Do Kary jsem jel rovnou z vojny, později se stala mým celoživotním tématem, říká Rinth. Firmu teď staví na nohy

Se Zdeňkem Rinthem jsme si povídali o spojení jeho jména s Karou přímo v trutnovské fabrice. Není žádným tajemstvím, že firmu před třemi lety prodával, aby si mohl v klidu užít důchod. Nový majitel, skupina C2H Michala Mičky, ji však dostal do výrazných finančních problémů, které vyvrcholily krachem. Na to se sedmdesátiletý podnikatel nemohl dívat, proto se rozhodl ke vstupu do trutnovské firmy.

Možná ještě větší radost z návratu do Kary měli samotní zaměstnanci. „Když se vrátil, musela jsem ho obejmout,“ říká nám na servisní dílně jedna z žen, která podobně jako Rinth spojila velkou část svého života s českou oděvářskou značkou. Při krátkém povídání všichni zaměstnanci v místnosti souhlasně přikyvují.

Jakým obdobím právě procházíte, pane Rinthe?
Ve zkratce? Komplikovaným. Jsem teď po operaci kolen, tam se tedy stav lepší. A co se týče Kary, tam to má dvě polohy. Jedna poloha je ta, jak firma funguje. To hodnotím pozitivně. Myslím si, že funguje velmi dobře. Druhá rovina je insolvenční proces. Tam je to horší. Pojmenoval bych to jako bitva právníků. Nejdůležitější je, že byl schválen reorganizační plán. Teď jen musíme počkat, jestli se někdo odvolá nebo ne.

Takže váš návrat do Kary přináší víc radostí nebo starostí?
To je zákeřná otázka. Z mého pohledu to přináší obojí. Starostí má teď člověk spoustu, ale vzhledem k mým kolegyním, které jsou výborné, tak přichází i radosti. Díky nim máme výsledky.

Nemluvíte o zaměstnancích, ale o kolegyních. Jaká byla tedy reakce kolegyň, když jste se naposledy vrátil do firmy?
To se musíte zeptat jich.

Určitě jste pozoroval, jestli byl váš návrat vnímán pozitivně.
Tak asi takhle. Nastartovalo to v nich očekávání, že zase všechno bude fungovat. Tenhle jejich přístup byl nesmírně důležitý. Celý můj tým se po mém návratu začal vracet. Dělá mi radost, že vše zas funguje, jako dřív. On celý ten tým je taková skládačka, kde musí každý dílek fungovat. Začíná to tvorbou modelu a končí přípravou výroby. Vše se také musí na prodejnách prodat a leckdy servisovat. Za tím stojí spousta lidí, tedy celý tým. Všichni jsou pro mě stejně důležití.

Kolik lidí momentálně Kara zaměstnává?
Zhruba 150.

Po předchozím majiteli, kterým byla skupina C2H Michala Mičky, zůstal dluh na výplatách zaměstnanců. To je už vyřešeno?
Ano, hned jak jsem přišel, vše jsem doplatil. Neexistuje, aby byla firma dlužna lidem, co pro ni pracují. Vše jsem zaplatil ze svého. Někteří nebrali mzdy tři měsíce, to je naprosto šílené. Doplacení tohohle dluhu bylo první, co jsem udělal.

Sám jste v Kaře od roku 1973 pracoval, z pozice dělníka jste se vypracoval na zástupce ředitele. Jak vzpomínáte na začátky ve firmě? 
To víte, že si na začátky v Kaře vzpomínám. Všechny milníky v téhle firmě si pamatuji, jako by to bylo dnes. Nastupoval jsem přímo z vojny. Na první návštěvu jsem jel stopem z Brna rovnou sem do Trutnova. Nastoupil jsem, jak jste už řekl, na pozici dělníka. Bydlel jsem tady ve sklepě asi tři čtvrtě roku. Byl jsem tu praktikantem na dílnách. Všechno jsem chtěl umět. Troufám si říct, že za ty roky jsem se toho naučil vážně spoustu.

A jaké jsou ty další milníky?
Ve třiceti letech jsem nastoupil do této fabriky jako ředitel závodu. Byl jsem nejmladší ředitel v historii Kary. Po čtrnácti měsících mě vyhodili. Měl jsem své představy, jak se má fabrika řídit a ne všem se to líbilo. Brzy jsem se ale vrátil.

Dá se bez nadsázky říct, že je Kara součást vašeho života?
Bezpochyby. Je to tak. Je to srdeční záležitost a celoživotní téma.

