Matěj Krejčí, rodák z Liberce, který aktuálně žije v Brně, přišel s nápadem na projekt DigiDetox. Ten se zabývá myšlenkou digitálního minimalismu. Lidem pomáhá najít ideální cestu, jak nakládat s digitálními médii a využívat optimálně současné technologie. Za sebou má navíc vlastní zkušenost se závislostí na moderních technologiích.
Mohl byste na začátek celý projekt DigiDetox krátce představit?
DigiDetox se zabývá tím, jak vzdělat společnost v používání digitálních technologií a najít rovnováhu tak, abychom netrpěli nadužíváním nebo závislostí. Poukazuje také na dopady technologií a sociálních sítí, které se projevují na naší pozornosti, psychice, spokojenosti a kvalitě života. A to vše doplněné o know how digitálního minimalismu.
Ale není to tak, že máme rozšlapat mobily a vyhodit noťasy z okna, ne?
Ne, tak to není, právě naopak. Já technologie miluju. Většina lidí ale stále přijímá nové a nové technologie a na druhé straně už je nedává pryč. DigiDetox pomáhá najít ty nekvalitnější přístupy a nejhodnotnější aplikace, které mohou rozšiřovat náš potenciál. Rád to přirovnávám k horníkovi. Tak jako my máme k práci telefon, on má svůj krumpáč. On s ním ale taky nechodí spát a neodkládá si ho vedle sebe na noční stolek, aby si ráno vzpomněl, že má jít do práce.
Co to tedy znamená?
Že bychom se měli tyto nástroje naučit používat. Mobil je geniální věc, která sama o sobě není zlo, ale naše prohlubující se chování skrz tuto technologii už je nebezpečné, například v podobě závislosti. Takový závislý člověk může mít podobné projevy jako u alkoholismu nebo gamblingu. Může zažívat pocity odloučení, úzkosti, nespokojenosti nebo zaregistrovat nižší produktivitu.
Dá se nadužívání nebo závislost nějak rozpoznat?
Můžeme si to uvědomit i u sebe. Je to takový ten nutkavý pocit používat danou technologii, i když k tomu v tu chvíli nemám důvod. Třeba jedete šalinou jednu zastávku a stejně máte potřebu si během té doby jen tak vytáhnout mobil. Nebo na přechodu pro chodce máte místo rozhlédnutí potřebu cvakat do mobilu. DigiDetox tak pomůže lidem pochopit technologie i vlastní chování. Technologie jsou totiž skvělé, pokud víme, jak je využívat.
Pomineme-li pracovní záležitosti, nejvíce využíváme na mobilu asi sociální sítě. Co vy na to? Měli bychom je smazat?
Abych řekl pravdu, tak rozhodně ne. Ale je fajn zjistit, jak fungují. Je to o tom, že když člověk zná pravidla, může je porušovat. V tom smyslu, že je dobré si uvědomovat, jak prostředí sociálních sítí funguje a díky tomu se stát imunní. Sítě nám mohou v lecčem pomoci, ale je důležité vědět, že je vlastní soukromníci, kteří to nedělají pro nějaké obecné blaho ale pro zisk. Navíc mají možnost získávat opravdu niterné informace o člověku a využívat je proti němu. Algoritmus sociálních sítí usiluje o to, abychom na nich strávili co nejvíce času, podkládá nám informace, které nás mají vyburcovávat a podněcovat náš zájem.
Zajímavostí třeba je, že facebook nevyslyšel žádost svých uživatelů o přidání tzv. „dislike“ a místo toho přidal řadu reakcí v podobě různých emocí. Přímo dislike ale nepřidal. A nad tím je podstatné se zamyslet. Mimochodem, na světě jsou jen dva průmysly, které nazývají své zákazníky uživateli. Jsou to drogy a software.
Pro koho obecně jsou sociální sítě nejnebezpečnější?
Určitě pro mladé dívky. Ty si utváří podobu světa dle porovnávání s ostatními dívkami a třeba takový Instagram má velký vliv na to, jak vnímají samy sebe. Hubnou, aby vypadaly jako modelka na fotce na Instáči a přitom si neuvědomují, že většina influencerek své fotky upravuje a lže svým followerům. Taky si neuvědomují, že tomu skvělýmu snímku předcházelo 300 jiných fotek, kdy modelka zatáhla pupek, vyprsila se, našpulila pusu a naaranžovala pozadí. Často máme tendenci vnímat to, co vidíme na sociálních sítích, podle sebe. „Já na Instáči nelžu, tak ona asi taky ne.“ Tak to ale není. Dnes jde naví do popředí upravování úst, prsou a upravování naší krásy dle nějakého filtru na Instagramu. Tím si ničíme zdraví a podporuje to náš pocit neúplnosti v reálném životě, který pak máme potřebu si dokazovat na internetu.
Jak tedy přistupovat k sociálním sítích zvláště v dnešní době, kdy se v jejich prostředí pohybují i děti?
