Liberečák Jaroslav Čapek poslední týdny tráví ve Vietnamu, kde učí místní děti angličtinu. Pravidelní čtenáři Liberecké Drbny už jeho články znají, nyní vám představujeme další povídání zaměřené právě na tuto asijskou zemi, se kterou nás pojí možná víc, než je na první pohled patrné. Nezapomeňte ani na galerii fotek pod článkem.
„Vítejte v Duc Trong. Já jsem Uyen a tohle je můj manžel,” jsou první slova, kterými mě uvítají moji noví zaměstnavatelé. „My vás teď naložíme do auta a odvezeme do hotelu, kde budete po dobu svého kontraktu bydlet,” dodá paní Uyen a její manžel bez vyčkávání nakládá moje zavazadla do miniaturního Suzuki.
Já jen tiše přihlížím, jak se vůz prohýbá pod vahou mého 27 kilogramů těžkého kletru a přemýšlím, jestli si vůbec budu mít kam sednout, můj obří batoh se totiž i po několika pokusech do malého zavazadlového prostoru nevejde a nezbývá než ho umístit na zadní sedadlo, tak tak že zbyde místo pro mou maličkost.
Je poledne, ulice města jsou jak vylidněné, slunce je vysoko na obloze a jako všude jinde v Indočíně, v tuhle denní hodinu je nesnesitelné horko. Mám za sebou několikahodinový let ze severu Vietnamu dolů na jih a jediné, na co myslím, je hodně studená sprcha a spánek, nebo aspoň pohodové odpoledne s knihou. Tok mých myšlenek přerušuje skřípení brzd a my stavíme před ne úplně vábně vypadajícím hotelem.
Před vchodem jsou navršené hromady písku, omítka visí ze zdi v cárech jako kůže, která se začne loupat po několika dnech strávených na sluníčku u moře, okenní rámy jsou pokryte rzí, všude kolem se povalují roztroušené pracovní nástroje. Kdyby to byla moje první zkušenost s asijskou kulturou, byl bych v šoku, ale po několika letech cestování po různých končinách tohoto kontinentu mě už jen tak něco nevyvede z míry. Za ta leta protkaná nejrůznějšími příhodami jsem se naučil nesoudit dne před večerem.
„Tak jsme tu, tohle bude váš nový domov,” otáčí se na mě z předního sedadla paní ředitelka a usmívá se, jako kdyby mi zrovna vystavila palác a předávala mi od něj klíče. Opětuji úsměv a snažím se nedat najevo žádné emoce, v čemž mi pomáhá únava. Tvář mám chladnou jako kus kamene, stejně tak i srdce, v očích nemám ani jiskru, ani známky zklamání. Má hlava je naprosto prázdná a jediné, na co myslím, je studená sprcha, začínám se z nesnesitelného horka koupat ve vlastním potu. „Dobrá!” odpovím spise odtažitě.
„My vás tu teď necháme, vy si odpočiňte a manžel pro vás ve tři hodiny přijede. Chceme vám ukázat naše jazykové centrum, kde budete pracovat.” To už se mě ujímá někdo úplně cizí, jeho angličtina nezní úplně sebejistě. Vede mě do mého nového přechodného bydliště. O batoh se nemusím starat, ten nasazuje na záda další pomocník a já vstupuji do velkého lobby sálu, který vypadá daleko uhlazeněji než fasáda hotelu. K mému překvapení je všude čisto a přes rozlehlost prostor útulno.
„Váš pokoj být v patře třetím, střecha pod nahoře,” vydá ze sebe mladík s úsměvem od ucha k uchu. „To je dobře,” odpoví si víceméně sám. „To nevadí,” dodávám. „Já jsem zvyklý na pohyb.” Moje slova se rozlehnou do prostoru a těch několik lidí, co je přítomno v recepci, se otočí rychlostí blesku a všichni na mě začnou zírat jak na zjevení.
