Před osmi lety Lenka Fuentes, tehdy ještě Markovičová, Bali navštívila poprvé. Před čtyřmi lety se na ostrov bohů vrátila a věci se nakonec udály tak, že zde postavila dům a střídavě žije v Indonésii a v Liberci. Na Bali se za ní vydávají lidé, kteří hledají jiný životní směr a ona jim s osobním rozvojem pomáhá. Nedávno také napsala knihu Poslední koébka, která je inspirovaná Bali a jejím životem. V rozhovoru pro Libereckou Drbnu se rozpovídala o tom, jak složité je být šťastný, jestli je život na Bali jiný než u nás pod Ještědem, ale třeba i o tom, proč se Bali v dnešní době prakticky vyhýbá koronavirus. A protože se s Lenkou známe už přes deset let, pro naše povídání jsme zvolili formu tykání.
Jak se vlastně člověk dostane na Bali?
Bali jsem poprvé navštívila v roce 2012 se svým přítelem. Tento ostrov bohů, jak se mu říká, mě nesmírně okouzlil, a to především svou vlídností, která je všudypřítomná. Ať v chrámu, v obchodě, na letišti či autoservisu. Všude na vás dýchá laskavost a otevřené srdce místních lidí. Tehdy jsem si řekla, že na Bali jednou určitě vrátím. Když jsem v před čtyřmi lety měla kulaté narozeniny, zeptaly se mě mé dcery, co bych si přála a já z legrace a spontánně řekla: letenku na Bali. A ony to vzaly vážně a já ji dostala. Bylo to pro mě tak nádherné překvapení a já úplně poprvé ve svém životě jsem odlétala sama tak daleko. V okamžiku, když se moje nohy dotkly země tohoto ostrova, věděla jsem, že tu jsem správně a že to je pro mě obrovský dar, který jsem ale tehdy ještě neuměla vidět v té jeho bohaté pestrosti.
Vím, že jsi tam původně “jen jezdila”, teď tam máš dům. Je to tedy na celý život?
Dům jsem neplánovala. Jen jsem se skutečně chtěla na Bali vracet, ale události se poskládaly tak, že jsem dostala nabídku na pozemek od mých blízkých přátel, jedné balijské rodiny. Hlavou jsem zvažovala, ale uvnitř sebe sama jsem věděla, že pro mě to je to nejlepší rozhodnutí, které jsem udělala. A věřím, že je to na celý život.
Znám tě ještě jako Lenku Markovičovou, teď už jsi ale Lenka Fuentes, přitom svatba s panem Fuentes nebyla. Jak si to tedy mám vysvětlit?
Uzrálo ve mně rozhodnutí změnit příjmení, které jsem vyvdala. Se vší úctou a respektem ke svému bývalému manželovi jsem cítila, že tou změnou chci i musím projít. Nechtěla jsem se ale vracet ke svému svobodnému příjmení, neboť to by byl pro mě návrat do minulosti. A příjmení Fuentes přišlo spontánně, po jednom mém osobním rituálu v souvislosti s rozhodnutím. Inspirace přišla rychleji, než jsem si stačila uvědomit význam slova. A proto, že mluvím španělsky, hned jsem si to v mikrosekundě v hlavě přeložila a v tu chvíli mi to bylo jasné, že nemám už o jiném přemýšlet. Fuentes znamená prameny a zdroje a mou profesí je provázet lidi na cestě k jejich vnitřnímu zdroji, prameni, jedinečnosti, zkrátka k tomu, kým skutečně jsou, ke svému potenciálu.
Když se řekne, kde je pro mě doma, jak to máš ty? Je pro tebe domov v Liberci, nebo už na Bali?
Neplánuji jen žít na Bali, můj domov je také v Čechách, kde mám rodinu, své blízké přátelé, ale i klienty, se kterými se chci dál potkávat. A taky mám moc ráda přírodu u nás, památky i čtyři roční období. Asi to nechci srovnávat. Vnímám ale, že můj druhý domov je i na Bali. Takže pro mě ideální být vždy nějaký čas doma v Čechách a nějaký čas na Bali. Sama cítím, že domov si každý nosíme v sobě, ve svém srdci a je tam, kde jsme šťastni.
