Jděte darovat, skutečně to nebolí, říká dárce kostní dřeně z Frýdlantu

Ráda bych se vás zeptala na pár otázek ohledně darování kostní dřeně, které jste v minulém roce podstoupil. Takže, co vás přimělo darovat krvetvorné buňky?
Vlastně můj bratr. Šel jsem s ním na oběd (v Praze), protože studuje hned v protější budově. Čekal na mě zhruba nějakých patnáct minut a všiml si, že k jejich fakultě přijelo auto a u něj stojí lidé, kteří odebírají krev kvůli vzorkům. Podle mého názoru, je to od nich chytré, že vyjíždí, aby lidé nemuseli nikam chodit za nimi. 

Takže to byla víceméně spontánní akce?
Je pravda, že už jsem o tom přemýšlel delší dobu, ale jsem líný si zařizovat nějaké ty věci, které s tím souvisí. A tím, že jsem to měl prakticky pod nosem, tak nebyl důvod nejít a nezaregistrovat se. Celý proces registrování trval pár minut. Člověk vyplnil dotazník, odebrali mu pár kapek krve a šel domů. 

Co musí člověk absolvovat nebo případně splnit, aby figuroval v nějakém centrálním registru?
Co si pamatuji já, tak dotazník a odběr krve. Říkám, akce na pár minut.

Jak dlouho trvalo, než se vám ozvali?
To bylo docela vtipné, protože ve stejný den se zapisovala i má spolužačka. Nezávisle na mně, já jsem o tom nevěděl. A už u toho odběru nám říkali, že šance, že se nám ozvou je takřka minimální, ať s tím počítáme. Spolužačka si pak po půl roce na odběry vzpomněla a bylo nám oběma líto, že se zatím nikdo neozval... No a já ten den přišel domů a ve své e-mailoví schránce jsem měl zprávu, že mě potřebují.

Co následovalo po e-mailu?
Několik telefonátů s paní doktorkou, aby měli jistotu, že jsem to skutečně já. Pak několikanásobné poučení o tom, že věc dělám dobrovolně a že můžu kdykoli odstoupit. Poslali mi spoustu informací o způsobu odběru. Dali mi hodně času na rozmyšlenou i přesto, že já jsem si neměl v podstatě co rozmýšlet.

A jak dlouho probíhal samotný zákrok? Byl bolestivý? Protože podle mého názoru, tady v Čechách obecně panuje fáma a hysterie kolem tohoto zákroku. Takhle, já jsem totiž slyšela, že je to opravdu velice bolestivé.
To je dobrá otázka (směje se). Oni totiž existují dva způsoby odběru. Jeden je ten lehce drastický, kdy vám část těla musí rozřezat a jehlou odebrat dřeň. Samozřejmě jste v narkóze. A prý tento způsob je opravdu bolestivý. Já jsem se této metody však neúčastnil. Zvolil jsem si zbabělou metodu, alespoň pro mě zbabělou. Ta spočívá v tom, že do vás postupně vpíchnou hormony, které způsobí stimulaci krvetvorby. Potom vás čeká separace krve, která probíhá prakticky stejně, jako kdyby vám krev odebírali. Samotný zákrok trval zhruba tři hodiny a patnáct minut. Během toho jsem se díval na televizi. Sestřička se mě zeptala, jaký kanál mi má naladit, tak jsem si zvolil Zoom (usmívá se). Jinak, co se týče nemocničního personálu, všichni mi ve všem vyšli maximálně vstříc. Dárcovské podmínky jsou opravdu velice dobré. Já jsem měl vše hrazené. Vím, že když jste zaměstnaný, tak vás dokonce zaměstnavatel musí uvolnit.

Jak jste se cítil bezprostředně po odběru? Bylo vám špatně nebo dokonce na omdlení?
Nechci si úplně vymýšlet, ale myslím, že ještě ten den mě pustili domů. Oni si tedy vždy potřebují zjistit, jestli množství, které odebrali, bude dostatečné, takže se to následně ještě nějakým způsobem zpracovává. Pak už se nedělo nic zásadního. Ani se mi nemotala hlava, slabě jsem se také necítil.

