Konstantin a Metoděj přesahovali svou dobu intelektem i viděním světa. Své dílo brali velmi vážně a jejich životy jsou dobře zmapovány. Uvedl to paleoslovenista František Čajka ze Slovanského ústavu Akademie věd ČR. Na pozvání knížete Rostislava přišli soluňští bratři na Velkou Moravu v roce 863. Konstantin s Metodějem jako kulturní nástroj své činnosti užívali nejstarší dochovaný slovanský spisovný jazyk – staroslověnštinu. Konstantin (Cyril) pro něj vytvořil vhodné písmo nazvané hlaholice. Na Velké Moravě pak vzniklo celkem rozsáhlé písemnictví zahrnující překlad biblického textu a liturgické, právní či básnické památky.
„Zdroji prvního řádu“ o životě soluňských bratří jsou podle Čajky legendy. „Zejména tedy Život Konstantinův a Život Metodějův – texty, které bývají označovány jako moravsko-panonské legendy. Ne úplně přesně,“ poznamenal odborník. „Bádání dávno doložilo, že mnohé informace v legendách jsou důvěryhodné,“ upozornil odborník. „Některé jsou samozřejmě poplatné těm hagiografickým schématům. Ale zejména informace související přímo s jejich životem, na kterém místě se nacházeli, kde diskutovali či jakou formou, jsou považovány za velmi důvěryhodné Takže jejich život máme zmapován, řekl bych, velmi dobře,“ doplnil odborník.
Další poznatky o věrozvěstech Slovanů podle jeho slov přinesly texty jejich spolupracovníků a žáků a také ty, které se k nim autorsky váží. „A zde se seznamujeme s tím, že to byly skutečně osobnosti evropského významu, které přesahovaly svou dobu, jak svým intelektem, svými organizačními schopnostmi, tak i svým mravně-etickým viděním světa. To je dost výjimečné,“ zdůraznil Čajka.
Na to, že bratři pojali působení na Velké Moravě velmi vážně a chtěli položit trvalejší základy svého díla podle Čajky ukazuje například vznik právních památek. „Součástí těchto právních děl je i památka označovaná jako Zakon sudnyj ljudem - Soudní zákoník pro světský lid. I tato památka vznikla jako překlad z řečtiny. A užitý právní výklad je uzpůsoben domácímu zvykovému právu. To jsou informace, dejme tomu známé,“ uvedl slavista. „O čem se však nehovoří, je také to, že do toho textu byly vkomponovány polohy, které podle mého názoru bytostně ukazují na jejich charakter a vidění světa,“ doplnil Čajka s tím, že jde například o pasáž, která pojednává o krádeži zbraně na polním tažení.
Badatel zdůraznil, že raný středověk byla doba obrovské symboliky a zbraň nebyla jen drahým majetkem, ale měla i symbolickou platnost. „Takže když člověku byla ta zbraň odcizena, byl potupen. V různých pramenech, v řeckých i v západoevropských, jsou za tuto eventualitu dávány až drakonické tresty. Tady v tom našem zákoníku je vlastně trestem nějaké dlouhodobé pokání. Je to úplně jiné,“ popsal jazykovědec.
Čajka také uvedl, že o staroslověnštině lze podle nejjednoduššího z odborných přístupů hovořit u památek vzniklých od období příprav na cyrilometodějskou misii do konce 11. století. Později už je uvedený jazyk obvykle nazýván církevní slovanštinou. Různé místní a vývojové úpravy pak paleoslovenisté nazývají „typy“ či „redakce“. Je tak doložena například církevní slovanština bulharského, ruského, chorvatského či českého typu. V písemnictví nakonec církevní slovanština postupně ustoupila národním jazykům a dnes se s ní lze setkat jen při liturgiích v kostelích východních a jižních Slovanů.
Slovanský ústav nedávno představil také on-line slovník staroslověnštiny. František Čajka podotkl, že uvedený portál přináší zejména elektronické verze všech staroslověnských slovníků, které vznikly na půdě Slovanského ústavu AV. Jejich základem je monumentální pětidílný Slovník jazyka staroslověnského, dokončený svým pátým svazkem v roce 2016.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
