neděle 24. října 2021 Nina

Aleš Vogel: S přesilou žen se potýkám celý život

Sám mezi ženami – Kohout. Tak zní titul knižní prvotiny libereckého rodáka a učitele z Jindřichovic pod Smrkem Aleše Vogela. Knihu nabitou vtipnými historkami nejen ze školního prostředí napsal během lockdownu, kdy prý vrcholila jeho frustrace z online výuky a kontaktu s výhradně ženským kolektivem. Nakolik je knížka autobiografická, a nakolik fikce? Jak děti a učitelé zvládali online výuku? A jak se vlastně žije mezi ženami? Přinášíme vám rozhovor s mužem, který má k tomu co říct. A rozhodl se to i napsat.

Vaše učitelská dráha je poměrně pestrá – Výchovný ústav v Chrastavě, ZŠ v Liberci, ZŠ v Jindřichovicích pod Smrkem, nyní ZŠ Dětřichov… Podle čeho si vybíráte místa, kde chcete učit?
Je to asi zvláštní, ale žádné z míst, na kterém jsem pracoval, jsem si vlastně nikdy nevybíral. Každé z nich ke mně tak nějak přišlo. Jsem člověk, co má rád příležitosti a výzvy, a když cítím, že by změna mohla vést k lepšímu, tak neváhám.

O autorovi

Aleš Vogel zahájil svoji učitelskou kariéru v pasťáku – ve Výchovném ústavu v Chrastavě, poté učil 10 let na ZŠ ve Vesci, pak v Jindřichovicích pod Smrkem a od letošního září na ZŠ v Dětřichově. Knihu „Sám mezi ženami – Kohout“ napsal během lockdownu, vydalo mu ji nakladatelství Albatros Media. Žije se ženou a dcerou v Jindřichovicích, chová slepice, věnuje se ochotnickému divadlu, hudbě (hraje na pět hudebních nástrojů), vede kroužky bojových sportů, točí videa na youtube. A samozřejmě píše. 

Vaší první učitelskou zkušeností byl výchovný ústav. Nepřemýšlel jste potom, že půjdete raději dělat něco jiného? Nebo vás to naopak posílilo?
Nepřemýšlel (úsměv). Ze zkušeností z výchovného ústavu těžím dodnes, ale řekněme, že při nástupu na běžnou základku jsem měl trochu posunutou laťku v tom, co je to vlastně „zlobivé dítě“. Bylo osvěžující, že jediný perník, na kterém byli někteří závislí, byl ten s rybízovou marmeládou. Na druhou stranu nutno dodat, že za těch 15 let se některá dnešní děcka chováním dost přiblížila těm, co si pamatuju z polepšovny.  

Sám jsem asi rok a půl strávil jako vychovatel v diagnostickém ústavu a ani po nějakých deseti letech vlastně stále nevím, jak na tuto zkušenost vzpomínat. Jak to máte vy?
Popravdě na to vzpomínám rád. Bylo mi tenkrát 20 let. Někteří chovanci byli skoro stejně staří, ale já si i přesto dokázal vybudovat respekt, a neměl jsem problém s kázní, což bylo trnem v oku mým o dost starším kolegům. Vrcholem toho bylo, když se mi podařilo dostat zpátky kluka, co utekl. Na střeše chrastavského kováku jsem ho tenkrát dvě hodiny přemlouval, zatímco dole čekali policajti, kteří nevěděli, jak ho sundat dolů. Povedlo se a úplně poprvé se vrátil utečenec po svých a bez eskorty. A asi i naposled. Od té doby jsem měl s kolegy peklo. Já ale na rozdíl od těch kluků mohl kdykoliv odejít, tak jsem šel…

Když ještě zůstanu u vašich učitelských štací. Deset let jste strávil na škole v libereckém Vesci. Jsou městské děti jiné než ty na venkově? Kde se vám učí lépe?
Dřív to tak možná bylo, myslím ty rozdíly, ale v dnešní době se to už smylo. Osobně nevidím rozdíl mezi městským či vesnickým dítětem. Oba sedí nejradši u televize, počítače či mobilu a taková vycházka do lesa je pro ně spíš trestem. 

Děti zpomalily a ztratily chuť

Ale už ke knížce. Vznikla jako reakce na frustraci během online výuky, kdy jste se pohyboval jen mezi kolegyněmi učitelkami. Byl ve vás nápad na knihu o muži obklopeném ženami už dříve?
Určitě. S přesilou žen ve svém okolí se potýkám celý svůj život. Jasně, velkou vinu na tom má obor, kterému se věnuji, ale beru to i tak jako určité prokletí (smích). Vrcholem toho bylo, když jsem se s rodinou (manželka a dcera) přestěhoval před šesti lety na vesnici, a já se pro lepší zapojení mezi místní přihlásil k ochotnickému divadlu. Kromě mě tam nebyl jediný chlap, a já tenkrát začal psát hru Kohout, z které se v lockdownu stala nakonec kniha.