Známe se už z dob, kdy jsi byla šéfredaktorka Libereckého deníku. Jak se člověk od novinařiny přetransformuje v životní koučku? Měla jsi k tomu blízko vždycky?
Asi jsem k tomu blízko vždycky, protože osobnostním rozvojem jsem se zabývala snad už od dvaceti let. Každý člověk se vyvíjí a někdy je třeba nechat věci uzrát, netlačit, nemít zatětí. Pro mě období práce redaktorky a šéfredaktorky patřilo mezi nejhezčí a moc ráda na to vzpomínám. Ale vše má svůj čas, a když najednou víš, že už ti ta práce nemá co dát a ty ji nemáš, co dát, je třeba jít dál.
Zaujalo mě, že nabízíš i terapeutickou techniku Neuro-lingvistického programování (NLP) v kombinaci s konverzační hypnózou. Co si pod tím představit?
Je to pouze využití naší přirozené schopnosti, kterou v sobě máme a kterou jsem kvůli racionalizaci v sobě potlačili. Nyní se tyto schopnosti v nás znovu probouzejí a podporuje je právě pozitivní psychologie, neurověda, epigenetika, kvantová fyzika. To, co před 50 lety bylo nemyslitelné, je nyní už i vědeckou stranou vyzdvihované. Dnes už se ví a je potvrzené, že přibližně 90% našeho chování řídí a ovlivňuje naše podvědomí. Naše podvědomé emoční bloky, vzorce, myšlenkové programy, přesvědčení i návyky, které jsme si za života vytvořili nebo si je přenesli po generační linii. Z toho je zpravidla 70 % negativně laděných. Když se rozhlédneme kolem sebe, kolik lidí žije opravdu šťastně, v harmonických vztazích, má práci, která je baví, jsou zdraví a radostní?
I když každý si přeje být šťastný a zdravý, přesto se mnoho lidí "točí v kruhu", přemýšlí negativně, jsou plni strachu, obav či nedůvěry v to, že mohou něco změnit. Každý máme v sobě veškeré schopnosti najít vždy to nejlepší řešení, které často rozumem nejsme schopni vymyslet. Jak přemýšlíme, jaké emoce vysíláme, to se nám pak v životě děje..To už dnes není žádné tajemství. A právě NLP s hypnózou je jedna z metod pozitivní psychologie, díky které si člověk dokáže přepsat ty nefunkční myšlenkové programy v podvědomí, kvůli kterým například nemá sebevědomí, do života si přitahuje stále stejné situace, vztahy, bojuje neustále s nedostatkem, s psychosomatickými potížemi, s nespokojeností, strachy a panikou, fobiemi... mohli bychom toho vyjmenovat spousty.
Když se na to podívám ze svého pohledu, bál bych se, že třeba někomu ublížím. Nemáš někdy strach, že se něco nepovede?
Existují spousty stereotypů o hypnóze, které najdeme v různých hororech či literatuře, ale pravdou je, že tato hypnóza je lidskému tělu zcela přirozená. V takovéto hypnóze jsme i několikrát za den, například, když se jen tak zahledíme z okna a jak se říká, koukáme "do blba", když děláme něco, co nás úplně vtáhne a baví nás to, to vše už jsou hypnotické stavy, ve kterých se automaticky spouští samoregenerační procesy v těle. To je ten stav toho osvěžení, který známe právě, když se věnujeme něčemu, co nás plně baví nebo opravdu jen "vypneme hlavu". Konverzační metoda využívá tohoto stavu v tom smyslu, že se člověk sám spojí se sebou, se svým nitrem, hypnoterapeut je pouze průvodcem. Není možné někomu něco sugerovat nebo ovlivnit v něčem, co ten člověk nechce. A to ani není v tomto procesu součástí někoho chtít ovlivnit. Je to práce klienta, který se spojí sám se sebou a sám dělá změny tak, jak je to v souladu s ním. A vždy říkám, podle ovoce poznáš strom...
