným pozváním do rodin. Momenty, které se hluboce zarývají do paměti, díky jejichž spontánnosti panuje pokaždé uvolněná atmosféra. Je tu pochopitelně jazyková bariéra, rodiče umí anglicky nanejvýše pár slov, a to, co nejsou studenti schopni přeložit, musí být vysvětleno gestikulací a zvuky, k jádru věci se doberete pokaždé, někdy je zapotřebí maličko víc úsilí.
Věc, na kterou se nedaří zvyknout, je sborové “Good afternoon teacher”, studenti sborově zdraví učitele touto větou, ve stejný moment stoji a zdraví kambodžským pozdravem Sampeah – ruce spjaté před obličejem v kombinaci s mírným předklonem hlavy a prohnutím v páteři. Maličko mi to připomíná doby soudružské a snažím se dětem vysvětlit, že to není třeba, starší pochopí a uvítají, u mladších selhává a nezbývá než si na tento rituální úvod hodiny zvyknout. Hodiny mají víc a víc spádu, děti už překonaly všechen stud, odbouraly bariery a ukazuji svoji pravou tvář. V dobrém slova smyslu, se ze všech stávají malí ďáblíci s odhodláním se učit, vybaveni obrovsky flexibilní pamětí, každá hodina zanechává pozitivní dopad a stavět na předem postavených základech od kolegu, dává možnost rozvíjet komunikační schopnosti. Při každé hodině zaznamenáte posun.
Pro děti není Angličtina snadná práce. Khmerština je asijský jazyk, jehož základem jsou tony a písmo není latina, ale Sanscript. Každý z nich se musí naučit druhým jazykem i psát. Intonace a výslovnost je pak dalším oříškem, gramatická stavba se také zcela odlišuje vysvětlit určitý gramatický problém bývá na dlouho a některé studenti nechápou, protože se v rodném jazyce nevyskytují. Všeobecně diskutovaným problémem je rozdíl mezi přítomným prostým a průběhovým časem. V Khmerštině a stejně tak ve většině asijských jazyků se průběhové časy nepoužívají, pokud se vůbec vyskytují, Khmerština je postrádá a vysvětlit rozdíl zabere spoustu času. O čemž se jako učitel dříve nebo později přesvědčíte na vlastní kůži. Kdo se pokusí se naučit jakýkoliv asijský jazyk, vyzkouší si to samé, jen obráceně. Já osobně jsem za pul roku nezvládl ani pořádně abecedu, psaní skončilo u písmene A, mluva s potížemi u základů (hlady a žízní nezemřu).
U asijských studentů je známá jejich odevzdanost, přítomností zde se můžete o všem přesvědčit na vlastní oči. Žáci dělají úkoly, studují cokoliv se jim žádá, nikdo neodmlouvá, vše s ochotou a cílevědomostí. Nemuseli by, škola je zcela dobrovolná, oni přesto obětují svůj volný čas a odpoledni školu považují za prestižní součást svého života. Podíl na tom nese všeobecně soutěživá povaha. Khmeři rádi soutěží a ve škole se pak rádi snaží blýsknout, rádi prezentuji svou pracovitost veřejně, to aby dokázali, že umí zabodovat.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