Může krvetvorné buňky člověk darovat opakovaně? V případě, že ano, uvažujete o tom?
Může, a jestli o tom uvažuji? To bude záležet na tom, zda mě znovu kontaktují (směje se). Kdyby mi zavolali, tak samozřejmě půjdu rád. Já jsem se ještě doptával, jestli člověku hrozí nějaké komplikace, když čtyři dny před tím odběrem samotným do sebe dostává hormony. Bylo mi řečeno, že to nesnižuje žádným způsobem životnost dřeně apod. Oni ti dárci jsou po zákroku ještě pozorováni. Pochopil jsem, že když to člověk podstoupí párkrát za život, tak se nemusí obávat žádných trvalých následků.

Já jsem četla, že jste se zúčastnil i slavnostního ceremoniálu, kde jste přebral ocenění. Jak probíhala slavnost? Užil jste si ji?
Abych to uvedl na pravou míru... Já nemám úplně v oblibě formální akce (směje se). Ale na druhou stranu jsem se těšil, protože jsem si říkal, že se znovu uvidím s doktory z nemocnice, kteří byli všichni mimořádně milí. Akce trvala asi hodinu a půl, pak byl raut.

Jak proběhla dojemná chvíle, kdy se setkal dárce a příjemce na slavnostním předávání cen? Věděli navzájem, že se setkají?
Určitě věděli, že se potkají. Ale do té doby, si myslím, že se nepotkali. Byl to určitě hezký a dojemný okamžik. Totiž, dárce byl muž ještě mladší, než já. Ten se zapsal do onoho registru netradičním způsobem. Škola, kterou studoval, každoročně umožňuje zapsání do registru. Což mi přišlo fajn a myslím si, že by nebylo vůbec špatné, kdyby to dělalo více škol. No a tento dárce právě ono ráno, kdy se měli jít všichni dobrovolníci pod dohledem učitele zapsat, tak zaspal. Když přišel ke škole, tak už byli všichni pryč. Prý si zahrával s myšlenkou, že může jít domů a užít si volný den. Přesto nepodleh pokušení a rozhodl se na místo, které bylo poměrně daleko, vydat sám a za své vlastní náklady. 

Vy byste chtěl potkat svého příjemce?
Kdyby on měl zájem se se mnou setkat, tak proč ne (usmívá se). Já bych se s ním určitě rád potkal.

Kolik dárců bylo oceněno?
Vlastně všech šestatřicet dárců, kteří darovali kostní dřeň roku 2017. Někteří darovali i do zahraničí, protože registr dárců je sdílený.

Proč „jen“ 36, když v registru je určitě přihlášeno daleko více lidí?
Jde o to, že shoda mezi dárcem a příjemcem musí být co největší. Je to skutečně hodně přísné.

Počítám tedy, že spolužačce se neozvali.
Ani spolužačce ani bratrovi (směje se).

Změnilo vám dárcovství život? Fungujete jinak nebo máte jiný pohled na svět?
Asi úplně ne. Jsem rád, že jsem to podstoupil. A spíš mám radost, když vidím kolik dalších takových lidí je.

No, pryč od dárcovství. Věřím, že už toho máte plnou hlavu. Určitě se vás každý ptá. Na co se hodláte soustředit teď, kromě blížících se státnic?
Chtěl bych vytáčet med a mám rád pěší turistiku v blízkých horách. Takže určitě podniknu nějaké výlety do Jizerek. 

Čemu byste se rád věnoval po státnicích?
No... Vím, co bych rád ale cesta je zatím taková trnitá. Nedávno jsem dostal nabídku dělat doktoranda na TULce. Nad tím uvažuji, protože bych měl možnost organizovat si čas například kvůli včelám. A mým velkým snem je vyučit se truhlářem. Už jsem volal i psal do Kateřinek, kde jsem se setkal spíše s nepochopením... Dálkové studium v Praze si nemůžu dovolit jak z časových, tak finančních důvodů.

Nemáte nějakého známého, který by vás právě do truhlářských tajů zasvětil?
Známé teoreticky mám, jsou to ale většinou lidé, kteří pracují v oboru. Ty nechci jakýmkoliv způsobem zdržovat od práce. Museli by na mě dávat pozor, abych si například něco neuřízl (směje se). Ale čistě někoho, kdo by třeba tyto dovednosti měl a truhlařině se věnoval jen jako koníčku, nemám.

Je něco, co byste rád vzkázal našim čtenářům? Poselství či přání?
Snad jen to, aby se lidé zapsali do registru. Aby si přečetli něco o způsobu darování, protože to skutečně nebolí. Podle mě není důvod se nezapsat. Nic to nestojí a někomu tím můžete zásadně pomoct. A když budou mít štěstí, zúčastní se rautu (směje se).