(NE)OBYČEJNÍ: Tereza na Univerzitě obrany vyvíjí léky proti bojovým látkám. A taky je jednou z nejlepších tanečnic u tyče na světě

Tereza studuje v Hradci Králové postgraduál na Fakultě vojenského zdravotnictví Univerzity obrany, vojenskou toxikologii. „Zabýváme se vývojem léčiv proti otravám organofosfáty. Sem patří třeba nervový plyn sarin, který byl před dvěma lety použitý v Severní Koreji,“ vysvětluje s tím, že by i do budoucna ráda zůstala ve výzkumu.

Úspěchy na mezinárodním poli

I přes náročnou práci si ale dokáže najít čas na koníčky – tím nejmilejším je jí překvapivě poledance, tanec u tyče. Jak se k němu vlastně dostala? „ Od malička jsem dělala sportovní gymnastiku, ale na vysoké jsem musela skončit, protože nebyl čas a taky jsme si moc nerozuměly s trenérkou. Dlouho jsem hledala něco podobného, vyzkoušela jsem spoustu sportů, atletiku, aerobik, různé druhy tance, ale nic mi gymnastiku nedokázalo nahradit. Až jsem narazila na poledance. Začátky mě ale moc nebavily, bylo to na mě moc pomalé a jednoduché. Ale postupně se to rozjelo, začala jsem soutěžit a najednou mě to chytlo,“ přiznává. Za svůj největší úspěch považuje to, že se dostala na mistrovství světa v Pole Art. „Soutěžily jsme v kategorii Doubles společně s Majkou Vargovou, tanečnicí z Prahy. Skončily jsme třinácté.“ Kromě toho se Tereza pravidelně umísťuje v první desítce dalších národních i zahraničních soutěžích.

Narážky ostatních

Tanec u tyče může u mnoha lidí vyvolávat sexistické asociace a i když jeho popularita roste, stále se najde dost lidí, kteří si představí spíše striptérku v baru. Jak proto její koníček vnímala rodina, když s poledance začala? „Doma to bylo naprosto bez problému, protože vědí, o co jde. Musela jsem to vysvětlit jen babičce, která je věřící a nikdy se s ničím podobným nesetkala. Ukázala jsem jí nějaká videa a bylo to v pohodě. Kamarádi si ze mě občas dělají srandu, hlavně když jsem v minulosti pracovala ve studentském baru.“

Poledance vyžaduje tvrdý a neustálý trénink. Tereza mu proto věnuje hodně času. „Když se připravujeme na soutěž nebo na vystoupení, tak jsou denně dvě až tři hodiny, plus víkendy. Když se na nic připravovat nemusím, tak chodím jen tři hodiny týdně učit.“

Učila poledance v Itálii a v Izraeli

Kromě toho, že Tereza pravidelně vyučuje poledance v Hradci Králové, tak vedla lekce i v Itálii nebo v Izraeli. „V Itálii jsem byla na studijním pobytu, na Erasmu, proto jsem si cíleně našla studio, kde bych mohla trénovat. Zároveň tam hledali i výpomoc, tak jsem začala učit jako lektorka,“ vysvětluje. To v Izraeli byla přímo za tancem. „Bylo to ve studiu, které tam vlastní tanečnice, která žila řadu let v Čechách. Potkaly jsme se v Izraeli na soutěži. Ona zrovna sháněla lektorku, protože musela odjet do zahraničí, tak jsem tam byla na týden na záskok učit.“

Tereza ale netančí jen zavřená ve studiu, vidět ji můžete i na veřejnosti. Často tančí na plesech, na narozeninových oslavách nebo rozlučkách se svobodou. A nesetkává se s nepříjemným dorážením, nečeká publikum často něco víc, než jen tanec? „Většinou je to naprosto bez problému, občas, když jsou pánové přiopilí, tak mají pár připomínek, ale není to nic, kvůli čemu by se člověk hroutil.“ 

O tanci u tyče měla přednášku i v pečovatelském domě. „Původně jsem jim nabídla vystoupení, nakonec se ale pečovatelky bály, jak by to klienti vzali, tak jsem měla přednášku, prezentaci o poledance. Bylo to nakonec moc zajímavé. Pouštěla jsem jim i nějaká videa a většina byla nadšená.“ A jak ji to vůbec napadlo? „Byla to reakce na přání jedné paní, která chtěla jako dárek k Vánocům pánské vystoupení. Tak jsem usoudila, že by paní nemusel urazit a pohoršit ani poledance, i když nejsem chlap ☺.“

Chcete to zkusit taky?

 Zájem o výuku poledance je v hradeckém tanečním studiu stále obrovský. Co by Tereza vzkázala holkám, které se nemohou dostat dál přes náročné začátky? A těm, které chtějí začít, ale chybí jim odvaha? „Těm, které začínají, a trénink je hodně bolí, bych vzkázala, aby to nevzdávaly, protože tělo si postupně zvykne a bolest přejde. Určitě je taky dobré nebát se říct si o pomoc lektorce. A pokud chce člověk začít a nemůže najít odvahu, tak bych řekla, že by neměl váhat a měl by to zkusit, protože když to nezkusí, bude o tom pořád jen přemýšlet, nebo toho do budoucna dokonce litovat.“