Online výuka přinesla pro většinu učitelů velký nápor. Jaká byla pro vás? Přinesla i něco dobrého?
I přesto, že jsem velký optimista, nejsem stále moc schopný najít moc dobrého na online výuce. Možná tu i něco je, ale převálcují to ta negativa, a teprve teď se naplno ukazují následky toho všeho. Děti neskutečně zpomalily a ztratily chuť na sobě pracovat. Ale co je celá online výuka proti online poradám s učitelkami (smích) To byl teprve očistec. Hodiny plácání o ničem… 

Ve chvíli, kdy jste se musel přizpůsobit zcela nové situaci, učit online, jste navíc psal knihu. Umím si představit jiné formy relaxace než si večer znovu sednout k počítači a psát. Musel jste se ke psaní nutit?
Vůbec ne. Znovu a znovu všude říkám, že to byl skutečný relax. Uzavření škol bylo v roce, kdy jsem učil pouze hudebky a těláky, rok předtím jsem měl na starosti prvňáky, které jsem učil vše. Psát, číst, počítat. Ale tento rok to bylo jinak, a jelikož se výchovy úplně zrušily, jediný můj kontakt byly právě ty hrůzostrašné online porady s kolegyněmi. V té době jsem měl hodně volného času na všechno možné. Zahradu, rodinu, sport i sebevzdělávání, ale psaní mělo ještě jednu výhodu a tím bylo to, že v mém příběhu neexistoval žádný virus. Takže opravdu relax a taky únik.

Lidé mě bombardují s tím, co je vymyšlené

Předpokládám, že kniha nabízí i jisté autobiografické prvky. Co vám na to řekly kolegyně učitelky? Nebo to byl důvod, proč jste přestoupil na jinou školu?
Kupodivu ženy, i mé kolegyně, berou knihu velmi pozitivně. Stoprocentně je to kvůli humoru a nadhledu. Navíc jsem nepsal jen podle skutečných událostí. Spousta toho je jen produktem mé fantazie. Kdybych totiž psal čistě podle pravdy, byla by kniha velmi depresivní (smích) Je ale vtipné to, že lidi, co už knihu četli, a je jedno zda mě znají nebo ne, mě bombardují otázkami, co je v příběhu vymyšlené a co je pravda. 

Narazil jsem na video, kde vtipně představujete Jindřichovice, kde bydlíte, jako prdel. Proč jste si k životu vybrali právě Jindřichovice?
Vyrostl jsem v Liberci a jako sedmnáctiletý se přestěhoval s rodiči na venkov do Křižan. Pro náctiletého kluka nic moc. Když jsem pak ve dvaceti poznal svou nynější ženu, vrátil jsem se s chutí zpět do města, ale jak léta pádila, postupně jsme se městu vzdalovali. Nutno říct, že dál už to moc nejde (úsměv). 

Je obvyklé, že u autorů nezůstane u jedné knihy. Máte už v hlavě třeba další námět?
Nejen námět. Další kniha už je u ilustrátorky, jedná se ale o knihu pro děti. Musel jsem vytvořit něco, co si bude moct přečíst i má osmiletá dcera. Třetí knihu mám teď rozepsanou a opět se vracím ke komediální beletrii pro dospělé, protože tahle poloha mi prostě sedí a dobře se mi píše. A už teď vím, že se máte na co těšit (úsměv).

O knize Sám mezi ženami - Kohout

Originální humoristická kniha z atraktivního školního prostředí, u které se budete smát nahlas od začátku až do konce. Hlavní postava, učitel matematiky a tělocviku na základní škole, žije obklopen samými ženami – dcerami, manželkou, kolegyněmi v práci…  A zoufale se snaží najít mužského parťáka. Z toho se odvíjí řetězec nejrůznějších kuriózních a vtipných situací, které autor popisuje s neuvěřitelným nadhledem a osobitým humorem na hraně (ne)korektnosti. Co věta, to perla! V jeho vyprávění se tak trochu pozná každý – ať už jste muž, či žena, učitel/ka, či rodič... 

Knihu si můžete zakoupit třeba tady.

Cena: 269 Kč

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto archiv Aleš Vogel

Štítky aleš vogel, kniha, kohout, učitel, jindřichovice, liberec

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.