O půlnoci 21. srpna 1968 začal jeden z nejtemnějších dnů československé historie. Právě v tu chvíli hranice republiky začaly překračovat tanky, letadla a další vozidla. Začala invaze spřátelených armád. Okupace pak trvala až do roku 1989. Jak ale ten osudný den probíhal v Liberci? Pojďme si ho připomenout.
Už pár minut po půlnoci začaly v Liberci drnčet telefony. „Přes hranice jedou do vnitrozemí tanky.“ Stačilo pár minut, a že je něco v nepořádku, bylo jasné i Liberečákům. Budil je hluk letadel, která prolétala nízko nad Ještědem. Šlo o bombardéry a dopravní letadla.
Na Liberec se přitom valila sovětská armáda i po zemi. Jeden konvoj mířil od Žitavy přes Hrádek, druhý přes Jindřichovice a Frýdlant.
Tanky do Liberce přijíždí kolem divadla F. X. Šaldy Sokolskou ulicí. Na ulicích se objevují první rozespalí lidé.
Krátce po třetí hodině jsou hlášeny první incidenty. Přesně ve 3:13 dopadnou na projíždějící volhu u radnice prkna. Dva civilisté ve vojenských pláštích z auta vypálí dávku ze samopalu a odjíždí. Na chodníku zůstává ležet dvacetiletý Miroslav Vlček, kulka ho trefí do hlavy. Jako zázrakem přežije.
Přichází den a do ulici míří stále více lidí. Hrozí na okupanty, někteří hází kameny a stavební materiál z pošty a radnice, které se opravují.
V 6:05 přichází další vážný incident. Jeden z tanků na Benešově náměstí vybočuje a najíždí na dvacetiletého Jana Šoltyse. Několik metrů ho táhne. Mladík má otevřenou zlomeninu nohy a roztříštěnou pánev. Ale žije. Po padesáti letech na události vzpomíná tady.
Nejvážnější střet s vojáky přichází o hodinu později. Po incidentu s gazíkem, kdy kus cihly zranil jeho řidiče, se vrací s obrněnými vozy. Vojáci nejprve pálí do vzduchu, ale poté i do lidí. Lidé utíkají o život. Po třech minutách leží ne zemi čtyři mrtví, desítky lidí jsou zraněny.
Zdeněk Dragoun dostává zásah ve chvíli, kdy chce vojáky vyfotit, Jindřich Kuliš má prostřelený hrudník a břicho, v nemocnici se snaží o jeho záchranu, je ale pozdě. Josef Fialka je ještě v pyžamu. Vychází před dům a kulka ho trefí do břicha. Rudolf Starý umírá na průstřel plic.
Invaze má ale v Liberci ještě dvě další oběti. Po dvou dnech umírá Eva Livečková, kterou kulka zasáhla u pošty. A střelu do hrudníku nepřežil Stanislav Veselý, který umírá o tři dny později.
Raněných je tolik, že je sanitky nestíhají odvážet, pomáhají tak dobrovolníci se svými auty. Liberecká nemocnice se proměňuje ve válečný lazaret.
Průjezd kolon ale pokračuje. V poledne jeden z tanků bůhví proč najíždí do podloubí u hotelu Radnice. Sesuté zdivo zavalí několik lidí. Cisterna jedoucí za tankem nezvládá jízdu a na sloup přimáčkne Bohumila Kobra. Ten o půl hodiny později umírá.
Začíná zásah hasičů Ti společně s dobrovolníky odstraňují trosky. Nachází mrtvého Miroslava Čížka, v nemocnici o měsíc později umírá Vincenc Březina, který v závalu přijde o obě nohy.
Liberecká nemocnice 21. srpna přijme 45 zraněných a čtyři mrtvé. Po Liberci vyrůstají improvizované pomníčky.
Někdo pověsil na stožáry před radnicí českou vlajku a černý prapor. Po městě se objevují hesla: „Iditě domoj!", „Eto vaše dělo!", „Pryč s okupanty, my chceme svobodu!", „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil!"
Události 21. srpna mají v Liberci celkem devět obětí. Ty dodnes připomíná památník u liberecké radnice. I dnes, po padesáti letech.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
