Několikrát jsem ho učila mluvit i chodit, popisuje matka život s autistickým Patrikem

Většina dětí v pubertě se raději baví se svými kamarády a rodiče odsouvá na druhou kolej. Čtrnáctiletý Patrik Ambrož, který bydlí v brněnských Vinohradech, to má ale jinak. Maminka Lenka a oblíbená postel představují bezpečná místa, která jsou nepostradatelnou součástí jeho života. Má totiž diagnostikovaný autismus, vývojovou poruchu, která se projevuje problémy s komunikací, opakujícími se vzorci chování a odlišnou sociální interakcí.

Podle Lenky Ambrožové není život s autistickým dítětem těžký. Jde jen o zvyk, přizpůsobení se a vůli. „Já říkám, že už doma máme všichni získaný autismus,“ směje se Lenka. Rodina podle ní musí najít systém, jak fungovat. „Chvíli to trvá, ale jde to. Důležité je poslouchat, co radí odborníci, a přizpůsobit se tomu. Ale někdy už člověk samozřejmě nemá nervy všechno opakovat a na všechno upozorňovat,“ vysvětluje matka tří synů. Autisté jsou podle ní věčně malé děti. Žádný z nich navíc není stejný a vyžaduje specifické zacházení.

Ze záchvatů si Patrik nic nepamatuje

Lenka i její manžel už poznají, kdy se dají Patrikovy výstupy přejít a kdy už jde do tuhého. V tom momentu je lepší nechat věci být, aby nedostal svůj autistický záchvat, při kterém pláče, začne se vztekat a má neuvěřitelnou sílu. „Nemá cenu s ním záchvaty probírat. Nepamatuje si je. Já jsem kvůli nim emočně v háji a Paťa se pak přijde zeptat, co se stalo,“ vysvětluje sedmatřicetiletá bruneta.

Patrik vysvětluje, že stačí, aby se v jeho řádu změnila jedna maličkost, a pro něj je to spínač hysterie. Je to perfekcionista. „Nějaký člověky nemám rád a když se jich dotknu, je to, jako bych měl na sobě špínu. A tak se utřu do někoho, koho mám rád,“ popisuje chlapec svůj vztah s okolím.

Patrik má diagnostikovaný autismus od šesti let, ale jiný byl už od miminka. Vyhýbal se očnímu kontaktu, nechtěl se chovat, nemluvil ani nechodil. Rodiče jeho zvláštní chování řešili. Lékaři vždy vyhodnotili, že je to následek epilepsie, kterou syn trpí od narození. „Já se pořád ptala, co je špatně, protože mám víc dětí a u něj byly věci zkrátka jinak. Až neurolog se po vyšetření zeptal, jestli nás nenapadlo, že by mohl být syn autista,“ vzpomíná Lenka na začátky s autismem.

Navštěvuje školu pro autistické děti

Patrik se i přes svůj hendikep snaží a posouvá. „Několikrát jsem ho učila mluvit i chodit, nebo že na záchodě musí spláchnout. Nebudu tady věčně a potřebuju, aby uměl aspoň základy,“ popisuje matka. Čím je Patrik starší, tím je situace lepší, protože už dokáže mnoho věcí pochopit. Pořád sice vyžaduje stejný režim, ale zvládne akceptovat změny, o kterých ví předem. Ty, které se objevují zničehonic, nese těžce. „Problém nastává například, když ho do školy veze někdo jiný než obvykle. Začne plakat a je to pro něj stresující. Ten den potom stojí za to,“ vypráví Lenka.

Patrik navštěvuje školu, která se zaměřuje přímo na děti s poruchou autistického spektra. „Dneska jsem měl dílny. Zalívali jsme kytky, aby nezvadly, a krmili jsme morče, aby neumřelo,“ popisuje Patrik svůj den. Místo klasických hodin mají den vždy režimově naplánovaný do bloků. Kromě výukových osnov se učí i praktické věci do života, například jak si nakoupit, uvařit nebo třeba namazat rohlík.

Aktivity je potřeba autistům přizpůsobovat. Nemají rádi hluk ani lidi. Nemají pud sebezáchovy. Nedokáží se rozhodnout a mluvit se na ně musí jasně a stručně, aby neztratili pozornost. „Nic se nesmí přehánět. Paťa doma normálně vysává a zalívá kytky. Se sourozenci chodí ven nebo si čtou mangy a sledují seriály. Patrikovi ale čtení i psaní dělá problémy. Používá jen velká tiskací písmena, takže mu bratr vždycky předčítá titulky. Jezdíme na výlety i dovolené, jen všechno plánujeme dopředu a vysvětluje kam, jak a proč pojedeme,“ říká Lenka s tím, že je teď Patrik ve fázi, kdy hodně mluví a povyrostl, což jí způsobuje problémy při zvládání jeho záchvatů.