Mladík, co mě uvede do mého pokoje, se jmenuje Long a je syn majitelky hotelu. Je jediný z rodiny, který disponuje alespoň základní angličtinou, tak akorát na to, abychom se domluvili na základních věcech. Na komunikaci nemůžu rozhodně pomyslet a do hlavy se mi vkrádají myšlenky na dva roky starou zkušenost z Kambodži, kde jsem se upsal k šesti měsícům přednášek na malé univerzitě ve dvacetitisícovém městečku. Věci tenkrát nebyly úplně snadné, komunikace byla téměř nulová, lidé neměli moc zkušeností s turisty ze západu a já se musel hodně rychle naučit základům Khmerštiny, abych se neztratil v tamním dění.
Jsi blázen, nejsi normální, co tady budeš dělat, jak tady chceš přežít půl roku, budeš tady za úplně stejného exota jako v Pursatu v Kambodže, velí moje rozpolcené vědomí. Když Long rozrazí dveře do pokoje, zapomenu na všechny tyhle myšlenky a maličko se uklidním. Co se rozprostírá přede mnou je malé království, vskutku jako soukromý palác.
Co vidím před sebou je pokoj vetší než dvě garsonky, na protější stěně jsou dvě velká okna, která nabízejí překrásný pohled na jihovietnamskou Vysočinu. Rozloha pokoje nabízí dost prostoru pro dvě postele z masivního dřeva, na kterých by se v pohodlí vyspali minimálně čtyři početné vietnamské rodiny, pod jedním oknem je stůl z masivního dřeva a dvě ručně vyřezávané židle, naproti postelím stojí masivní šatník z týkového dřeva, televize, dva noční stolky, lednička, konvice a ještě další malý šatník. To všechno jsou věci, které v rychlosti neuniknou mým očím.
„Vy jít dovnitř, pane!” tahá mě za ruku Long a jeho pomocník skládá batoh na jednu ze superobřích postelí. Pomalu, v tichosti, bez jediného slova nás nechává o samotě. Long mě dovede až před dveře, kterých jsem si předtím nevšiml, otevře je a před námi se rozprostře obrovská koupelna s vanou, sprchovým koutem a toaletou. Koupelna má velikost dobrých patnáct metrů čtverečních a je krásně čistá a naleštěná. Už se vidím naložený ve vaně s knížkou v ruce. Tuhle myšlenku přeruší Long a snaží se mi něco vysvětlit, gestikuluje a máchá při tom rukama, jako kdyby šlo o život.
„Vy nic neplatit, vy nepotřeba peníze, platit škola vy místo,” jsou slova, která jsem si víceméně poskládal v hlavě sám z puzzle, které se na mě chrlí z jeho usměvavé pusy.
„Aha, to jsem nevěděl, velice milé překvapení,” opětuji již uvolněnějším tónem.
Po několika úklonech a asi stokrát zdůrazněném sbohem se Long vytratí, z jeho lámané angličtiny stačím ještě vydedukovat, že pokud bych cokoliv potřeboval, najdu ho dole v recepci. Zůstávám sám v obrovském pokoji, kouknu na hodinky a zjistím, že mi moc času na odpočinek nezbývá. Jsou dvě hodiny odpoledne a já mám hodinu na to se připravit, než pro mě dorazí pan manžel, jehož jméno jsem si nezapamatoval a dost možná mi ani nebylo prozrazeno.
Pan manžel je přesný jak hodinky a jeho mini vozidlo zastaví před hotelem na minutu přesně, pokyne mi, abych nastoupil. Nasednu, ještě ani nemám dovřené dveře, ozve se kvílení a my odstartujeme za zvuku po asfaltu se smýkajících pneumatik a vyrazíme směrem ke škole.
„Angličtina moje nemluvit,” jsou jeho první slova. „Žena moje dobrý angličtina, já nemít.”
Tiše si přeju, aby radši pan manžel nemluvil a sledoval to, co se děje kolem nás. Dopravní situace je jen něco, co se dá nazývat provozem. Motorky se na nás valí ze všech směrů naložené vším možným, do toho vyskakují chodci, cyklisti se vším tím jen tak líně proplétají a nikdo se nezdá sledovat, co se děje kolem anebo vedle nich. Chvílemi se zapírám do palubní desky, abych do ni nenarazil čelem. Za nepřetržitého upění klaksonu, po deseti minutách, stavíme před školou. Nemůžu uvěřit, že jsme po cestě nikoho nepřejeli nebo do někoho nenarazili.