Jak se Kara z vašeho pohledu za těch padesát let proměnila?
Teď je to úplně něco jiného. Dříve to byl monopol, co měl 2500 zaměstnanců a 13 nebo 14 závodů po celé zemi. Konkurence tehdy neexistovala a ekonomika byla deformována. Tehdy Kara dělala vše, od pěstování kožešinových zvířat po výkup kůže, maloobchod a velkoobchod. Bylo jasné, že to takový moloch nemůže přežít. Po revoluci z toho vyšlo několik malých firem, z nichž se některé dostaly navrch a některé nenávratně zanikly.

Dříve byla tendence vše vyrábět sám. Dnes to není realizovatelné v žádném oděvnictví. Baťa byl originální ve třicátých letech, dnes je to nesmysl. V téhle době probíhá mezinárodní dělba práce. To si musela uvědomit každá firma, která chtěla přežít.

Když vás poslouchám, nehrály při posledním návratu do Kary hlavní roli pocity, které převážily ten byznysový pohled?
Určitě ano. Emoce byly v tomto případě prioritní. Na druhou stranu jsem k tomu byznysově přistupoval realisticky. Měl jsem nějakou ekonomickou představu, kterou by se mohlo podařit realizovat i přes ta rizika, která to všechno obnášelo. Musíme si uvědomit, že se to vše odehrávalo začátkem roku, kdy bylo vše kvůli covidu zavřené. V té době jsem začal uvažovat o návratu a znovuobnovení Kary, tehdy probíhal totální lockdown. Proto tam těch rizik bylo dost a to vlastně platí pořád.

To ale nebyl váš první návrat do Kary. Už na začátku milénia jste Karu postavil na nohy. V jaké kondici tehdy byla a jaké bylo to rozhodování tehdy?
Tehdy to byla trochu jiná doba, navíc já byl výrazně mladší. Měl jsem hodně elánu a nadšení. Navíc nechyběla vize, že se Kara musí vrátit na pozici, která ji tady léta patřila. I tehdá jsem přemýšlel nad riziky, která hrozí. Povím vám to takhle, s mými kolegyněmi dělám léta a bez nich bych do toho nešel ani tehdy, ani letos. Mám tu kolegyně, které jsou ve firmě třicet let. Bez nich bych si to nedovedl představit.

Takže nějakou fluktuací zaměstnanců netrpíte?
Tady ve fabrice vůbec ne. Některé kolegyně odešly počátkem roku, když pod minulým majitelem nedostávaly mzdy, jinak na odchody netrpíme. Samozřejmě na prodejnách je to trošku jiné, ale také tam máme stabilní kádr, který u nás pracuje mnoho let.

S návratem do Kary vám letos pomohla také investiční skupina Natland, která se zaměřuje na investování do majetkových účastí v podnicích v Česku a na Slovensku. Jaká je pozice Natlandu v tomto případě?
Bez Natlandu bych do toho asi nešel. Mají nejen velké právní zkušenosti, ale také umí řešit vše, co se týká insolvencí a podobně. Sám bych to nezvládl řešit. Potřeboval jsem nějakého parťáka a byly jen dvě možnosti. Buď do toho jít s Natlandem nebo do toho nejít. Po těch měsících si uvědomuji, že by toho parťáka bylo potřeba ještě daleko víc, než jsem si myslel. Bez schopnosti těch lidí by to nebylo možné. O insolvence jsem se nikdy nezajímal, protože jsem to nikdy nepotřeboval.

Firmu budete i dál řídit vy. Podle Tomáše Rašky (pozn. red.: Tomáš Raška je český podnikatel, který vlastní majoritní podíl v investiční skupině Natland, založené v roce 2002. Skupina Natland působí na českém a slovenském trhu, aktivně investuje do středně velkých firem a výnosových nemovitostí, staví rezidenční a polyfunkční objekty.) je vaše osoba důležitou zárukou pokračování dobrých vztahů s obchodními partnery. Vážíte si této důvěry?
Vážím, samozřejmě. Bez toho partnerství nemůže existovat. Myslím si, že důvěra je v tomto případě oboustranná. Některé věci se táhnou a komplikují, proto je potřeba mít kolem sebe lidi, na které se můžete spolehnout.

