„Můj ateliér byla ulice,“ říká fotograf Petr Šimr, jehož kniha Portrét města mapuje život Liberce

Jde o vaši první ucelenou knihu, kterou vydáváte?
Je to úplně první kniha, ke které jsem se dostal. Díky tomu, že vznikla výstava, o níž se zasloužil ředitel Severočeského muzea v Liberci Jiří Křížek (pozn. red.: výstava Liberec pohledem Petra Šimra – červen až srpen 2022), kterého zaujaly mé fotky na krajském úřadě- Kurátor Luděk Lukůvka se toho chopil a následně i té knihy. Konečně po tolik letech, takřka na prahu smrti, jsem se dočkal toho, že moji práci někdo takto pojal. Byl to vlastně pro mě svým způsobem životní cíl. Nikdy bych neměl peníze na to, abych knihu vydal sám, tak jsem moc rád.

Jsou tam fotky nejenom z výstavy, ale je jich tam mnohem, mnohem víc. Už sám název napovídá – Portrét města…, předpokládám Liberce. Z jakého období fotky pochází?
Jsou zhruba od mých téměř začátků, kdy jsem začal po Liberci chodit a sem tam něco vyfotil. První fotky spadají do období, kdy jsem si sám neuměl vyvolat film a dal jsem si to vyvolat do komunálu. A třeba titulní fotka na přebalu knihy je z roku 1976, kdy se začala stavět rychlostní silnice na Prahu. Tu teď bourají. V podstatě od mých začátků až k fotkám z roku 2016, ty jsou úplně na konci.

Jsou tam fotografie, které jste fotil sám pro sebe, pro radost nebo tam jsou pouze snímky pořízené pracovně? Cíleně jste chodil a sám se snažil zachytit momenty města?
Fotky, co jsem fotil pracovně, tam skoro vůbec nejsou. Anebo spíš minimálně. Některé se objevily v novinách, ale je jich málo. Většinou to jsou fotky, které jsem třeba fotil při reportáži nebo jindy. Třeba, když jsem fotil dům na 5. květnu, kde mělo Šaldovo divadlo fundus a krejčovské dílny, tak z toho vyšla jedna fotka v novinách, ale ne ta, která je v knize.

Podle čeho jste vybíral fotky do knihy? Podle místa nebo chronologicky podle data?
Toto měl na starosti kurátor Lukůvka, do toho jsem vůbec nezasahoval. On mě jen vyzval, abych mu fotografie z toho a toho období naposílal, dnes už elektronicky. Měl jsem je naštěstí naskenované. Ale jejich úprava pak zabrala hodiny práce. On ty fotky vybral a s grafikem sestavil. Většina fotografií je z papíru a minimum je focených na digitál.

Jsou tam třeba fotografie, ke kterým máte zvláštní vztah? Kouknete na fotku a na něco si vzpomenete?
Tam je spousta takových fotek. Všechny fotky, které jsem udělal, mi vždycky něco říkají. Téměř ke každé fotce mám mini příběh, který mi zůstal v hlavně a při pohledu na snímek se mi vybaví. Ale třeba tam jsou i věci, které si nemůžu vybavit.

Třeba si vůbec nemůžu vzpomenout, kde jsem fotil snímek z roku 1995 (záběr na hodiny na Fügnerově na terminálu). Nemůžu si vybavit, odkud jsem to fotil. Asi z nějaké střechy. Je to, když vybourali dům mezi rohovým domem do Barvířské a barákem, kde je lékárna U Orla. Rozhodně jsem tam byl kvůli tomu, že dům bourají, mám i fotky ze země. Ale některé věci mi prostě vytanou na mysli a některé ne.  

Byl jste tím fotografem, o němž se dá říct, že si nosil foťoaparát stále v kapse?
Měl jsem období, kdy jsem měl foťák stále u sebe. Nejintenzivnější to bylo po revoluci, když jsem přestal definitivně profesionálně řídit. Od té doby až do konce jsem nosil brašnu s foťákem přes rameno.

Kdy jste začal profesionálně fotit?
Vždycky jsem fotil ze srandy a začal se s tím živit až v dvaadevadesátém roce. To jsem jezdil zájezdy u jedné autobusové firmy. Jezdili jsme točky do Bibione, do Paříže a všude možně, na výstavy a tak. A já už jsem toho začínal mít plné zuby. Moc jsem nad tím nepřemýšlel, ale po delší době jsem se viděl s tchýní s ona mi říká: „Ty vypadáš, teda.“ Asi už muselo být vidět, že toho mám plné zuby. A já jsem zastáncem toho, že v noci se má spát, a ne někde jezdit po dálnicích.

A jedno odpoledne jsem tak seděl doma sám a připravoval se na další štreku a přemýšlel o tom, kdy se ten mikrospánek dostaví a autobus rozbiju, k tomu nebylo nikdy daleko, ta hranice byla fakt tenká. A najednou zvoní zvonek. Otevřu dveře a tam stál kamarád Jirka Jiroutek, chlapec o dvacet roků mladší než já. Pingloval tehdy u nějakých příbuzných v Jičíně a říká mi: „Kašlu na pinglování, jdu na volnou nohu. Jdeš se mnou?“ A já říkám: „Přišel si v pravej čas, jdu s tebou.“ Sedli jsme si, dali kafe, já napsal výpověď a bylo. Druhý den ji odnesl a byli jsme s Jiroutkem na volné noze. To bylo léto 1992. Pak jsem si zařídil živnostenský list „Ferda Mravenec - práce všeho druhu“. To samozřejmě nemělo dlouhé trvání. Ve dvou a bez kontaktů. Sice sem tam se nějaké věci našly, ale bylo jasné, že se musíme rozdělit. Jirka zůstal u ateliérové fotografie, ale já se zachytil v novinách Region. Bylo mi to bližší. Můj ateliér byla ulice.

A jaké to bylo v novinách v počátcích?
Regionu tehdy šéfoval Luboš Příhoda a byla tam Alena Roubalová, jediná studovaná novinářka široko daleko. Na to já moc rád vzpomínám, protože fakt byla profík. Navíc máme ve stejný den narozeniny, jen je ona mladší. A tak jsem se tam zaháčkoval, vyskytl se tam a Příhoda mi dal práci.
Třeba mi jednoho dne řekl: „Hele, v tiskárně je nahlášená bomba. Jdeme tam. Ty tam uděláš fotku, já to napíšu. Ale za hodinu chci fotku na stole.“ Tak jsem zapracoval a za hodinu měl fotku na stole. A už tam byl háček, už se mnou počítali. Pak jsem dostal za úkol vyfotit na letišti vrtulníky, které patřily do případu o falešných diamantech. Tak jsem se tam plazil, protože mě z letiště vyhnali a fotky jsem také donesl. A třetí práce byla, že se objevili za Textilanou za rybníkem bezdomovci, a tak mě vyhnali, ať je vyfotím a udělám s nimi rozhovor. Všichni utekli, jeden zůstal a nechtěl se nechat vyfotit, ale fotku jsem nakonec donesl. Nejhorší snad bylo, a to jsem si říkal, že to asi nezvládnu, když měl poslali udělat anketu s lidmi. Já introvert, a ještě se ptát a fotit, ale taky jsem to udělal. Otázku si už nepamatuju. Dodneška si pamatuju z toho jen to, že už bylo poměrně šero a zataženo, neměl jsem diktafon a musel si všechno psát. Začátek v novinách byl takový, ale naštěstí mi to vydrželo až do důchodu.