Jazyková škola a mé budoucí pracoviště je úhledná, tři roky stará budova stojící na opačném konci města. Do budoucna mě tak čeká pěší chůze, která přijde na necelých šest kilometrů tam a zpět. Něco, co je pro Vietnamskou populaci nadlidský výkon. Nejen ve Vietnamu, ale i všude jinde v jihovýchodní Asii, je chození pěšky něco, co se neprovozuje.
Tři sta metrů pěší chůze může být kolikrát nadlidský výkon pro jakéhokoliv Asiata. Ti pěšky nechodí, i sebemenší vzdálenost raději odřídí na skútru a nebo odšlápnou na kole. Jen ne chodit, prosím. Postupem času se tak ze mě stává podivín s neskutečnou fyzickou zdatností, protože jsem schopen se každý den do práce a z práce dopravit po svých, něco co fascinuje nejednoho místního. Vietnam patří mezi asijskými národnostmi mezi ty, které dominují počtu motocyklů, které naplní každé ráno ulice a zůstanou v nich bzučet až do pozdních večerních hodin. Skútry jsou všudypřítomné a jejich nepřetržitý tok ustane až v pozdních večerních hodinách. Do té doby jsou všude a jejich tok by se dal přirovnat k nikdy neústící řece.
Dopravní značení je vzácné a dopravní signalizace je jen na místech, kde byste ji opravdu nečekali a tudíž zbytečná. Pokud se rozhodnete přejít vozovku z jednoho konce na druhý, musíte posbírat odvahu a vkročit do plného provozu a doslova přehopsat na druhou stranu. Cestu si prorazíte mezi motocykly a věřte, že i když to na první pohled vypadá strašidelně, po několika pokusech se otrkáte, naučíte nepsaná pravidla a nedotčen stanete s úspěchem na opačném konci ulice. Nic jiného vám nezbývá.
Pokud byste se rozhodli čekat, postáli byste si u krajnice pěkných pár hodin. Motocyklistický provoz ve Vietnamu opravdu v denních hodinách neustává. Pro příklad: Ulice Ho Chi Minhova města zaplní každý den na tři miliony skútrů a motocyklů. Každý někam spěchá nebo cestuje. Pokud potřebujete přepravit třeba pokácený strom, nebo třicet přepravek s pivními lahvemi, plynovou bombu, ledničku, okenní tabuli, stačí si jen mávnout a v mžiku je váš náklad naložen na skútr a bez škrábanců dopraven na místo určení. Cestujete tři, čtyři nebo snad pět lidí ve skupině a nemůžete sehnat taxi? Nevadí, opět si jen mávnete a do několika vteřin můžete sedět namačkaní pěkně pospolu na jednom sedadle bzučícího skútru.
Pohledy na přeložené skútry a motocykly, co se tu občas naskytnou, připomínají spíše cirkusová vystoupení a vybaví vám momenty, kdy jste se popadali za břicho v cirkusovém šapitó poté, co se několik zvířat prožene naskládaných na jednom motocyklu cirkusovou manéží. Tady je něco takového běžné a dá se spatřit na každém rohu. Skútry přeložené šesti, sedmi, někdy i devíti lidmi, skříně a piana měnící se v pohyblivé objekty, pojízdné stromy a hromady krabic na kolečkách jsou jen slabý výčet z toho, co se dá s motorkou vše přepravit. Cirkusová zdatnost místního obyvatelstva nezná mezí.
Moje úvodní seznámení s institutem, kolegy a žactvem trvá ne více než hodinu, před odchodem dostavám do ruky učební materiál na druhy den a mé kroky směrují zpět do hotelu. Před budovou odmítám odvoz, nemůžu si nechat ujít procházku ožívajícím podvečerním městem. To, co mi normálně zabere deset až patnáct minut svižné chůze, se mění v dvouhodinovou anabázi, plnou základní komunikace typu, kdo jsi, kam jdeš, co tu děláš, máš manželku, kolik máš dětí a co děláš. Než se dostanu zpátky na hotel, je už tma.