Plán na to, jak a odkud získat peníze na provoz a jak uspokojit věřitele, schválil insolvenční soud v Hradci Králové. Věřitelé podle dostupných informací získají o nějakých 30 procent více než v případě konkurzu. Co teď bude následovat?
O schválení reorganizačního plánu rozhodují v první řadě věřitelé. Všichni, až na dvě výjimky, které tvoří zhruba 0,6 procenta, hlasovali pro schválení. Ten plán mluví o tom, že věřitelé dostanou o 30 až 50 procent více než by dostali v konkurzu. Teď se čeká na moment, kdy vše bude také právně platné. Je tam také jedna osoba, která se snaží celý ten proces komplikovat a prodlužovat. Proto je to teď bitva právníků.

Kdo je tou osobou?
Je to inženýr Bednář (pozn. red.: O Karu v konkurzu projevil dříve zájem polský řetězec Ochnik. Expanzi Ochniku na český a slovenský trh vedl v té době právě Pavel Bednář, člověk se znalostí byznysu Kary. Do loňského roku byl totiž finančním ředitelem skupiny C2H, která je jediným akcionářem Kary).

Co tedy teď bude následovat?
Jak vidíte, zdaleka není vše ještě hotové. Když jsem 11. května přebral firmu, tak byla v tragickém stavu po všech stránkách. To, že dlužila výplaty, jste sám říkal. Mimo jiné tu byl také vnitřní dluh, co se týče prodejen a jejich rekonstrukcí. Tam se během tří let neudělalo naprosto nic. Vezměte si, že když máte více než tři desítky prodejen, tak musí rekonstrukce pořád běžet. V momentě, kdy je na krámě vidět, že je zastaralý, je to špatně. Právě rekonstrukce několika prodejen nás teď čekají. Musíme ale postupně. Musíme také stále zdokonalovat zákaznický servis. O věci zákazníků se musíme postarat i po dvou, třech nebo pěti letech. Kožené bundy je potřeba čistit i opravovat. Takhle jmenovat bych mohl dlouho, těch mezer vidíme spoustu.

Utrpělo v posledních letech také jméno Kary?
Ano, utrpělo a zásadně. Potýkáme se s tím dnes a denně. Jsou to „drobnosti“, ale neuvěřitelně poškozují naše jméno. Hned vám vyjmenuji příklady. Byl tu e-shop a někdo vrátil v rámci zákonného nároku nákup, ale nedostal za to zpět peníze. Lidé si taky nakoupili dárkové poukazy, ale ty nemůžou uplatnit. To jsou velké škody, které poškozují značku. Hned jak vstoupí v platnost reorganizační plán, budeme muset tyhle resty odstranit.

Pokud se nepletu, vy nyní ani například dárkové vouchery přijmout nesmíte.
Je to přesně tak. Bylo by to zvýhodnění věřitele. Hned po schválení plánu vyhlásíme, že akceptujeme poukázky bez ohledu na jejich platnost a také všem vrátíme peníze za vrácené zboží z e-shopu. Teď jsou na nás naštvaní, a to oprávněně. Bohužel s tím nijak nemůžeme hnout.

Neodpustím si ještě jednu poznámku. Také nás poškodilo chování předchozího vedení vůči některým obchodním partnerům. To vše se snažíme napravit, ale ne vše jde. Jsou totiž firmy, které nejsou ochotny spolupracovat se společností, která je v insolvenci. Mají prostě taková pravidla.

Když už jste nakousl bývalé vedení Kary, tak navážu. Pan Mička se v jednom z rozhovorů nechal slyšet, že jste firmu vedl zastarale a že Karu dostal do problémů covid. Má podle vás pravdu?
Víte, já už jsem o tom, jak vedu firmu, slyšel takových věcí, že byste se možná divil. Zareaguju na to, co říkal o covidu. Téhle pohádce snad nevěří ani její autor. Je to nesmysl. Když se podíváte okolo, zdravá firma covid přežila. Ano, když firma není v dobré kondici a přijde něco takového, skončí to špatně. A že to dělám postaru? Ano, my to děláme postaru. Když si někde půjčujeme peníze, tak se pod to taky podepíšeme. My firmu netunelujeme, tak jak to dělalo minulé vedení, které vyvedlo 60 milionů do spřízněných firem bez jakékoliv smlouvy. To se mi zdá hodně moderní a neodpovídající našemu, jak říká minulé vedení, zastaralému způsobu vedení firmy.

