Jen málokomu nezachránil Jan Říha oblíbené tenisky nebo lodičky. Vyučil se sice automechanikem, ale k ševcovství ho přivedl jeho otec. Po něm také nakonec převzal provozovnu, která v ulici Dr. Stejskala v Budějcích sídlí dodnes. I po jednadvaceti letech ho práce baví, i když jsou podle něj dnešní boty „prasečina“.
Jan Říha patři k posledním ševcům v Budějcích, možná i v republice. I přes svůj drsný výraz a rázný styl je po chvíli povídání k nezastavení a usmívá se od ucha k uchu. „Víte, já jsem dřív o botách nevěděl vůbec nic. Bavila mě auta, mám skoro nejvyšší automobilové vzdělání, řídil jsem už od deseti. Tady pracoval můj táta, který byl, jak rád říkám, baťovec. Učil se ve Zlíně a byl schopný si sám ušít boty. Za tátou jsem se chodil jenom dívat a on vždycky takovou nenásilnou formou narážel, abych mu tady došel pomoct, tady něco podržel, tady něco obrousil. Pomalu mě připravoval na to, abych to jednou po něm vzal,“ začíná vyprávět.
V roce 1998 nastoupil k tatínkovi jako pomocník, a tím se začala psát jeho kariéra ševce. Poté, co jeho otec zemřel, musel převzít firmu. „Na jednu stranu si myslím že je dobře, že jsem do toho takhle spadnul. Musel jsem se hodně rychle naučit co a jak, nebyl čas na rozmýšlení,“ popisuje začátky Říha. Ale když člověk chce, naučí se podle Jana Říhy všechno.
„Dneska už je to jiná doba, ale dřív se daly boty upravit opravdu od základu. Když dřou, když má člověk jednu nohu vyšší a jednu nižší, dají se zúžit, přešít. Zkrátka, když je dobrá bota, dá se udělat spoustu věcí,“ vysvětluje. V dnešní době už se ale podle něj dobré boty shánějí těžko. „Když nepočítám starší paní, které mi nosí na opravu ještě stále kvalitní a krásně dělané boty z dílny Svit Gottwaldov nebo Brno, tak už je to skoro všechno umělohmotné. To obrousíte a teče vám to po ruchách. Hrozná prasečina. Když jdu občas kolem výloh a vidím, co to zase kde vyrobili, tak mi stojí hrůzou vlasy na hlavě,“ říká s trochu posmutnělým úsměvem.
Při otázce, jaké boty nejčastěji opravuje, se Jan Říha letmo podívá dolů, a usměje se nad tím, co mám na noze já. „To jsou nejčastěji ty Converse a jim podobné. Taková bota se vám hned rozlepí,“ směje se.
V provozovně už je teď sám. Příležitostně mu vypomáhá neslyšící brigádník. „Dřív tady byli čtyři ševci, tři ženské na opravy a další… celkem skoro deset lidí. A bylo to třeba protože, když se v osm ráno otevřelo, za dveřmi už stála fronta. Police nám přetékaly botami, kabelkami nebo silonkami. To si nikdo neumí představit,“ vzpomíná. Práce je podle něj pořád, ale je jí méně. Lidé totiž většinou boty raději vyhodí a koupí si nové, než aby je zkusili nechat opravit. I kvůli tomu už podle Říhy nemá tohle staré řemeslo budoucnost. „Lidé se to učit nechtějí. Není proč, doba je v tomhle neúprosná,“ vysvětluje.
Ani po tolika letech Jan Říha svého rozhodnutí, chopit se rodinného řemesla, nelituje. „Víte, mám už tady svoji klientelu. Zákazníky, kteří chodí pravidelně. Znám je jménem, znám jejich životní příběhy. Není to jen o té dřině, ale i o vztazích,“ popisuje.
Na otázku, jak dlouho bude ještě boty opravovat odpovídá se smíchem: „Já doufám, že nějakou dobu ještě jo, v mém věku už to závisí hlavně na zdraví. Ale víte co, až tady nebudu, tak tady bude jistě nějaká kavárna!“ uzavírá.