Po cestě jsem zvládnul poznat půlku města, několikrát okusil místní dobroty, vypil asi tak litr kafe, rozesmál několik desítek lidí a zvládl se naučit, jak se řekne ‘ahoj, jak se máš, a děkuji.’ To považuji za celkem přínosné a spokojeně se zamykám na hotelovém pokoji. Tady se snažím urovnat vše, co se doposud kolem mě stalo. Dva dny v Hanoii se pomalu ztrácí mezi událostmi jen několika posledních hodin, a to, co mě čeká v nadcházejících měsících, nebude mít až tak úplně změněný scénář.
Již po první procházce městem ono zmiňované odpoledne, si uvědomuji, že jsem po dlouhé době první ‘bledá tvář’, co do města zavítala. Postupem času se dozvídám, že jsem od dob války s Amerikou první cizinec, co se rozhodl usadit ve městě na delší dobu než jeden či dva dny. To mi vynáší status místní celebrity, a kam se hnu, mám neskutečnou pozornost. Místní jsou, i přes jazykovou barieru, hodně otevření a nápomocní. Čím delší dobu zůstávám, tím více lidí se mi otevírá a nemám problém s čímkoliv.
Stačí se jen zmínit a už u mě stojí davy nabízející pomocnou ruku. Každý chce ukázat jen tu nejlepší stránku a každý je ochotny pomoci. Časem se na mé konto připisují fráze, slovíčka a výrazy z místního jazyka, a to jen přidává na přátelskosti místních. Každý se chce zasmát a při tom se za břicho popadat, když se ta cizákova tvář otevře a začne vyluzovat zvuky, které jen vzdáleně připomínají místní jazyk. Začátek je těžký všude, místní mi však pomáhají v maximální víře se tu cítit jako doma. Někdy si říkám, jestli si něco takového vůbec zasloužím.
Peníze nejsou téměř potřeba, když se někde zastavím na jídlo, téměř pokaždé se najde někdo, kdo za mě zaplatí útratu a o pozvání na úžasnou, silnou vietnamskou kávu, není také nouze. Už několikrát jsem byl, za tu dobu, co tu trávím, v situaci, kdy jsem potajmu strkal peníze do helem, kapes a batohu. Nepozorovaně a potajmu, abych aspoň maličko ulevil vyčítavému pocitu.
Jedna z prvních frází, co jsem se tu musel naučit, je vysvětlit, odkud to vlastně pocházím. Výrazu Česko nebo Česká republika tu moc lidí nerozumí, a tak Cong Hoa Sec je jedno z prvních slovních spojení, které utkvívá v mé paměti. Díky němu si z reakcí lidí můžu udělat úsudek o tom, že se ve Vietnamu moc o politice nemluví. Nejen já, ale i místní samozřejmě znají naši ne až tak dávnou minulost a podřízenost Sovětskému Svazu.
Pokaždé, když zmíním můj původ, v očích lidí vidím, že se nadechují k tomu, aby něco řekli, ten výraz v jejich tvářích je rozzářený, ale nakonec z nich vždycky jen vyjde vzdech a žádných slov se nedočkám. Já sám se nechci pouštět do žádných kroků do neznáma, a tak volím strategii milého úsměvu a pokývání hlavou, čímž se snažím dát najevo mé sympatie a ze mi je hodně věcí jasných, aniž by se museli zmínit.
Jednoho klidného odpoledne se však dočkám prvních řádků na téma politika. Posedávám s knihou v kavárně a moc nesleduji, co se kolem mě děje. Znenadání si ke mně přisednou dva postarší páni a začnou si mě prohlížet. Slušně pozdravím, usměji se a pokynu hlavou, aby bylo jasno, že očekávám vysvětlení jejich vlezlosti.
„Odkud být pán?“ začínáme netradičně. Já ze sebe vysoukám svých pár základních frází ve špatné Vietnamštině, a to přinese plácání po ramenou a srdečný smích. Ty dva jsou extrémně pobaveni přítomností cizince, co ‘umí mluvit’ Vietnamsky. Když se jim podaří odposlechnout můj původ, na chvilku zmlknou, a pak ze sebe vyrazí: „Rusija. communists!“ Tón není agresivní, spíše zvídavý. Já vysvětlím, že jsme se rozhodně nebratříčkovali s Rusy, protože bychom chtěli, načež se jeden z nich rozhovoří.