Jaký máte vztah s panem Mičkou?
Momentálně žádný. Ale povím vám důležitou věc. Neustále padá jen jméno Mička, ale není to tak jednoduché. Tam byl celý tým lidí, o kterém říkám, že byl buď neschopný nebo naopak všehoschopný. Mám pocit, že se tam mohly dít věci, které dokonce ani pan Mička nevěděl. Mluvme tedy o celé té partě podivných lidí.

Zpět k vašemu návratu do Kary. Kdy se tahle myšlenka zrodila?
To víte, Trutnov není žádné velké město. A těch impulsů bylo mnoho. To mi takhle volali třeba z jednoho obchodního centra a říkají: „Pane Rinth, co s tím budete dělat?“ A já jim říkám: „Co bych s tím dělal, já jsem důchodce.“ Pak mi volali z Itálie: „Pane Rinth, co se to tam děje?“ A to bylo pořád. Neustále jsem byl konfrontován s tím, co se v Kaře dělo.

To vám telefon zvonil častěji, než když jste byl v Kaře.
To zas ne, ale v té době jsem o návratu přemýšlel čím dál víc. Když mi volala obchodní centra, tak mi vyjadřovala podporu, abych do toho šel. Právě obchodní centra byla poté, co jsem se do toho dal, velmi vstřícná a korektní. Představte si situaci, že někomu dlužíte nájem za tři čtvrtě roku a pak přijdete, že teda znovu prodejnu otevřete, ale chcete slevu na nájemném. V takovém případě je drzost slabí slovo. Proto říkám, že k nám byla nákupní centra velmi vstřícná.

Pojďme přímo k vašemu oboru. Dnes se na trhu objevuje velké množství umělé kůže. Jak na podobný materiál nahlížíte vy?
Beru jako podvod, pokud tomu někdo říká ekologická kůže. Je to normální plast, který se v přírodě rozkládá stovky let. Na produktu, který se vyrábí z derivátu ropy, přeci nemůže být nic ekologického. Jinak mi to nevadí. Pokud chce někdo levnější alternativu s menší živostností, je to možnost.

Berete takové výrobky jako konkurenci?
Ne, určitě ne. Je to úplně něco jiného. Ale opakuji, opravdu chápu okruh lidí, který si chce koupit za 1100 korun něco na jednu nebo dvě sezony. Proti tomu vůbec nic nemám. Jen musí počítat s jinými vlastnostmi a životností.

Kdo je vlastně průměrným zákazníkem Kary?
Jsou to ženy od třiceti let výš, které hledají elegantní nadčasovou klasiku. Nakupují u nás, protože chtějí něco na několik sezon. Naše výrobky nejsou věcí nějaké módnosti. Je to elegance, která se neomrzí ani za několik let.

Covid ukázal, že se dnes prodejci neobejdou bez e-shopu. Vaše výrobky najdou zákazníci na Zootu, se kterým vás pojí spolupráce s Natlandem. Jak moc je pro vás e-shop podstatný?
Jen vás doplním, že máme také vlastní e-shop, který ale funguje na trošku jiných principech. Spolupráci se Zootem, ale také dalšími e-shopy, určitě hodláme zachovat. Mají zase jinou skupinu zákazníků a jiný dosah. Je to pro nás zajímavé.

Když mluvíme o covidu, situace se v tuzemsku opět zhoršuje. Nemáte obavy?
Já jsem tady od toho, abych neměl obavy z ničeho. Šéf, který začne mít obavy a poznají to i zaměstnanci, není šéf. Samozřejmě obavy z covidu mám, ale ne z toho, že by to firma nepřežila. Teď máme jasný úkol, a to postavit Karu na pevné nohy.

Trošku vás do toho zasvětím. U nás je hrozně výrazná sezónnost, protože zhruba 60 procent tržeb děláme v období od půlky září do konce roku. Zbytek roku je většinou ztrátový, protože náklady běží pořád. V období, kdy peníze tečou ven, musíme být tak silní, abychom to zvládli bez problémů. To byl vždy můj cíl, každý rok. Proto Kara při mém prodeji neměla žádné úvěry ani závazky, to dnes není úplně obvyklé. Všechno jsme vždy financovali z vlastních zdrojů. Teď jsme v rozdílné situaci, kdy má Kara spoustu závazků, které platíme. Chvála bohu, že jsme personálně stabilizováni. Teď ještě musíme to samé zvládnout finančně a vztahově s partnery. To ale neokecáte, to jednoduše musíte předvést.