Iširó Honda… Že vám toto jméno nic neříká? Tak vězte, že právě tento chlapík vypustil před pětašedesáti lety na filmové plátno legendární Godzillu. Vznikl tak ohromný kult. Ohromný… doslova!
Godzilla z roku 1954, to je naprostá klasika. Klasika, která si vyžádala nespočet pokračování. Dodnes si pamatuji, jak jsem jako dítě všechny ty staré japonské Godzilly sledoval na různých německých stanicích (jo, satelity, to byly časy). Samozřejmě jsem věděl, že je to až směšné, že i béčková filmová kategorie je na to těsná, jenomže ono to mělo prazvláštní kouzlo.
Uznejte sami… Chlapi navlečení v gumovém ještěrovi, jak šlapou po maketách domů, mrakodrapů, náklaďáků a tak dále. Tomu dítě nemůže odolat! Nemluvě o tom, když se Godzille postavil do cesty třeba King Kong (film z roku 1962 považuji za nejlepší díl japonské Godzilly, tedy z toho, co jsem viděl) nebo Anguirus. Jasně, ty filmy jsou děsně ukecané, utahané, přeplácané, ale čekání na finální destrukci za to vždycky stálo.
A pak přišel rok 1998, kdy do kin napochodovala americká Godzilla pod taktovkou megalomana Rolanda Emmericha. Těšil jsem se, jaký cirkus rozpoutá, ale pamatuji si, že jsem tehdy z kinosálu odcházel spíše zklamaný (a to jsem byl pořád ještě dítě). Přišlo mi, jako bych viděl další díl Jurského parku (vlastně ani nevím proč). Kde byla ta ničitelka, za kterou zůstávají jen krátery? Bylo to takové… hodné.
O šestnáct let později jsem šel do kina zase. Tentokrát jsem své očekávání krotil. Zbytečně. Godzilla Garetha Edwardse je přesně taková, jakou jsem si přál. Monstrózní, absolutně destruktivní, se skvělou atmosférou. Cítím z ní úctu ke kořenům a lásku k látce. Ostatně dobovou recenzi si můžete přečíst ZDE.
Je rok 2019 a hollywoodská Godzilla má pokračování, žel osobně jsem ho ještě neviděl. Už jen to, že opět byla v kinech, ale dokazuje, jak populární stále je.
Takže, Godzillo, všechno nejlepší!