„Vy jste nám hodně pomohli a hned několikrát. Vaše pomoc v polovině sedmdesátých let přivedla vaši zemi na zebřiček nejpopulárnějších zemí ve Vietnamu. Každý chtěl tenkrát odcestovat do země, co se zdála být rájem. Dodávali jste nám zbraně, ošacení, boty, jídlo a zásobili naši televizi pořady, pomáhali přežít uprchlíkům a politickým vězňům. Starší generace vám to, co jste pro nás udělali, nezapomene. Dodnes máme stovky příbuzných, žijících ve vašem hlavním městě a vůbec všude po vaší zemi. Děkuju za moji rodinu, já sám mám tetu, co žije v Chomutově,“ ukončí povídání jeden z pánů a já jen tiše přikyvuji, nechci se určitě pouštět do politické debaty, a tak raději předstírám, že o té době moc nevím, že jsem na to až příliš mladý.
Vidím na nich, že mi nevěří, ale moje opatrnost je oceněna slovy uznání. „Vypadá to, že se s námi bojíte mluvit, to nemusíte,“ dodá škodolibě druhý chlapík. Ani to ve mě neprobudí slova sympatie a já raději zachovávám klid. Vyměníme si ještě pár slov a nakonec se rozloučíme. Později při odchodu z kavárny zjistím, že účet byl opět uhrazen v plné výši.
Toto byla doposud jediná politická debata, kterou jsem ve Vietnamu ‘vedl’, ale to neznamená, že bych si nevšimnul toho, jak je to tu s politickým pozadím.
Po několika týdnech a hodinách strávených s nejrůznější směsicí studentů se pomalu ujišťuji o tom, že děti nemají až tak úplně rozšířené obzory a jsou jeden jak druhý. Jakékoliv téma společně otevřeme nebo probíráme, jejich názory jsou hodně uzavřené a zamlžené přehnaným patriotismem. To činí mé hodiny hodně komplikovanými, o Vietnamu toho zase tolik nevím, žáci toho zase tolik nevědí o venkovním světě a některé hodiny se tak mění spíše ve výuku o základních zeměpisných a kulturních znalostech.
Výchova dětí tu má stále ještě hodně zastaralou metodiku a teorie ‘škoda každé rány, která padne vedle,´ je stále ještě silným mottem pro spoustu rodičů. Školní instituce poskytují pouze základní a hodně omezené informace. Vše spíše připomíná propagandu a populismus. Děti nechtějí moc cestovat a poznávat svět, náš Vietnam je přece země všeho, ráj na zemi. Všechno, co potřebuješ k životu, jsou peníze a slepě se za nimi hnát. Peníze a úspěch.
To jsou dva hnací motory pro místní společnost, a když slyším stejná slova z úst sedmiletého školáka, stejně tak jako studenta vysoké školy, říkám si, co je to za divný typ motivace. „Peníze přece nejsou všechno,“ snažím se jednou agitovat na jedné z mých hodin. Zpátky se mi dostává pošklebků typu - co ty o tom víš, ty jsi ze západu a ty ses narodil do zlatého dolu. Ty máš peníze bez práce a náš tu budeš poučovat.
Po tomhle pokusu se rozhodnu pro příště raději zůstat u normálních témat, jako jsou zvířátka, oblečení a kamarádi, než se pokoušet o komplexnější debatu o smyslu života.
První týdny jsou pro mě plná překvapení jak milých, tak nemilých. I přes informační izolovanost místního obyvatelstva se nenechávám odradit a jsem šťasten, že i když život pod Žlutou Hvězdou přináší občas šokující odhalení, je veselý a má dobrý smysl pro humor. To je to, čeho si na místních lidech vážím nejvíc. Bez ohledu na jejich politickou orientaci se jim stále nevytratil úsměv z tváře a vždycky si najdou čas na trochu dobrého vtipu.
Napsal Jaroslav Čapek
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
