Radek vyrůstal v dětském domově, teď pracuje s osobnostmi a je žádaným trenérem

„V 18:00 je večeře, v 18:30 sprcha a od 19:00 do 20:00 děláš přáníčka pro sponzory“

Radek se narodil v Hradci Králové, do šesti let vyrůstal v kojeneckém ústavu v Lounech, pak v dětském domově v České Lípě. „Na kojeňák mám jen mlhavé vzpomínky, spíš si pamatuju, když jsem přešel do děcáku a začal jsem chodit do školy v České Lípě,“ začíná Radek povídat o dětství.

V dětském domově je všechno na čas. „V 6:30 budíček, v 7:00 jsi umytej s čistýma zubama na snídani, v 7:35 vycházíš do školy, pak hned ze školy rovnou do děcáku, jinak je průser. Pak se musíš rychle najíst. Pak se jde na zahradu, kde se hrabe listí nebo se pracuje na záhonech, což je sice fajn, ale když to musíš dělat 365 dní v roce, tak je to totální opruz. V 16:00 musíš být zpátky, protože je svačina a od čtyř do šesti je učební doba, kdy se učíš a děláš si úkoly. V 18:00 je večeře, v 18:30 sprcha a od 19:00 do 20:00 děláš přáníčka pro sponzory, protože děcák nemá peníze. V osm se jde spát,“ popisuje Radek i po letech mimo dětský domov tamní striktní režim. „A tohle si vynásob krát 365 dní.“

Ani na čas strávený ve škole Radek nevzpomíná nejlíp. „Ve škole to bylo dost špatný. Necítil jsem se tam moc dobře, tehdy Česká Lípa neměla moc dobře organizovanou práci s minoritami a kolem bylo dost vyloučených lokalit, takže obyčejní lidi se nás báli a dívali se na nás jako na nějakej póvl. Už třeba ve čtvrté třídě jsem si uvědomoval, že mě učitelka bere jako méněcennýho,“ říká a postupně se dostává k důvodům, proč se mu ve škole nelíbilo.

Někteří si možná vzpomenou, když nám dospělí s trochou nadsázky hrozili tím, že pokud budeme zlobit, skončíme v dětském domově. „Tím se podporuje ta představa, že děcák je špatné místo, že je to pasťák, kde končí špatné děti, ale nikdo nedokázal pochopit, že za umístěním dítěte do domova často stojí selhání rodiny. Tohle vnímání se ale mění čím dál tím víc k lepšímu,“ popisuje Radek.

„Ředitel mi řekl, že ho to nezajímá a že půjdu na zemědělku, tak jsem šel“

Po základní škole měl Radek jasno, že bude pokračovat na střední. „Já chtěl dělat nějaký design, protože mě to tam táhlo, ale ředitel mi řekl, že ho to nezajímá a že půjdu na zemědělku, tak jsem šel. Našel jsem si tam obor ekonomie a cestovní ruch, což byl jediný obor, kde nehrabeš do hlíny. Byly to pro mě vlastně čtyři roky naprosté ztráty času, ani dobrá parta tam nebyla. Zase jsem se cítil méněcenně, protože když jsem přišel do školy, tak přišla učitelka, po jednom nás vyvolávala a každýmu dala studijní průkaz. Když přišla řada na mě, tak se mě před celou třídou zeptala, jak se má pan ředitel v dětským domově, čímž mě před celou třídou strašně ponížila.“

Na zemědělce v České Lípě Radek odmaturoval a rozhodl se pokračovat ve studiu na vysoké škole, protože věděl, že nechce odejít z dětského domova. „Můžeš si vybrat, buď odejdeš z děcáku, nebo budeš studovat dál a zůstaneš,“ vysvětluje a jedním dechem dodává, že tehdy nevěděl, co dělat a neměl kam jít, tak zkrátka zůstal a studoval. „Vlastně i vysokou školu jsem vystudoval jen proto, abych mohl být dál v děcáku, protože jsem se necítil připravený na svůj vlastní život. Nejtěžší na tom je, že není cesty zpět, nemůžeš se vrátit, když cítíš, že bys měl.“

Děti z dětských domovů mají sny a představy o tom, co by chtěly dělat, ale podle Radka nejsou vůbec připravené na život po opuštění domova. „Na druhou stranu mám spoustu kamarádů a kolegů z děcáku, kteří jsou úspěšní, mají se výborně, dělají dobrou práci a jsou spokojení, ale každý bojujeme s nějakým nepřijetím, které v každým z nás vyvolává špatné pocity. Popsal bych to tak, že lidi z dětského domova to mají daleko těžší v tom naučit se samostatnosti, ale to, jak jsi vyrůstal, už zaměstnavatele vůbec nezajímá. Jdeme do života s mínusem napsaným na čele, protože my děti z děcáku máme menší důvěru ve svoje schopnosti a máme pocit, že musíme pořád někoho poslouchat a čekat, až se nám řekne, co máme dělat.“

Svou biologickou mámu zná Radek jen z fotky. „Když jsem dělal reportáž pro jednu nadaci, tak si mě všimla moje sestra a moji mámu jsem viděl na fotce. Byli jsme sice v kontaktu a měl jsem nutkání ji poznat víc, ale časem jsem si rozklíčoval, že její zájem o mě není opravdovej, protože mnou chtěla možná spíš manipulovat. Tohle zjištění mi ve finále pomohlo a přestal jsem se tím trápit. Teď mám kolem sebe tolik blízkých lidí, přátel a kamarádů, kteří jsou mi daleko blíž než rodina.“