Když chce člověk pomáhat jiným lidem tak, jak to děláš ty, musí si asi hodně věcí v sobě nejdřív srovnat. Jak se ti to povedlo?
V momentě, kdy jsem si přiznala jaká jsem a kdo jsem. Kdy jsem se přijala se vším všudy, se svými nedostatky i dary a přednostmi a šla přirozeně do své autenticity. Tedy začala jsem podle toho, co je se mnou v souladu a přestala jsem živit iluzi strachů a domněnek. Pak najednou víš, že nemáš potřebu někoho přesvědčovat o svých názorech a postojích či se za něco obhajovat. Prostě to víš, v tom klidu a přijetí. Jako, že víš, že jsi člověk, taky nepřesvědčuješ emočně o tom druhé... Víš to a máš v tom ten klid. Nemáš pak potřebu hodnotit ostatní, posuzovat je, srovnávat se, domněnkovat. Přijmeš, že každý v tu chvíli dělá to nejlepší, co umí. Nemáš potřebu hodnotit někoho, protože nevíš, co má za sebou, čím si prošel, jací byli jeho předci, jaký je jeho vnitřní život. Pak nemáš ani strach z posuzování od druhých. Já nikoho nepřesvědčuji, neříkám, co má dělat, jak má žít a jak to má dělat. Pouze sdílím svůj vlastní osobní příběh, zkušenosti, to, co mám odžité, co mně funguje, co funguje mým klientům. Když člověk sám přijde na to řešení, tak tím získává ten klíč k osobnímu štěstí. Respektuji, že každý má svůj názor a i to, že nemusíme navzájem spolu souhlasit, i to je v pořádku. Pro mě je na prvním místě úcta a respekt k sobě a tím pádem i k druhým.
Často tak nějak všichni přemýšlíme, jestli jsme v životě šťastní, ať už se za tím skrývá cokoliv. Jak to máš ty, jsi šťastná? A co pro tebe štěstí znamená?
Štěstí se vždy rodí uvnitř. Pokud čekáme, že nás něco nebo někdo učiní šťastnými, můžete prožít zklamání. Pokud ten stav štěstí máme v sobě, pak se zrcadlí i v našem vnějším životě, který to naše vnitřní štěstí jen umocňuje, doplňuje.
Štěstí je pro mě stav naplnění, vnitřního klidu a vděčnosti, nikoliv stav bouřlivých emocí, jak ho často někteří zaměňují. Štěstí můžeme pociťovat, i když máme splín a trápení jako v podobě naděje i důvěry.
I přesto, že mám někdy také své "starosti" či bolesti, jsem šťastný člověk. Také jsem si prošla těžkostmi života, kdy jsem spadla na dno, ale nikdy jsem to nevzdala. A mám úžasné dcery, rodinu, přátele, žiji tak, jak bych rozumem nikdy nevymyslela, cítím ohromnou vděčnost a vím nejen ze svého osobního, ale i profesního života, že tak může žít úplně každý. Je to o nás, zda se rozhodneme být tvůrci svého života nebo se zapouzdříme v roli oběti. Cesta a řešení vždy existuje.
O svém životě si napsala i knihu Poslední kolébka. Bylo psaní tak trochu terapií i pro tebe?
Poslední kolébka kniha není o mém životě. Je pouze inspirovaná událostmi, které se staly v mém životě. Je v ní má osobní spirituální i profesní zkušenost.. Napsala jsem ji jako příběh, jehož hlavním tématem je sdělení, jak se spojit se svou vnitřní silou, se svým zdrojem, Jak neuvíznout v roli oběti, ale začít žít tak, jak si přejeme. Kniha je plná vlídnosti balijského života, zvyků, spirituality, mystiky a také motivací pro běžný život. Mnoho čtenářů říká, že jako hlavní postavu vnímají samotné Bali. Jako terapii pro sebe jsem ji při psaní nepociťovala. Pro mě ten čas psaní byl naplňující, v totální radosti a flow... tak, jak mi to přicházelo. Je pravdou, že kniha má úžasné ohlasy a ti, co ji přečetli, kupují další, aby mohli obdarovat své blízké. Moji knihu si vyžádala i Národní knihovna v Brně a bylo mi oznámeno, že budu zapsána na seznam spisovatelů. To bylo pro mě krásné překvapení.
