Jak jednoduché je dostat se ze dne na den na ulici? O tom by mohla vyprávět jednašedesátiletá Věra K. z Liberce. Na ulici skončila shodou nešťastných náhod v říjnu 2016 poté, co po téměř čtyřiceti letech přišla o práci. Její životní příběh zaujal redakci natolik, že se spojila se společností Magna a díky ochotě vedení společnosti se paní Věře podařilo najít pracovní pozici, která ji s ohledem na její věk vyhovuje. Společně s prací získala také střechu nad hlavou.
„Nechci pracovat. Takhle jsem spokojen. Nic mi nechybí.“ To jsou slova, se kterými jsme se během dobročinného rozvozu oblečení a jídla během minulé zimy často setkávali. Řada lidí na ulici rezignovala na běžný život a nehodlají na tom nic měnit. Paní Věra, která v té době ale v obrovských mrazech přebývala ve vybydleném domku na Perštýně, už od první chvíle stála o návrat do běžného života. V domě bez oken a dveří přebývala se svým psem. V té době byla na ulici zhruba čtyři měsíce.
„Jak jsem se na ulici dostala? Hodně rychle. Čtyřicet let jsem dělala na poště, na pobočce u nádraží, kterou ale zrušili a přesunuli do Prahy. Skoro stovku zaměstnanců tehdy propustili a já jsem si musela hledat něco nového. Nastoupila jsem do společnosti Liplastec, kde jsem ale dlouho nevydržela. Během zkušebky jsem doma spadla na vanu, zlomila si žebra a smlouva mi nebyla prodloužena. Navíc mi v té době končila také nájemní smlouva v bytě, která mi taky nebyla prodloužena,“ shrnula rychlou cestu na ulici paní Věra, jejíž příjmení záměrně nezveřejňujeme.
Tím, že jste minulou zimu přispěli do dobročinné sbírky oblečením, botami nebo spacáky, jste pomohli zvládnout zimu i paní Věře. Přečkání těch největších mrazů v azylovém domě v té době bránil pes, kterého se nechtěla vzdát. „Nikdy bych ho nedala pryč. Dožil se mnou. Během léta už na tom byl tak špatně, že jsem ho musela nechat utratit,“ dodala.
V té době jsme už jednali se společnostní Magna o možném uplatnění paní Věry. „Její přijetí jsme nejprve dost zvažovali, se zaměstnáváním lidí bez domova jsme měli bohužel negativní zkušenost z minulosti. Nakonec jsem se rozhodl, že do toho půjdeme, že jí šanci dáme a dnes jsem za to rád,“ shrnul Miroslav Frontz, ředitel výrobního závodu Liberec.
Dobrá věc se nakonec podařila. Paní Věra prošla zkušebním obdobím bez jakéhokoliv problému, mezi kolegy se stala oblíbenou a díky Magně má i střechu nad hlavou, když získala byt na firemní ubytovně. „Bydlí se mi teď skvěle, mám tam svatý klid. Koupila jsem si televizi a rybičky. V Magně jsem moc spokojená. Jsou tam fajn lidi,“ shrnula po čtyřech měsících v nové práci paní Věra. Jak sama přiznává, práce se nebojí. „Na ulici jsem sice strávila „jen“ rok, ale musím říct, že bohužel většině bezdomovců jejich život vyhovuje. O práci nestojí. Okrádají se mezi sebou a velkým problémem je alkohol,“ doplnila. Na ulici podle ní může skončit během jediného dne kdokoliv. „Znala jsem doktorku, co skončila taky takhle. Člověk si nesmí zvyknout na to, že je na ulici. Pořád musí stát o návrat do normálního života,“ uzavřela.
Shodou náhod je také to, že v bývalém Plastimatu, dnes v Magně, strávil velkou část svého života i její bratr. „Paní K. je velice milá, spíše tichá paní. V kolektivu je oblíbená. Pracuje na pracovišti, které vyhovuje jejímu tempu. Jsme také velice rádi, že si zvykla i na naší ubytovně, pokoj si moc hezky zabydlela a zútulnila. Takže za Magnu jsme spokojeni – máme stálého, spolehlivého pracovníka a pomohli jsme dobré věci,“ řekla závěrem tisková mluvčí Magny Liberec Lucie Mazáčová.
Foto Jiří Částka
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