Před studiem na vysoké škole Radkovi opět poradil ředitel dětského domova. „Tentokrát mi doporučil soukromou Vysokou školu finanční a správní. Zase jsem si vybral obor, kde není matika a řekl jsem si, že to zkusím, byl to obor marketingová komunikace. Ta škola mi zaplatila studium v rámci projektu podpory studia dětí z dětských domovů.“

„Začal jsem si stát za svými zájmy a už tehdy jsem zakládal neziskovou organizaci“

Samotný odchod z dětského domova nebyl pro Radka nijak dramatický, už při studiu jej pomalu opouštěl, protože bydlel v Praze na koleji. „Odchod byl hodně pozvolný, navíc mě v dětském domově neměli moc rádi, protože jsem začal být víc progresivní, nechal jsem si třeba narůst dlouhý vlasy, začal jsem si stát za svými zájmy a už tehdy jsem zakládal neziskovou organizaci.“

Neziskovou organizaci Vteřina poté Radek založil spolu s ostatními lidmi, kteří vyrůstali v dětských domovech. „Dělali jsme společně srandu z toho, že máme z těch dětských domovů stejné vzpomínky. Taky máte kompost, že jo? A taky jste museli v osm spát, že jo? Viděli jsme v tom jednak srandu, ale taky docela problém na celém území Česka, takže jsme v roce 2012 založili neziskovou organizaci, která hájí práva dětí vyrůstajících mimo rodinu.“

Radek s neziskovou organizací jezdil do dětských domovů a pomocí divadelního představení informoval děti o tom, že mají svá práva. „Například v zákoně je napsáno, že dítě může dostat maximálně 25 tisíc korun jako jednorázové odchodné. Jenže kvůli tomu, že je tam napsáno to slovíčko maximální, tak je ta praxe často taková, že ředitelka řekne, hel ty jsi zlobil a navíc jsi rozbil postel, takže dostaneš pět tisíc a buď rád,“ popisuje Radek důvody vzniku neziskové organizace, která se staví za práva dětí z dětských domovů.

Česká republika má podle Radka nejvíce dětí v ústavní péči z evropských zemí v přepočtu na obyvatele. „V dětských domovech je 8 tisíc dětí, což je průšvih. My podporujeme to, že když je problém v rodině, tak se nemá dítě hned umisťovat do dětského domova, ale má se buď pracovat s tou rodinou nebo dát dítě dalším příbuzným nebo adoptivním rodičům. Děcák by měl být až poslední možnost,“ vysvětluje Radek, ale jedním dechem dodává, že situace v dětských domovech se začíná zlepšovat. „V dnešní době je tak 30 nebo 40 procent děcáků dobrých a díky tomu vlastně není poznat, že to dítě je z dětského domova.“

„Pokud chceš zvednout vyšší váhu nebo udělat klik ve stojce, musíš umět propojit hlavu s tělem“

Ke konci studia na vysoké škole Radek už začínal pracovat jako asistent choreografa. „Už tehdy jsem viděl, že se s tanečníky, kteří se připravují na nějaké natáčení, nijak nepracuje. Tehdy jsem začínal cvičit, bavilo mě to a řekl jsem si, že si udělám základní kurz instruktora fitness, abych s nimi mohl pracovat. Od té doby se rozvíjím svou cestou.“

Radek dřív pracoval jako klasický instruktor, radil lidem, jak pořádně držet činku. „Teď to beru mnohem víc komplexně. Časem jsem zjistil, že spousta lidí neví, jak vzít činku do ruky a co znamená mít rovná záda, neví jak funguje břicho a nedokáže ho dobře ovládat kvůli roztěkaným myšlenkám. Takže dnes se dá říct, že učím, jak se umět soustředit na vlastní tělo a hledám rovnováhu mezi používáním hlavy a těla.“

Radkovi klienti jsou často z řad slavných osobností. „Pracoval jsem třeba s Ester i s Aňou Geislerovými nebo Jenovéfou Bokovou. Spolupracoval jsem s Janou Plodkovou nebo s Vaškem Neužilem. U mě je ta práce hodně různorodá a je super v tom, že mě práce s herci hodně baví, protože jsou to pro mě neskutečně vnímavé a křehké nádoby, které na sebe pro konkrétní představení nasadí emoci. Hlavně jsou to lidé, kteří mají otevřenou hlavu a vědí, že cvičení je o nastavení mysli.“

Ve svojí práci vidí Radek budoucnost. „Je čím dál víc lidí, které to zajímá. Pokud chceš zvednout vyšší váhu nebo udělat klik ve stojce, musíš umět propojit hlavu s tělem. Je to stále v plenkách, ale začíná se rozšiřovat povědomí o tom, že nastavení mysli a těla musí být v rovnováze.“

Pro všechny zájemce Radek buduje web. „Bude to velký web, kde vysvětlím všechny cviky. Bude to pro líný lidi, které nebaví cvičit, pro děti, pro lidi s bolavým ramenem, kyčlemi nebo zády. Ale bude tam taky vzdělávací sekce, kde budu na mých klientech vysvětlovat, co si při daných cvicích nejvíc hlídat.“