Český tým ovládl mistrovství světa v raftingu a přivezl v listopadu z Argentiny hned čtyři medaile. Člen čtyřčlenné posádky je i Ondřej Pinkava. Nejen že je jedním z nejlepších světových raftařů, je to ale také rodilý Budějčák. Nyní se svým týmem TR Hiko soutěží ve World Paddle Awards. Podpořit hlasem je můžete i vy.
Na mistrovsví světa v raftingu jste zaznamenali ohromný úspěch. Jak takové mistrovství vůbec probíhá, v jakých kategoriích se závodí?
Závodí se ve čtyřech kategoriích. Nejprve sprint, to je krátká trať, která se jede do dvou minut. Dále disciplína head to head, ve které jedou dvě lodě současně. Často do sebe narážejí a chtějí si pro sebe získat co nejlepší stopu. Poté je tu ještě slalom a nakonec i sjezd, který trvá nějakých 50 minut. Ve sprintu jsme letos v Argentině byli třetí, v head to head a sjezdu jsme byli druzí, slalom jsme vyhráli. Navíc se nám povedlo ovládnou celou sérii za výsledky ve všech disciplínách dohromady.
Jak se člověk dostane k závodění na raftu, který je pro mnoho lidí spíše takový gauč při sjíždění Vltavy?
Já jsem měl k vodě vždycky blízko. Začínal jsem v deseti letech jako vodní slalomář. Potom se ale měnila pravidla, lodě se zkracovaly a moje postava už nebyla na menší lodě stavěná. Tak jsem zkrátka přešel na raft, který mě uveze.
Má vůbec něco společného sjíždění Vltavy na raftu s raftingem, který provozujete vy?
Nemají společného opravdu skoro nic. Možná to pivo, které si vodáci dají už na lodi a my až večer na břehu.
Jak vypadá sezóna raftaře?
Sezóna začíná už někdy v březnu, kdy se jedou nominační závody, v létě potom jezdíme seriály různých závodů. Během nich se také nominujeme zahraniční závody, jako například právě na mistrovství světa.
V zimě musí být ale možnosti na přípravu dost omezené…
V zimě pouze vyměníme skupenství vody a jezdíme na běžky, hrajeme hokej. Všichni z týmu za sebou máme kariéry v různých reprezentačních týmech, takže pádlovat už umíme. Jde především o to, abychom si udrželi fyzičku. Všichni navíc chodíme do práce, takže trénujeme tak, jak nám čas dovolí. Náš tým se skládá z lidí z různých koutů republiky, takže se každý připravuje sám a scházíme se před závody, kdy už trénujeme spolu.
Když každý z vás trénuje zvlášť, nehledá se někdy motivace k tréninku těžko?
Já s tím problém rozhodně nemám. Od roku 2010 jsme se několikrát umístili na mistrovství světa na stupních vítězů a nyní jsme vyhráli poprvé celkový seriál. Motivace vítězství obhájit je velká.
Takže motivaci žene touha po medaili.
Přesně, motivaci posiluje touha po úspěchu. Závody jsou navíc v pěkných destinacích, takže nás motivuje i zážitek z cestování.
Mluvil jste o tom, že tréninky musíte podřizovat práci. Znamená to, že se raftingem v Česku nedá uživit?
V současnosti se jím uživit nedá. Jediné profesionální týmy mají v Brazílii a Japonsku.
Pokud vím, rafting není olympijský sport.
Není. Snahy dostat rafting na olympiádu jsou, nyní se část federace odštěpila a chtěla by ho na olympiádu dostat, druhá část federace zastává názor, že rafting by měl zůstat přírodním sportem a jezdit se na přírodních řekách. Kdyby byl rafting olympijský sport, musel by se přesunout z významné části na kanály.
Jakého názoru jste vy?
Olympiáda by rozhodně rafting neskutečně zvedla, po sportovní stránce i v povědomí lidí. Z hlediska cestovatelského je ale lepší, když se rafting drží mimo olympijský shon. Momentálně jsem pro to, aby zůstal mimo olympiády.
Jako český tým se ale asi tréninku na kanálech stejně nevyhnete.
Zrovna na mistrovství světa v Argentině jsme trénovali tady v Budějovicích a na kanále v pražské Tróji. Kanály mají oproti českým řekám výhodu v tom, že je v nich voda po celý rok. Když si chceme sjet těžší a delší řeku, musíme vyjet do Rakouska.
Vnímáte to jako handicap?
Většinou se řeky dají nějak nahradit, jako handicap to nevnímám. Češi vynikají ve slalomech a sprintech, které se trénují právě na kanálech.
Jakou máte v Česku konkurenci?
Dříve bylo v Čechách až 80 posádek, což činí nějakých tři sta lidí, kteří se věnovali závodně raftingu. Poslední dobou se to číslo trochu snížilo, nicméně stále máme tři nebo čtyři posádky na světové úrovni. Na mistrovství světa může startovat jen jedna posádka z každé země. Celou sezónu se jede seriál českých pohárů, kde se na mistrovství kvalifikujeme. A nominace musí být podložená výsledky, takže si nemůžeme dovolit nějaký závod vypustit.
Na mistrovství jste ale jako nejlepší česká sestava odjeli vy. Co z vás činí tak dobrý tým?
Důležitá je chemie. Trávíme spolu spoustu času, dohromady dva měsíce v roce. Kdyby to mezi námi nefungovalo, tým by se dříve nebo později rozpadl. Navíc se už známe nějakých dvacet, třicet let a víme, co od sebe můžeme čekat.
Je mistrovství světa v raftingu ta nejvyšší meta?
Momentálně ano. Nejvyšší meta je vyhrát všechny disciplíny na mistrovství světa, což se ještě v kategorii R4, tedy na raftu pro čtyři, nikomu nepovedlo.
Jak byste popsal atmosféru při závodě?
Při závodě samotném nic moc nevnímám. Poslouchám vodu, kolegy a nevím, co se děje okolo. My už se ale známe tak dlouho, že už spolu ani příliš komunikovat nemusíme. Říkáme si instrukce pouze v případě, že nastane nějaká neočekávaná situace, což se děje například při té disciplíně head to head. V head to head se každý tým chová jinak, například Chilani jsou velmi kontaktní a snaží se na útočit a vytlačit vás z ideální stopy, Japonci naopak nikdy do fyzického kontaktu nejdou.
Když během závodu nic okolo nevnímáte, tak se asi nepotýkáte ani s nervozitou.
Během závodu vůbec ne. Před startem ji trochu pociťuji, ale vždy to nějak rozdýchám a dál o tom nepřemýšlím. Trochu je to i tím, že už máme všichni děti, práci a víme, že hlavní priorita života je někde jinde. Dříve to bylo jiné, byl jsem zaměstnanec Dukly a sport mě živil, takže jsem býval nervóznější. Dnes už jde především o to, abychom si to všichni užili.
Na jaký zážitek vzpomínáte jako na nejextrémnější?
Velký zážitek jsem si odvezl z Nepálu, kde jsme sjížděli čtrnáct dní řeku, která se nacházela úplně mimo civilizaci. Začínali jsme ve tří tisíc metrech nad mořem a sjížděli až do dvou set metrů. Všechno jsme si vezli s sebou a často jsme museli lézt po skalách s kajakem na zádech, protože řeka byla zablokovaná. V těch chvílích jsem se mnohdy i bál. Kdyby se tam člověku něco stalo, musí nejmíň čtyři dny čekat, než se dostane k nejbližší pomoci. A kdyby vypadl z lodi, proud ho kilometry nepustí ke břehu. Naštěstí jsem se ale s ničím takovým potýkat nemusel.
