(NE)OBYČEJNÍ: Liberecký záložák pomáhá na covidovém oddělení. Morální povinnost, říká Pavel Jurkovič

„Ve chvíli, kdy jsem viděl vyčerpaný zdravotnický personál, rozhodl jsem se, že se pokusím alespoň trochu pomoci,“ vrací se Pavel Jurkovič k momentu, kdy si řekl, že by rád něco ve složité situace dělal.

Pomáhal už v první covidové vlně, kdy vozil starším lidem nákupy nebo rozvážel dezinfekci a ochranné prostředky.

Na podzim se ale situace zhoršila a poté vznikly projekty mobilních týmů M-72 a Jurkovič se přihlásil do týmu Českého červeného kříže. Týmy pracují ve dvaasedmdesátihodinových směnách, kdy čtyři členové týmu zabezpečují pokrytí tří denních a tří nočních směn. V liberecké nemocnici působí na covidovém oddělení a hlavní náplní jeho práce je polohování pacientů, měření teploty, měření tlaku či stlaní postelí.

_{Pavel Jurkovič v uniformě české armády}

„Je to zejména o komunikaci s pacienty, hlavně s babičkami a dědečky, kteří jsou zde sami a obávají se o svůj osud,“ popisuje Jurkovič.

Právě to je na práci, která je i fyzicky náročná, nejtěžší. „Práce je nejen fyzicky, ale hlavně psychicky a emočně náročná, ale pomoc jiným beru jako svoji morální povinnost a projev solidarity s těmi, kteří to potřebují,“ myslí si Jurkovič, který je od roku 2004 příslušníkem jednotky aktivní zálohy u Krajského vojenského velitelství Liberec, kde zastával funkce zástupce a následně velitele pěší čety.

V současné době je zařazen na funkci mladšího zdravotnického záchranáře. Jedním z úkolů je provádět výcvik příslušníků roty v oblasti poskytnutí první pomoci a první pomoci v boji. 

Ocenění se Jurkovičovi dostává i z řad armády. „Takových lidí si velice vážím a dělají dobré jméno nejen jednotce nesoucí čestný název Rota aktivní zálohy KVV Liberec plukovníka Čestmíra Šikoly, československého vojáka a účastníka výsadku Clay, ale také Armádě České republiky,“ říká ředitel Krajského vojenského velitelství Liberec Miroslav Brázda.