Co si z knížky mohou lidi vzít?
Vlídnost a naději. A taky tipy a inspirace pro život. Co dělat v určitých životních situacích, například, když se jim nedaří v partnerství a stále si přitahují ty stejné partnery, Když se potýkají s různými strachy, opakují se jim stále stejné problémy. To vše mohou najít v Pěti pravdách tvořivé síly, které předával hlavní hrdince příběhu místní mág a šaman. Stejně tak děj čtenáře zavede do prostředí skutečného života Balijců, jejich ceremonií, rituálů, mystiky. Každý si v knize najde to své.
Jak moc jiný je život v Indonésii?
Předně bych chtěla říct, že nic není jen černé a nic jen bílé. A lidé jsou všude stejní. Ale když bych měla vyzdvihnout to, co je opravdu viditelné, tak kromě prostředí, klimatu a mentality, je rozdíl v životním přístupu. Obecně, my, v západní Evropě, se postupně dostáváme nazpět k tomu, že je třeba myslet pozitivně, rozvinul se u nás osobní rozvoj skrze různé koučovací a terapeutické metody, začínáme chápat, že nelze oddělit mysl a emoce od fyzického těla. Slýcháme o životě v přítomném okamžiku, o zákonu přitažlivosti.
Lidé na Bali toto vše žijí, přirozeně. Nehodnotí druhé, neposuzují, ale respektují. Mají otevřené srdce a nezištně pomohou. I v této covidové krizi, kdy opravdu často nemají na jídlo, protože Bali žije z 80 % z turistického ruchu, zachovávají vlídnost a nešíří strach či negativní emoce. Naopak jsou vděční za každý den, za každý okamžik. Umějí přijmout změny a respektují koloběh života. A zajímavé je, že nemocní koronavirem tu téměř nejsou. Můj soukromý a osobní názor k tomu je ten, že nejsou sevřeni strachem, který oslabuje imunitu, ale jsou pozitivně naladěni. Kolektivní vědomí neošidíte a ten klid a pohoda je tu cítit ve vzduchu.
Muži tu nejsou agresivní, když se opijí, zpívají a smějí se. Mezi Balijci se neděje násilí, loupeže či přepadení.
A taky vstávají v pět hodin ráno a chodí spát třeba kolem 21. hodiny a někdy i dříve.
Bali je v Česku poměrně oblíbené. Čím myslíš, že to je?
Právě pro tu vlídnost, upřímnost a otevřenost. A to, co je tu "cítit ve vzduchu". Ten klid, pohoda a harmonie. A pak taky pro jejich spiritualitu, krásnou přírodu, jídlo, hory i moře.
V Česku se teď objevují zprávy o tom, jak jsou pláže Bali zavalené odpadky, které tam vyplavuje moře. Je to opravdu tak zlé?
Odpadky jsou problémem celé jihovýchodní Asie a nejen jí, bohužel. Na Bali působí organizace, které mají na starosti úklid a likvidaci plastů z přírody či pláží. Právě pláže s odpadky se objevují na jihu ostrova, který omývá Indický oceán. A v dešťové sezóně je situace horší. Na jihu jsem byla párkrát, ale asi jsem měla štěstí, protože pláže byly vždy vesměs čisté. Já ale žiji na východě Bali u Balijského moře, které je zde čisté a průzračné a i pláže jsou většinou čisté.
Na Bali se za tebou vydávají i lidi z Česka. Na co se mohou těšit?
Na skutečné Bali. Kromě turistických míst mohou poznat i místa, která běžný turista nezná. Stejně tak život Balijců, jejich rituály a ceremonie či setkání se šamankou, či šamanem. A nově i místa z mé knihy Poslední kolébka.
Foto archiv Lenky Fuentes
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
