Nechci měnit ničí názor. Důležité je ukázat myšlení hosta, říká Čestmír Strakatý

Od letošního srpna spolumoderujete pořad Press klub na Frekvenci 1. Jak se adaptujete na novou tvorbu?
Je to prubířský kámen. Beru to jako výzvu a zkušenost, kterou potřebuji. V Prostoru X si to můžu dělat podle sebe a je jedno, jestli má rozhovor deset minut, nebo hodinu. V Press klubu se musím vejít do 25 minut, jsou tam tři bloky a svírají to pravidla. Navíc se vysílá živě, což jsem si chtěl dlouho zkusit. Čekal jsem, že to pro mě bude horší, ale docela rychle jsem se do toho dostal. Mám asi výhodu v tom, že jsem pracoval na ČT24, kde jsem jako editor musel několik let v živém vysílání fungovat.

Zaujalo mě, že to potřebujete. Myslíte tím větší mantinely?
Potřeboval jsem sám pro sebe tu zkušenost s víc sevřeným formátem, můžeme říct většími mantinely. Šlo mi o to být konfrontovaný s něčím relativně serióznějším než je rozhovor na webu. Prostor X má hodně uvolněná pravidla. Můžu si zvát koho chci, můžu mluvit o čem chci, můžu mluvit sprostě a neformálně. Všem je to jedno. Konkurence v ostatních formátech je podobná. Často mě poměřují s pořady, kde nezáleží na obsahové úrovni nebo formálních požadavcích. Tolik se neřeší ani kvalita hlasu a projevu, kterou trochu vnímám jakou svoji slabinu. Teď jsem ale někde, kde hodně záleží na tom, jestli mluvím kvalitně, formálně a správně. Zaleží i na tom, co říkám a co říká host. Je to velký tlak. Když mi vypadne myšlenka a nevím co říct, pozná se to. Je to cenná zkušenost, která se mi může dlouhodobě vyplatit. Plus mi platí, takže je to dobré.

Cítíte rozdíl v tom, že nejste za mikrofonem vidět?
To je zajímavá věc. Když jsem před třemi lety začínal s Prostorem X, byly to první rozhovory, které jsem dělal, a byly rovnou na video. Natočil jsem dva piloty a třetí rozhovor byl s Danem Přibáněm, který vidělo asi půl milionu lidí. To bylo trochu komické. Sice jsem věděl, co dělám, protože jsem to znal z druhé strany. Je ale něco jiného říkat moderátorovi do ucha pokyny a pak rozhovor sám vést. Nicméně nebýt na obrazu je svoboda. Zároveň musím pořád fungovat s hostem, musí tam být spojení. Moderátor musí být vnímaný jako někdo, kdo to má pevně v rukou, a nemůže tam dělat kraviny. Aby byl rozhovor odvedený profesionálně, je vlastně jedno, jestli tam ta kamera je. Je to trochu menší tlak, že nemusím řešit make-up nebo co mám na sobě. Ve výsledku v tom ale takový rozdíl není, zvlášť když jedeme živě.

Při rozhovorech v Prostoru X nosíte černou košili. Berete si ji i za mikrofon?
Tam nosím černé triko, košili jsem zatím neměl. Možná až budu dělat rozhovor s Babišem, vezmu si ji, aby měl pocit, že jsme velmi formální. Tuhle jsem dělal jednu edukativní debatu na Zlínském filmovém festivalu s pár hosty ohledně trendů zábavy pro děti a o tom, jaké nástrahy skrývají sociální sítě. Tam jsem si vzal černou košili, protože jsem měl pocit, že je to už moje uniforma. Někam ven bych si ji asi nevzal, to už by mohlo být trošku trapné.

Mluvit pravidelně s premiérem má smysl

Premiér Andrej Babiš tedy vaše pozvání na rozhovor přijal.
On přijal pozvání od Frekvence 1, ale nepřijal pozvání ke mně. Do Prostoru X je zván dlouhodobě. Jeden čas jsme dokonce řešili termín, ale nedomluvili jsme se. Teď už Babišův tým nekomunikuje. Já mu to ale nemám za zlé. Chápu, že nemá důvod ke mně jít, svoje voliče oslovuje jinde.  Nejsem z těch novinářů, kteří říkají: „Pan Babiš nechodí ke mně do pořadu, protože se mě bojí.“ Určitě hraje roli to, jak o něm píše Reflex. Další roli můžou hrát moji dřívější hosté, kteří o něm nemluvili úplně hezky. Mluvil jsem tu s jeho synem, což se mu samozřejmě taky nelíbí. Přišel by někam, kde byl předtím jeho syn a jeho rozhovor by měl menší váhu. Politiků, kteří do mého pořadu nechtějí přijít, je ale víc. Shodou náhod jsou všichni z ANO.

Pro Frekvenci 1 jste uvedl, že byste rád mluvil s Andrejem Babišem pravidelně.
Mluvit s Andrejem Babišem má svou cenu. S jakýmkoliv premiérem má smysl bavit se pravidelně. Je otázkou, jestli bude Andrej Babiš premiérem i po volbách. Myslím si ale, že on by na opakované rozhovory se mnou nekývl. Nicméně je pravda, že na Frekvenci 1 zatím tolik neřešili, kdo ke komu půjde. Velkou roli hraje taky formát pořadu. Pokud by politici chodili pravidelně do Prostoru X vypadalo by to, že jsem na jejich straně. Ten formát je více profilový a agendu dělám jen zřídka. Vždycky se snažím probírat věci více ze široka, aby to bylo o názorech hosta a jeho osobnosti. To se dá s politikem udělat jen jednou, napodruhé už většinou ne – vytratil by se ten formát.