První věc, co si musíme uvědomit, je fakt, že to, co vidíme na internetu, je jen střípek. Den není o jedné fotce. Měli bychom být také schopni přemýšlet nad tím, proč má influencer potřebu ukazovat své nahé tělo nebo proč propaguje konkrétní produkt. Zamysleme se i nad tím, jestli to, koho sledujeme, nám pomáhá a někam nás to posouvá, nebo jestli nám to spíš škodí. Jestli jsme z toho spíš zdeptaní nebo nás to motivuje něco dělat.
V mnoha statistikách vyšel Instagram jako vůbec nejhorší sociální síť, protože útočí na náš vizuální kortex. V praxi to vypadá tak, že vidíme fotku nějaké pěkné holky a sice si řekneme, že je to upravená blbka, ale podvědomě stejně uvažujeme o tom, že nejsme tak hezcí, atraktivní a podobně. Proto je důležité se sám nebo právě s dětmi učit odpovídat na otázky „Co mi ten člověk chce svým příspěvkem říct?“ „Chce mě vystrašit, informovat, nebo někam posunout?“ „Je to člověk, který bude rád, když se k němu přidám a společně budeme dělat něco smysluplného nebo je to někdo, kdo mi ukazuje, co já nikdy mít nebudu, a že je někde, kde já nikdy nebudu?“
Takoví lidé jsou ale na sociálních sítích bohužel úspěšnější, ne?
To je další věc. Vůbec to není o počtu followerů. Já radši budu za padesát followerů, se kterými si můžu popovídat a vyměnit názor, než za milion lidí, se kterými se budu cítit sám. Spousta influencerů je ale na svých followerech vlastně závislá a nutí je to neustále tvořit nová videa a příspěvky. Kdyby totiž přišli o followery, začali by mít pocit, že už je nemají rádi. Dnes se navíc mění pohled na sociální sítě. Už se nesleduje počet liků a srdíček, ale kouká se na to, kdo vás sleduje.
Ještě bych se vás ráda zeptala na hodně diskutované téma. Jak přistupovat na internetu, potažmo sociálních sítích, k informacím a jejich zdrojům?
Nacházíme se v době ekonomie pozornosti, která bojuje o každého člověka. Z pozornosti se tak stává vzácná komodita. A taky jsme v době, kdy už pomalu nevíme, čemu věřit. To se ukazuje i v současné době kolem koronaviru. Podle jednoho zemřou statisíce lidí, podle druhého nemáme nosit roušky. A pro běžného uživatele začíná být opravdu těžké zjistit, co je pravda. Třeba na Instagramu jde většinou hodně o osobní život konkrétní osoby. Tam se pak můžeme zamyslet nad několika věcmi. Používá stále stejný úsměv? Pokud dělá takový člověk každých deset minut storíčko, je fakt spokojený? Nebo když něco propaguje, stojí si za tím dlouhodobě? V poslední době se navíc výrazně rozšiřuje i další nástroj a tím je fekal marketing.
Fekal marketing? To nezní moc libě. O co jde?
Ono nejde o nic nového, ale začíná se to hodně objevovat právě třeba na Instagramu. Příklad je třeba fotka nějaké influencerky, pod kterou jí někdo napíše třeba „Stejně máš ty prsa umělý...“ A ta influencerka reaguje velmi sprostě a agresivně. To vyprovokuje lidi k dalším reakcím a tím získává příspěvek větší dosah.
A to opravdu někdo využívá záměrně?
Ano.
O DigiDetoxu vznikla i stejnojmenná kniha ale také konverzační hra. Můžete právě tu na závěr přiblížit?
Hra se jmenuje Pojď sdílet. Celý DigiDetox vznikl tak, že jsem u sebe zjistil závislost na digitálních technologiích. Postupně jsem začal své zkušenosti sdílet s kamarády, začal to školit, a nakonec i sepsal knihu. Pak jsem si všiml, že lidi přede mnou už nevytahují telefon.
Protože jsem zároveň terapeut a lektor smíchu a baví mě zajímat se o lidi, tak jsem zjistil, že pokládám lidem dost nepříjemný otázky. Třeba „Co ti dneska udělalo radost?“ „Kam ses za poslední týden posunul?“ Tyhle otázky totiž donutí člověka přemýšlet. Ve většině případů bývají přitom naše dnešní konverzace dost plytké a o lidech se moc nedozvídáme. A tak jsem si říkal, jak to udělat, aby lidé lépe komunikovali, ale nebylo to nátlakové. A tak vznikla hra Pojď sdílet, ve které se snažím navrátit význam slovu sdílení, tedy popovídat si, vyměňovat si názory atd.
Hru mohou lidé využít v partnerském životě, ve společnosti přátel ale třeba i ve firmě. Všiml jsem si, že většina problémů ve firmách totiž pramení v komunikaci, kdy něco není řečeno nebo to není dostatečně vysvětleno. Díky hře můžeme lépe komunikovat, lépe se domluvit a tím být i méně náchylnější na manipulaci v online prostoru.
Foto Archiv Matěje Krejčího
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
