Já píši vám – co mohu více? Liberecké divadlo uvádí po 24 letech stěžejní ruské operní drama Evžen Oněgin

„Evžen Oněgin je pro libereckou operu druhou premiérou této sezóny. Světovou premiéru měla tato opera v roce 1879, mimo Rusko pak byla poprvé uvedena 6. prosince 1888 v Praze, kde ji dirigoval sám autor. Tady v Liberci ji v premiéře tohoto nastudování uvedeme dnes na den přesně po 136 letech,“ říká dramaturgyně opery Divadla F. X. Šaldy (DFXŠ) Tereza Konývka Frýbertová. V Libereckém divadle se sice po roce 1945 opera uváděla poměrně často, toto je už 8. inscenace, nicméně od poslední premiéry uběhlo už 24 let. „Byl nejvyšší čas ji do našeho programu zařadit. Vždyť se říká, že hry by měly být znovu uváděny vždy po jedné generaci a to jsme splnili. Evžen Oněgin patří ke zlatému fondu operní literatury a myslím, že v repertoáru by ho měl mít čas od času každý operní dům,“ podotýká šéf opery DFXŠ Karol Kevický.

Režie se v Liberci ujal režisér Ivan Krejčí, který má s operou už své zkušenosti, Evžena Oněgina ale režíruje poprvé. „Na počátku jsem měl na Oněgina poměrně striktní názor. Podívejte se na jeho život, co vidíte? Jen tak bezdůvodně zastřelí svého kamaráda. Začne mu svádět holku a pak ho zastřelí. A i s Taťánou jedná způsobem nepopsatelným. Oni vlastně nemají nic hezkého za sebou a přesto ho ona stále miluje. Ale musím říct, že nakonec se můj názor na Oněgina trochu proměnil. On se díky té Taťáně, která si šla za svými sny a pro mě je jedinou skutečně jednající postavou v celé opeře, trochu vzpamatuje. Celou hru, až do konce, než se potká s Taťánou, neví coby. Neví co se svým životem. A to je přeci nejhorší v životě, když nevíte co chcete a jen vlajete. A na tom konci se to Oněginovi podařilo – najednou ucítil, že by mohl znovu začít žít. Proto se na něj nakonec dívám trochu mírněji,“ popisuje režisér.

V Liberci si velmi pochvaluje, že herci dokážou své role nejen skvěle odzpívat, ale i odehrát. Přeci jen jde více o činoherního než operního režiséra. Takže herecká průprava je v jeho případě větší, než bývá u operních režisérů obvyklé. „Mám tu výborné představitele, kteří jsou opravdu schopni ty role zahrát. A to je potom radost. Když se to nejen báječně zazpívá, ale i zahraje,“ dodává Krejčí.

Spolupráci s režisérem si pochvalují i hlavní představitelé rolí Oněgina a Taťány. „Pro mě je vždy velkou radostí tvořit operu s činoherními režiséry. V první řadě kvůli tomu, že jsem vlastně vystudovaný činoherní herec. Ale především pokládám tu kombinaci složek činoherecké průpravy s muzikou a vším okolo v opeře za bohatost a vrchol umění. Opera pak může nabídnout ten celek, který si divák jen tak někde nevychutná. A když to padne jako poklice na hrnec, což doufám u nás nastalo, tak se Oněgin stává jednou z veleoper. Byť se jedná o lyrickou tvorbu,“ podotýká Jiří Rainiš ml.

„Rozdíl v práci operního a činoherního režiséra je v tom, že řada operních režisérů vyžaduje některá gesta konkrétně na hudbu. Ale pan režisér Krejčí se snažil vycházet spíš z našeho vnitra, z té dané situace, než z toho, jaká je zrovna hudba. Takže jsme gesta nedělali třeba přesně do hudby, ale vycházeli jsme z pocitů postav a z jejich psychologie,“ dodává Tatiana Hajzušová. Ta se v Liberci a potažmo v celé České republice představí vůbec poprvé a premiérou je pro ní i role Taťány. „Není to jednoduchá role a to nemluvím jen o pěvecké a technické stránce. Je jen málo postav, které si za tři dějství, tedy velmi krátký čas, projdou tak rychlým osobním vývojem. Někteří z nás řeší otázky nenaplněné lásky celý život a nedokážeme se s tím vyrovnat. Ale Taťána si tohle v sobě zpracovala velmi rychle. Z mladého děvčete vyzrála do dospělé ženy, která má svůj život a své morální zásady a těch se drží,“ říká o roli Taťány Larinové její slovenská představitelka Tatiana Hajzušová.

Hudební nastudování a role dirigenta se u poslední letošní premiéry libereckého divadla ujal Zbyněk Müller, který věří, že návštěvníci divadla budou okouzleni. „S prvními tóny předehry poznáváme okamžitě skladatelův nezaměnitelný rukopis, který většina posluchačů i dirigentů, včetně mě, miluje. Předehra představuje základní výrazový materiál, vycházející z charakteristiky Taťány – zasněnost, zádumčivost, ale také budící se cit, jenž je zhudebňován v průběhu opery různě silnými, ale postupně gradujícími poryvy, vrcholícími odhodláním tyto city vyznat v dopisové scéně. Lyrický soprán zde dozrává do mladodramatické polohy, která je podpořena i v orchestru, kde se poprvé od začátku opery ozvou trubky a trombony,“ popisuje hudbu Zbyněk Müller.

Lyrické scény, kterých je Evžen Oněgin plný, nejsou pro orchestr přitom vůbec snadné. „Instrumentace je střídmá, nástroje obnažené, a protože chybí robustní základ a střední vrstva, takový ten tmel, který známe dobře třeba u Bedřicha Smetany, zvuk je obtížné svázat. To je ostatně hlavní a nejtěžší úkol dirigenta i orchestru, který musí doručit posluchačům kromě precizní techniky a souhry také vysokou zvukovou kulturu,“ uzavírá Müller.

Operu uvádí liberecké divadlo v ruském originále s českými a německými titulky. Upozorňuje také diváky, že v představení jsou použity kouřové efekty a zazní jeden výstřel.

Po dnešní premiéře uvede divadlo operu znovu v druhé premiéře v neděli 8. prosince. Další představení jsou plánována na 10. prosince 2024, 12. a 21. ledna, 21. února a 11. března 2025.