Ceny jsou vedlejší, těší mě respekt kolegů

Jaký je váš největší životní úspěch?
Můj neprofesionální a obecně velký životní úspěch je to, že jsem se letos oženil. Jinak mě v poslední době potěšila nominace na Křišťálovou lupu, kde jsem mimo jiné proti DVTV. Kdybych to vyhrál, což je samozřejmě kvůli silné konkurenci nereálné, byl by to obrovský úspěch. Naprostý úspěch je i samotná nominace a hlavně to, že jsem braný s respektem na úrovni těchto lidí. Musel jsem si vybudovat nějakou pozici a ty začátky byly, jaké byly. Dělal jsem spoustu rozhovorů, které bych rád udělal znova. Mohly být lepší a vlastně mě to zpětně mrzí. Vážím si ale zpětné vazby od relevantních lidí včetně novinářských kolegů, pak už je vlastně vedlejší, jestli něco vyhraji. Po těch třech letech jsem se dostal někam, kde už ta tvorba má nějakou váhu.

To zároveň potvrdila i odborná porota soutěže Podcast roku 2021, která vám udělila první cenu v kategorii Zpravodajství.
Je to velká čest a já nad tím nemávám rukou. Vybírala to odborná porota složená z lidí, kterých si velmi vážím, ale vlastně to o ničem nevypovídá. To, že jsem získal tu cenu, pro mě znamená, že jsem na úrovni dalších tvůrců, kteří ji mohli získat.

Pak už ale není nereálné získat Křišťálovou lupu.
Musíme být realisti. Moje fanouškovská základna je sice super a spoustu lidí mi psalo, že mi dávají hlas. Nedá se to ale srovnávat se Šťastným pondělím nebo Mikýřem, kteří mají na Seznamu čísla jako blázen.

Který rozhovor byste rád přetočil?
Třeba s herní novinářkou Alžbětou Trojanovou. Při rozhovoru s ní jsem se snažil být cool a udělat ho zábavně, ale vlastně to nebylo moc skvělé. Pár takových rozhovorů je hlavně z mých začátků. Některé jsem udělal znovu a udělal jsem dobře.

Záleží mi na tom, jak mě lidé vnímají

Čtete komentáře pod svými rozhovory?
Na začátku jsem je po velmi krátké době přestal číst. Nedělalo mi to dobře. Po měsíci se to ustálilo a bylo to relativně dobré. Znovu jsem je nikdy číst nezačal a myslím, že je to dobré rozhodnutí. Zocelilo mě, že jsem se musel srovnat s často oprávněnou kritikou, která byla docela nepříjemná. Dnes se s tím vyrovnávám líp než dřív, ale pořád beru negativní feedback relativně blbě. Nedávno vyšlo oznámení, že nastupuji na Frekvenci 1. Někdo tam do komentáře napsal, že jsem pozér. Ať se lidem klidně nelíbí moje rozhovory, ale nemusí se navážet do mé osoby, když mě neznají. Zamrzí mě především kritika od lidí, jejichž hlas má ve společnosti váhu. Ty diskuze ale nečtu. Nechci riskovat, že narazím na něco, co mě zbytečně rozhodí. Možná jsem na to moc citlivý a záleží mi na tom, jak mě lidi vnímají.

V pořadu StegCast jste loni řekl, že hádání se s respondentem je mnohdy snazší a baví vás. Cítíte to stejně i dnes?
Hádání je mnohdy jednodušší, ale už mě to tolik nebaví. Od té doby jsem se posunul a mám pocit, že hádání je míň efektivní v předání obsahu. Kriticky vedený rozhovor se nutně nerovná hádání se. Myslím si, že se dá vést tak, aby spolu lidi komunikovali normálně bez snahy argumentačně vyhrát. Prostřednictvím otázek bez citací a nutného vyvracování lží ve vteřinách se dá dojít ke stejnému, mnohdy i lepšímu výsledku než tím hádáním. Nechci měnit ničí názor. Pro mě je důležitější ukázat myšlení toho člověka a jeho argumentaci, kterou může divák následně zhodnotit podle svého.

Platí pořád, že děláte pět rozhovorů týdně?
Ano, v rámci Prostoru X dělám většinou čtyři rozhovory a nově ten Press klub, takže je to pět rozhovorů týdně. Vzhledem k tomu, že si to sám připravuji, dělám si dramaturgii, redakční práci a z větší části produkci, je toho dost.

Máte čas na sebe?
Zjistil jsem, že moc času pro sebe nepotřebuji. Navíc i při tom času pro sebe dokážu pracovat. Chodím hodně cvičit a mezi sériemi cviků si píšu rozhovor nebo si něco zjišťuji. Jde to, jen se v tom člověk musí naučit fungovat. Sledovat dění mimo pracovní dobu má svoji hodnotu a mockrát se mi to vyplatilo. Nedělá mi problém napsat vcelku složitý rozhovor za 20 minut, protože vycházím právě z toho, že spoustu věcí znám a nemusím si je dohledávat těsně před rozhovorem. Úplně odpojit jsem se dřív neuměl, teď už se ale lepším.