Maringotku proměnil Ondřej Vácha za šest měsíců v rodinný klenot, teď se mu hrnou další zakázky na přestavby

Proč zrovna maringotka?

Původně jsme chtěli stavět chatku, koupili jsme si pozemek. A už předtím, když jsme stavěli dům, tak jsme si za 40 000 korun koupili stavební maringotku, abychom tady měli nějaké zázemí. Když jsem pak chtěl budovat chatu, tak jsem si řekl, že tam zase musíme mít nějaké zázemí s vodou a chemickým WC. Tak jsem se opět začal ohlížet po nějakých maringotkách, abychom ji pořídili co nejlevněji. Bral jsem to tak, že ji koupím a pak zase prodám. Maringotky si ceny drží. A pak jsem přemýšlel, proč nekoupit raději nějakou lepší za 80 000, když tam bude stát nějaký ten rok, aby to tam moc nehyzdila. Začal jsem pátrat a zjistil, že třeba za 150 000 korun už se dá pořídit zase o něco hezčí maringotka, která už by se dala využít i na rekonstrukci. Na zahraničních webech jsem viděl, že se dají udělat moc pěkné maringotky. Venku to frčí nejvíce v Německu a v Holandsku. Řekl jsem si, proč nezkusit udělat si vlastní přestavbu. Měl jsem dost času. Loni v srpnu jsem skončil v Praze s manažerskou prací u korporátní společnosti. Rozhodl jsem se, že do toho vložím čas a nebude mě to stát milion, když to udělám sám a že to bude hezký koníček. Začal jsem se tedy poohlížet po nějaké maringotce k rekonstrukci.

Podle čeho jste vybíral vhodnou maringotku?

Zjistil jsem, že kdybych měl koupit nějakou v ne úplně dobrém stavu a rekonstruovat ji, tak je jednodušší koupit jen podvozek. Spousta firem prodává odstrojené maringotky. Začal jsem tedy hledat podvozky. A našel jsem jednu maringotku od Holanďana, který bydlí v Česku a dělal si ji pro sebe. On se tehdy v průběhu stavby rozhodl, že by chtěl nějakou větší. A měl na tom podvozku už hotovou konstrukci. Převezl jsem si ji k sobě a navázal na jeho práci. Dobré to bylo v tom, že už jsem nemusel řešit konstrukci. Určitou nevýhodou ale bylo, že už byly dané dispozice k tomu, co by kde mohlo být. Já měl původně třeba nápad, že budeme mít dveře z boku. Ale to už nešlo realizovat vzhledem k velikosti. Má to jen asi 6,15 metrů na délku, a to včetně terásky. Navazoval jsme tedy na něco, co už bylo rozdělané, tak tam samozřejmě byla nějaká omezení, se kterými jsem od začátku musel bojovat. Sprchový kout mi vyšel bohužel dost úzký, je tam jen 63 cm. Musel jsem si ho nechat udělat na míru. Na druhou stranu je ta konstrukce ale moc krásně udělaná. Má i „mollycroft,“ to je ten vršek s malými okénky, díky kterému je pak interiér krásně prosvětlený. 

Vaše maringotka má jen dvě kola, je to výhoda nebo nevýhoda?

Klasické maringotky, které se vyráběly i u nás, mají čtyři kola, což jsem ale nechtěl. Na čtyřech místech se už musí počítat s tím, že to pak ovlivní prostor uvnitř. Vznikají tam nad těmi koly různé schody. Rozčleňuje to zbytečně interiér. Na této maringotce se mi proto líbilo, že má jen jednu osu, ta je uprostřed a vchod je z čela. Dvě kola zasahující částečně do interiéru se ještě dají docela dobře skrýt. Samozřejmě ty maringotky na čtyřech kolech bývají delší, mají třeba až 12 metrů. To je ještě jednou tolik co má ta moje. Ale podle mě už ty větší ztrácí tu svoji roztomilost.

Jak tedy probíhala vaše přestavba?

Nejdříve jsem na mnoha místech opravoval a dodělával konstrukci, dokončil a zasklil okna, dveře a mollycroft, zakrýval jsem kola, pak se stříkala izolace. A do té izolace se dělaly rozvody, tedy elektrika, voda a odpady. To byla ta první fáze. Pak už následovalo pobití smrkovými palubkami, které jsem si nechal strojově natřít. Postupoval jsem dál na horní patro, zateploval se strop. To bylo hodně náročné. Chtěl jsem, aby tam byla vidět ta žebra. S tím jsem si docela naběhl to celé vyřešit a zrealizovat. Ale vypadá to ve finále moc hezky. V maringotce jsem dále dělal celou koupelnu. Úskalí je, že se snažíte najít něco na centimetry přesně. Aby se to tam vešlo, třeba bojler a aby to také celé fungovalo. Ale nejdříve se to musí vymyslet. Pak člověk zjistí, že se nic takového třeba nevyrábí. Nebo to neseženete v tom rozměru, který potřebujete, ale o pět centimetrů větší. Bylo třeba najít ty věci do koupelny přesně tak, aby se tam vešly, i když prostoru je málo. To samé bylo i se záchodem. Potřebovali jsme „ultra slim.“ Člověk stále zjišťuje, co je nejmenší, nejužší, nejtenčí a nejlehčí. Dost jsem bojoval třeba také s odpadem toalety, jak to vyřešit, protože ten se právě nachází nad jedním kolem. To zabralo dost času i energie.