Už před poslední státnicí věděla, že odejde pracovat do nemocnice v zahraničí. Její specializace je v oboru gynekologie a porodnictví. Když ale onemocněli její prarodiče virem covid-19, neváhala a oslovila karlovarskou nemocnici. Okamžitě nastoupila ne jako lékařka, ale jako zdravotní sestra na oddělení ARO do takzvaného covidaria, jak říkají zdravotníci části s covid pozitivními pacienty. Lékařka Andrea Čoláková pohovořila v rozhovoru pro Drbnu o svém pohledu na současnou situaci ve zdravotnictví.
Co vás přivedlo zpět do Česka pracovat jako zdravotní sestra v karlovarské nemocnici?
V říjnu jsem hodně sledovala zhoršující se situaci v Čechách a plnění nemocnic pacienty na západě Čech, včetně výzvy pana doktora Kubka, prezidenta České lékařské komory. Pak onemocněli covidem moji prarodiče, a na základě těchto okolností jsem nabídla pomoc v karlovarské nemocnici, která mou pomoc přijmula. Vše samozřejmě po domluvě s primářkou mého oddělení.
V čem vidíte rozdíl přístupu personálu k pacientům v Německu a u nás?
Rozdíl přístupu je spíše ve vztahu pacienta k lékaři. Němci se hodně zajímají, ptají. Nenechají se vyšetřit, pokud neví, k čemu to bude a co tím zjistíme. Lékař pro ně není kapacita, ale partner, který jim pomáhá s jejich zdravím.
Je kvalita léků a farmaceutik na stejné úrovni?
Určitě ano, protože léky kontroluje Evropská agentura pro léčivé přípravky, u nás pak ještě Státní ústav pro kontrolu léčiv. Já jako uživatel to nepoznám. Nesleduji, kde které krabičky pod různými obchodními názvy, se stejnými účinnými látkami, byly vyrobeny nebo odkud byly přivezeny. Od toho jsou tady jiné instituce. V tom je medicína tak krásná. Naučíte se účinné látky léků a můžete ji praktikovat po celém světě.
Jak velký je rozdíl ve finančním ohodnocení v Německu a v Česku?
Ohodnocení sester nemůžu posoudit. Vím, že je rozdíl mezi sestrou pracující na standardním oddělení a sestrou v intenzivní péči, stejně jako mezi zaměstnavatelem v obecní, krajské a fakultní nemocnici. Jako nastupující lékařka - absolventka bych měla v Čechách 25 tisíc korun čistého, v Německu mám 2 800 euro bez služeb a přesčasů. Není to žádná tajnost, základní tabulkové platy lékařů podle odpracovaných let se dají lehce vyhledat na internetu.
Pracujete na oddělení ARO, kde se nyní setkáváte hlavně s pacienty s onemocněním covid-19. Jak probíhá váš běžný pracovní den?
Denní směna se setkává na sesterně ráno v 6:45 a poslouchá od noční směny hlášení o pacientech, co se dělo, jak se dařilo pacientům, zvláštnosti, extra medikace, příjmy, úmrtí a podobně. Pak se rozdělíme na dvě party, přičemž jedna odchází do covidaria, jak říkáme části s covid pacienty, druhá parta odchází referovat ošetřovatelskou péči a změny lékařům, poté zapisuje veškeré hodnoty do dokumentace. Vše si sdělujeme telefonicky. Z covid oddělení se nesmí nic vynášet, proto vedeme dokumentaci dvojmo, uvnitř infekční a čistou venku. Zároveň jsou tyto sestry k dispozici na resuscitační lince a v případě potřeby vybíhají oživovat na ostatní oddělení. Po třech hodinách se měníme. Za dvanáctihodinovou službu tak jdeme dovnitř dvakrát na tři hodiny. Stačíme se tak všechny najíst, napít, dojít na záchod nebo vysmrkat. Večer před sedmou hodinou píšeme denní hlášení a opět předáváme pacienty noční směně.
Můžete čtenářům přiblížit, jak psychicky i fyzicky je náročné se starat o tyto pacienty s koronavirovým onemocněním?
Já jsem v intenzivní péči nová, nicméně i pro zkušené sestry intenzivní péče je situace vyčerpávající. Jedna vlna přechází ve druhou jen s krátkými několikatýdenním pauzami, odpočinku je málo a konec v nedohlednu.
Co bylo pro vás nejtěžší při práci na covid oddělení?
Beznaděj a zármutek rodin, které se přijdou rozloučit se svými blízkými a prosí, abychom udělali víc. Vždycky mám na krajíčku.
Co vám naopak jako personálu nejvíce pomáhá tuto těžkou práci zvládnout?
Černý humor a pocit, že tam někde venku je pár lidí, kteří na nás myslí a chovají se tak, aby se s námi na oddělení nemuseli potkat. Když nám někdo upeče bábovku, daruje perníkové srdce s nápisem „Myslíme na Vás“ nebo donese ovoce jako výraz podpory, jsme moc rádi. Nechceme ovace, potřebujeme empatii.
Myslíte si, že se situace a dění kolem covidu zlehčuje?
V mojí sociální bublině se situace nezlehčuje, ale obecně mezi lidmi asi ano. Já jsem přesvědčena, že každý člověk je sám zodpovědný za svoje zdraví a svůj život. Hrdinů jsou plné hřbitovy.
Co byste si přála do roku 2021?
Tento rozhovor děláme na samém sklonku roku 2020, po velmi náročné službě, po dvou měsících v intenzivní péči, a v momentě, kdy se na zdravotnictví valí další vlna pacientů, kteří nás potřebují. My jsme připraveni.
Buďme proto jeden druhému oporou, buďme solidární a empatičtí jako na jaře, věřme odborníkům, nešiřme dezinformace a nenechme se ochromit strachem. Já věřím, že konec epidemie je na blízku, že i já se co nevidět vrátím na svoje pracoviště a my všichni k normálnímu životu.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
