Tuňáka v konzervě se bát nemusíte

Z mnoha variant, po kterých můžete v regálech obchodů sáhnout, dTest nechal otestovat konzervy tuňáka ve vlastní šťávě od devíti značek. Jak mají jednotlivé obchodní úpravy tuňákových konzerv vypadat, popisuje obchodní norma daná evropským nařízením číslo 1536/1992. Z ní rovněž vycházela očekávání hodnotitelů, kteří posuzovali kvalitu, bezpečnost, chuť i to, zda výrobci nešidí na váze. „Do laboratoře jsme poslali konzervované tuňáky ve formě kousků, kusů i celých částí rybího masa,“ uvedla šéfredaktorka časopisu dTest Hana Hoffmannová. Podoba masa hraje klíčovou roli při posuzování kvality. Obchodní norma pro tuňákové konzervy rozlišuje pět forem – od celých kusů masa a filet přes kusy a kousky různých velikostí až po drť, která je nejméně hodnotná. V případě formy celého tuňáka není výskyt malých kousků žádoucí, povoleny jsou pouze z důvodu doplnění celého kusu na deklarovanou hmotnost a nesmějí představovat více než 18 % hmotnosti rybího masa.

Právě za rozdíly mezi konzistencí uvedenou na obalu a tou skutečnou se při hodnocení udělovaly nejhorší známky. „Na výskyt drobných kousků si hodnotitelé stěžovali u konzerv Isabel Atún al natural a Sun & Sea Tuna in Brine. V jejich nálevu byly patrné drobné kousky, navíc maso vykazovalo velmi drobivou konzistenci,“ citovala Hoffmannová z hodnocení jednotlivých výrobků. Problém s drobivostí masa se objevil u více výrobců, dokonce i v případě konzervy Penny/Gran Mare Tuna Filets in Brine, která v této kategorii získala nejvyšší hodnocení.

Laboratoř také zkoumala přítomnost těžkých kovů v rybím mase. „Naměřené koncentrace rtuti představovaly zhruba desetinu předepsaného limitu,“ rozptýlila  Hoffmannová častou obavu z obsahu nežádoucích látek ve svalovině mořských ryb. Existují druhy tuňáka, které rtuť z prostředí akumulují mnohem více než ostatní, například tuňák křídlatý a žlutoploutvý. Ty se ale k výrobě konzerv obvykle nepoužívají. V plechovkách zpravidla najdeme tuňáka pruhovaného, který zadržuje pouze malá množství rtuti.

Experti v rybím mase také ověřovali koncentrace olova a kadmia. Olovo se nenašlo ani v jediném vzorku a naměřené hodnoty kadmia se s rezervou vešly do předepsaného limitu. Kromě zmiňovaných látek se pátralo i po histaminu. Jako stopu po přítomnosti některých mikroorganismů můžeme tento nebezpečný alergen najít ve zrajících sýrech nebo kazících se rybách. „Dostane-li se histamin do těla z jídla, může v závislosti na množství vyvolávat bolesti hlavy, dýchací potíže či pokles krevního tlaku,“ vysvětlila Hoffmannová a dodala, že v tomto směru byly všechny konzervy zcela v pořádku.